Právě vyšla zajímavá novinka, objemná kniha pojednávající o významných židovských podnikatelích od doby končící éry rakouského mocnářství až po závěr první Československé republiky. V publikaci Podnikání pod Davidovou hvězdou z pera dobře známého autora žánru non-fiction Pavla Kosatíka se setkáme s kdysi významnými jmény, která však jsou dnes již víceméně překryta prachem historie: Bondy, Kolben, Popper, Petschek, Löw-Beer, Auerbach, Waldes, Reich a Tugendhat… Těch devět jmen přitom nepředstavuje jen jednotlivce, ale celé podnikatelské rody, které se ve své době podstatně zasloužily o vzestup českého průmyslu.

Co bylo impulsem ke vzniku tohoto přehledu významných rodin židovských podnikatelů, který je zároveň přehlídkou překvapivých úspěchů českého hospodářství? Jak dlouho trvalo dát knihu dohromady? 

Autorem prapůvodního námětu byl režisér Petr Weigl, který se kromě toho, že tvořil svébytná televizní díla jako třeba Radúze a Mahulenu, zajímal do hloubky o židovskou historii. Všiml si, že židovský přínos ekonomický se nepřipomíná tolik jako tvorba židovských vědců nebo spisovatelů. Když před pár lety zemřel, jeho přátelé tuto myšlenku udrželi a po čase mě oslovili, abych se jí ujal. Kniha vznikala asi tři roky čistého času a byla to intenzivní práce. Pomáhalo mi s ní hodně lidí.

Podle jakých kritérií jste podnikatele vybíral a co bylo při psaní nejtěžší? U které rodiny, co se do knihy nevešla, vás to nejvíc mrzí?

Snažil jsem se, aby ty příběhy pokryly celou sféru židovského podnikání, proto jsou tam oceláři, uhlobaroni, výrobci bot a patentních knoflíků i filmový producent. Podle původní představy mělo těch příběhů být víc. Když se ale ukázalo, o jak bohatou látku ve většině případů jde, musel jsem redukovat třeba karlovarské Mosery, skláře nebo Emila Picka, jehož čáslavskou firmu Kosmos znal za první republiky každý. A mnohé další.

Čtenář s překvapením sleduje, jak se místo nudných stránek s výčtem technických reálií a ekonomických údajů před námi odvíjejí dramatické osudy konkrétních lidí, jejichž úsilí a invenci nelze neobdivovat. Kolika archivy jste se musel prokousat?

Pro židovské pozůstalosti platí, že jejich podstata bývá jen zřídka soustředěna na jediném místě, v jednom hlavním archivu. Je znát, že se – minimálně ve třech silných vlnách – různí lidé z různých důvodů snažili, aby se tato dokumentace nedochovala. Nejprve na konci třicátých let ji likvidovali sami židovští podnikatelé, když opouštěli republiku nebo když po příchodu nacistů nechtěli, aby se jim tyto dokumenty dostaly do rukou. Nacisté v druhé vlně měli k židovským archivům úctu jen tehdy, pokud jim dávaly šanci někde získat ještě nějaký další majetek. A co nerozkradli a nezničili nacisté, to ve třetí vlně po roce 1945 dokončil nový československý režim.

Ten přece tvrdil, že znárodňuje továrny za náhradu…

To sice tvrdil, zároveň se však ptal žadatelů, k jakému obcovacímu jazyku se hlásili při posledním sčítání lidu v roce 1930. A protože prapůvodním jazykem velké části přeživších českých Židů byla němčina, ČSR jim majetek jednou arizovaný nyní sebrala bez náhrady znovu s odůvodněním, že jsou vlastně Němci. Bylo to šílené. Ti lidé se zrovna se vrátili z koncentráků…

Daly se osudy podnikatelů vůbec dohledat?

Rekonstrukce židovských životů se v něčem zvenku podobá práci toho, kdo chce rekonstruovat život spolupracovníka StB, u kterého byly všechny papíry skartovány. Zjistí si, kteří lidé žili okolo něj, a pokud se k nim archivy dochovaly, vysbírá z nich všechno, co se jeho „zmizelého“ týká. Podobně se i židovské životy často rekonstruují z oharků zanechaných v archivech rozptýlených po různých regionech. Je to piplačka.

Neobjevil jste, že by si někdo z mužů zachycených v knize psal svůj osobní deník? Pustili vás potomci podnikatelských rodů do svých soukromých archivů?

Deníkové záznamy byly výjimečné, na to asi podnikatel nemá čas. Před sto lety ale lidé věnovali hodně času korespondenci, ve které se svěřovali často i s velmi intimními záležitostmi. Z dopisů Emila Kolbena, zakladatele pozdější ČKD, lze dosti přesně vysledovat jeho manželský a rodinný život – včetně puntičkářsky zaznamenávaných nevěr s milenkami. Ale v korespondenci je zachycen také celý proces vznikání firmy Kolben a spol. (prapůvodce ČKD) v roce 1896. Kolben tehdy žil ve Švýcarsku, odkud dirigoval své pražské přátele, aby shromáždili kapitál, našli pro továrnu vhodné prostory atd. Trvalo to skoro rok a všichni zúčastnění do té korespondence investovali spoustu dodnes fascinující energie.

Emila Kolbena si vybral do svého týmu slavný vynálezce Edison, Miloš Bondy zakládal české letectví, filmový producent Norbert Auerbach se etabloval až v Hollywoodu… To přece nebyla náhoda. Lišili se nějak tehdejší židovští podnikatelé od těch ostatních?

Myslím si, že se v nich projevila nastřádaná energie jejich předků, nucených po generace krotit síly v ghettech. Když v 19. století konečně získali svobodu, znamenalo to pro ně víc než pro etnické Čechy, kteří to brali jako vývojovou samozřejmost: Získáváme, co nám obrozenci připravili a co jsme si po nich vybojovali.

Židovští podnikatelé si byli více vědomi nesamozřejmosti vlastně jakýchkoli poměrů. Nebýt jich, vyprávění o českém liberalismu 19. a 20. století by byl mnohem kratší a chudší příběh. Zajímavé je, u velké části z nich ruku v ruce s podnikatelskou dravostí, že důsledkem náhle rozpoznané svobody byl i sociální rozměr jejich podnikání. Nešlo jim jenom o laissez faire, tedy o svobodu podnikání bez státních zásahů, ale uvědomovali si, že úspěch je do značné míry výsledkem dohody mezi podnikatelem a zákazníkem.

Přála onomu neobyčejnému rozvoji podnikání sama doba, nebo snad v tom lze vystopovat nějaký typicky židovský rys, že se ti nové podnikatelé tak brzy dokázali prosadit?

„Doba“ Židy osvobodila, tj. postavila je na roveň ostatním, nikoli z lidumilnosti, ale aby z nich učinila součást moderní davové společnosti. Nyní také oni byli odvádění k vojsku, řídili se obecným právem, očekávalo se, že se časem budou nábožensky i jinak asimilovat. Tvorba majetku byla pro některé z nich způsobem společenské sebeobrany. Dynastie ústeckých a pražských Petschků vydělala tolik peněz, že jí stát (jakýkoli) byl najednou malý, začala se rozlévat do střední a západní Evropy. Součástí sebeobrany často také bylo, že se tyto rodiny naučily držet majetek i ve více po sobě jdoucích generacích. Obecně se říká, že firmy tvoří zakladatelé, po kterých přicházejí budovatelé, následovaní v třetí generaci rozdrobiteli. Většina židovských podnikatelských rodin ale toto nezažila. Třeba Petschkové drželi při sobě, i když jádro rodiny v třicátých letech tvořilo už přes šedesát lidí!

Třeba Paul Petschek se narodil v Praze, vystudoval v Drážďanech a luxusní vilu si postavil ve Wannsee na okraji Berlína. Jak na tom vlastně byli ti nejvýznamnější židovští podnikatelé v běžném životě po jazykové stránce? 

V 19. století vesměs začínali v německém jazyce a třeba zmínění Petschkové nebo brněnští Löw-Beerové u německého jazyka zůstali i jako Čechoslováci. Naopak jiní se přimkli k českému jazyku a národu do té míry, že třeba Jindřicha Waldese, budovatele vršovické Koh-i-noorky, nacisté v roce 1939 zatkli nikoli jako Žida, ale jako Čecha. A spolu s Ferdinandem Peroutkou, Josefem Čapkem, Petrem Zenklem a dalšími ho v září 1939 po vypuknutí války odvezli jako národní rukojmí nikoli do Terezína, ale do Dachau a Buchenwaldu. Další, kdo byl svým okolím vnímán jako Čech, byl třeba Léon Bondy, člen pražské dynastie židovských železářů, který se po vzniku republiky stal ekonomickým rádcem ministra financí Rašína i prezidenta Masaryka. A to platí i o mnoha jiných.

A dá se obecně říct, jaký vlastně byl jejich vztah k židovství?

Obvykle laxní. Myšlenka sionismu se ještě v třicátých letech jevila jako poměrně výstřední. Většina židovských podnikatelů měla za to, že demokratická ČSR nabízí víc svobodného prostoru než ostatní státy široko daleko. Takže vesměs mířili k asimilaci. V některých rodinách se připomínala například Chanuka, ale zjednodušeně řečeno, Vánoce slavili všichni.

Podnikatelské rody se vzájemně podporovaly – a jejich firmy vzkvétaly. Z některých bohatých členů rodu se občas stali dokonce filantropové, kteří pomáhali chudým. Byla to výjimka?

Nebyla. Pamatuju si, že v komunistické rétorice třeba už zmínění Petschkové platili za vykořisťovatele non plus ultra. Když jsem ale v archivech narazil na seznamy jednotlivců a spolků, které podporovali, uvědomil jsem si, že jich do knihy nedostanu ani zlomek; lidé by tak dlouhé výčty neučetli. Ale ještě líp než dokumenty o postavení židovských podnikatelů možná vypovídají výrobní areály, které budovali. Třeba zmínění Löw-Beerové postavili svou první textilku v obci Svitávka u Boskovic. Když se zmohli, vybudovali si v jejím sousedství svá vlastní obydlí, tzv. Malou a Velkou vilu. Jsou to de facto zámky, neobyčejně výstavné. A od obce a továrny je neoddělovala žádná překážka, jenom potok a přes něj lávka. Oba tyto světy byly prostupné. Dnes se často i podnikatel, který vytvořil jen zlomek jejich majetku, oddělí od okolního světa hradbami…

S příchodem Hitlera k moci v roce 1933 se rychle probouzela stará známá nemoc – antisemitismus. Jak na to reagovaly židovské podnikatelské kruhy?

Ze židovských podnikatelů si jako první přestali dělat o nacistech iluze ti, kteří měli své filiálky v Německu a od poloviny třicátých let tam zažívali nucenou arizaci. Přesto třeba Petschkové, kteří, jak známo, své majetky v ČSR prodali v létě 1938 Živnobance a odjeli na Západ, neemigrovali jako lidé, kteří by nevěřili v tuto republiku. Hlavní důvod jejich odchodu byl jiný – většina jejich českého majetku ležela v Sudetech, tedy na území, kde od roku 1935 sílil vliv Henleinovy Sudetoněmecké strany. Firma zaměstnávala v drtivé většině Němce, nyní tedy často henleinovce, kteří náhle zjišťovali, že mají problém s loajalitou k židovským zaměstnavatelům. Jejich firmy tak přestaly být řiditelné. To byl hlavní důvod, proč nakonec emigrovali.

Při uvedení knihy jste mluvil o kladném vztahu podnikatelů k tehdejšímu Československu. Můžete to doložit nějakým příkladem?

Třeba ti Petschkové kromě jiného podporovali v třicátých letech československý zbrojní program. Otto Petschek, hlava rodiny do roku 1934, se přátelil s Edvardem Benešem, tehdy ministrem zahraničí. Když Hrad pořádal nějakou hodně oficiální recepci, třeba na počest rumunského nebo jugoslávského krále (hlav členských států Malé dohody) a zjistilo se, že prostory Španělského sálu na Hradě nebudou stačit, nabídl Otto Petschek svou výstavnou rezidenci v Bubenči. Ty nejdůležitější společenské akce čs. státu se konaly tam. Dnes je v ní sídlo amerického velvyslance.

Zmiňoval jste, že jste při pátrání narazil na mnoho překvapivých faktů. Podělíte se s námi o některé?

Mám rád, kdykoli se ukáže, že obecně tradované skutečnosti mají nějaký předtím neznámý soukromý, intimní lidský rozměr. Součástí příběhu Jindřicha Waldese je třeba jeho přátelství s malířem Františkem Kupkou, jehož mezinárodnímu úspěchu Waldes napomohl, jakkoli sám Kupkovým abstraktním obrazům vyloženě neholdoval. Ten vztah byl mnohokrát popsán, většinou na základě jejich korespondence dochované v archivu Národní galerie.

Z toho, co se dosud běžně citovalo, se zdálo, že si psali jen oba pánové, skutečnost je ale jiná: většinu dopisů napsaly jejich manželky. Možná měly o trochu víc času, nebo pro ně platilo (stoprocentně to byl případ Eugenie Kupkové), že „krk hýbe hlavou“. Rozhodovaly řadu věcí i tam, kde se mělo za to, že poroučí muž.

Byla ta překvapení vždy jen vysloveně pozitivní?

Díky nově objevené korespondenci lze řadu těch vztahů ukázat v prokreslenější podobě. Třeba to, jak Josef Auerbach, obchodník s filmy, schopný nekompromisně řešit i složité problémy, dokázal čarovat s firemním účetnictvím. Na barrandovském kopci, na jeho úplném vrcholu si nechal postavit tu nejvýstavnější vilu ze všech. Dodnes tam stojí, ukrytá zrakům veřejnosti. A zároveň ten dům prohlásil za sídlo firmy, kde je sám s rodinou údajně jenom v pronájmu – šetřil tím daně. Stejná „odvaha“, která ho ponoukala přizpůsobovat si finanční předpisy, mu ale pomohla vyrobit ty nejlepší filmy s Vlastou Burianem a dostat do světa objevnou Machatého Extasi. Auerbach, nikoli Miloš Havel, kterému se to nejčastěji připisuje, byl nejvlivnějším filmovým podnikatelem první republiky.

Víme, kde a jak skončili vlivní podnikatelé po válce?

Mnozí se konce nedožili. Emilu Kolbenovi se nesplnil příslib, daný v roce 1939 protektorátní vládou – jako člověk, který se zasloužil o podnikání v evropském měřítku, měl být jako tzv. „čestný árijec“ vyňat z platnosti norimberských zákonů (bylo to ještě v dobách, kdy si nikdo neuměl představit blížící se holocaust). Zemřel v roce 1943 v Terezíně. Jindřicha Waldese nacisté poté, co ho obrali o všechen majetek, posadili v roce 1941 na loď, která mířila z Lisabonu do Ameriky. Při zastávce na Kubě ale zemřel, zabili ho na dálku. Zahynul, protože mu dva roky odpírali inzulín, který nutně potřeboval.

Ti, kdo přežili, se po roce 1945 vesměs o majetky a náhrady přihlásili. V režimu Národní fronty však neměli šanci. Za Petschkovy přitom bojovala americká vláda, dvakrát zde v jejich věci pobýval její emisar Bernard Yarrow. V roce 1948 ale bylo potvrzeno, že zákonnost v ČSR obnovena nebude. Josef Auerbach, kterému zakázali filmovou distribuci, nějakou dobu na dálku obchodoval s filmovou technikou, než mu znárodnili i ji. Konce židovského majetku u nás po roce 1945 byly tristní.

Máte v plánu napsat ke knize pokračování?

Myslím, že ten materiál si to rozhodne sám. Uvidím taky, kolik bude sil. Obecně každopádně platí, že vlivných židovských podnikatelských rodin, jejichž příběhy jsou důležité a často i velmi dramatické, zde zbývá dost i pro další autory. A jsou jich desítky, nebo spíš stovky.

PTALI SE LUBOR FALTEISEK A RADKA LÍM LABENDZ
Foto Michal Spevák