O šabatu 9. listopadu jsme četli parašu Lech lecha (Genesis 12,1-17,27), která začíná Hospodinovými slovy k Abramovi: לך לך מארצך וממולדתך ומבית אביך אל הארץ אשר אראך – „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“
Nejdříve se podívejme na slova, kterými Tóra začíná: בראשית ברא אלהים את השמים ואת הארץ – „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi”. Jak tato slova vysvětluje komentátor Raši? Rabi Jicchak řekl: „Tóra by měla začínat veršem: ‚Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců’ (Ex 12,2), neboť je to první micva daná Bohem národu Izraele. Proč však Tóra začíná slovy o stvoření světa? Protože ‚svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví národů‘.“ (Žalm 11,6). Pokud národy světa řeknou Izraeli: „Jste lupiči, uloupili jste zemi národů,“ Izrael jim odvětí: „Celá země náleží Svatému, budiž požehnán. On ji stvořil a dal ji tomu, komu chtěl. O své vůli jim zemi dal a o své vůli jim ji odňal a dal ji nám.”
Již konec předešlé paraši Noach nás seznamuje s Abramem – Abrahamem a jeho otcem Terachem. Abram se narodil v mezopotámském Uru, ale již od narození byl jeho život v nebezpečí. Vyprávění Ma’ase Avraham uvádí, že když se narodil v Uru za vlády krále Nimroda, objevila se na nebi hvězda a královi astrologové upozorňovali panovníka, že Terachův novorozenec časem ovládne oba světy – tento i záhrobní, proto je králi velmi nebezpečný. Král měl nabídnout Terachovi dům plný zlata a stříbra, aby svolil zabít svého syna. To samozřejmě Terach odmítl a rychle schoval Abrama v jeskyni, aby ho nikdo z Nimrodových lidí nenašel. Po třech letech vychází malý Abram z jeskyně a poznává velikost Tvůrce nebe a země – Hospodina. Terach byl sochařem, který tesal sochy mezopotámských bohů a prodával je. Abram nakonec přesvědčil svého otce, že jeho práce postrádá smyslu, protože jeho sochy jsou neživou hmotou, výtvorem lidských rukou, kterému se lidé klaní a přinášejí obětiny, aniž by jim tyto neživé předměty mohly nějak pomoci či uškodit. Král Nimrod také nutil Abrama, aby se mu klaněl jako božstvu, což Abram odmítl, pak chtěl po něm Nimrod, aby se klaněl vodě a ohni, což také Abram neučinil, nakonec ho přikázal svázat a hodit do ohnivé pece. Před očima Nimroda a jeho služebníků Hospodin zachránil Abrama od ohně. Nakonec Terach s celou svou rodinou odchází z Uru a má namířeno do kenaánské země. Jejich cesta vede na sever Mezopotámie, do města Charánu, kde se Terach se svou rodinou dočasně usadil. Terach odešel z Uru, kde vládl král Nimrod, který se prohlásil bohem a vynucoval si božské pocty. V Charánu byla podobná situace jako v Uru, snad ne až tak bezprostředně pro Terachovu rodinu nebezpečná, ale Charán byl známým místem uctívání měsíčního boha Sína. Do jeho chrámu posílali obětiny dokonce i králové z okolních zemí a z Egypta. V obou městech tedy panovala silná pohanská atmosféra a pohanské myšlenky prostupující do každodenního života místních obyvatel. Po Terachově smrti se Hospodin obrací k sedmdesáti pětiletému Abramovi se slovy: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.” Bůh slibuje Abramovi, že jej učiní velkým národem a v něm dojdou požehnání veškeré čeledi země. Abraham, tehdy ještě jako Abram, s ženou Saraj shromažďují celou svou rodinu a též ואת הנפש אשר עשו בחרן – duše, které získali v Charánu. Midraš vysvětluje, že to byli lidé, které Abram a Saraj přivedli na cestu k poznání pravého Boha. Dnes bychom řekli, že je konvertovali. Abram konvertoval muže, Saraj ženy.
Tradice uvádí, že Abraham měl vždy svůj dům a později stan otevřený pro všechny, kteří šli okolo. Zval je k sobě, aby si odpočinuli, dal jim najíst a napít. Když mu pocestní začali děkovat za pohostinnost, on jim řekl, že je pouze prostředníkem, a že všechno jídlo a pití pochází od Všemohoucího. Objasňoval jim velikost, všemohoucnost a jedinost Stvořitele nebe a země. Je jasné proč Abram poslechl Hospodina a odešel ze svého bydliště v Charánu do země, kterou mu Bůh ukázal. Byla mu odporná pohanská atmosféra panující v městech Uru a Charánu. Když nakonec se svou rodinou Abram přechází Jordán, ocitá se v kenaánské zemi a my jej nazýváme אברהם העברי – Abraham přešedší řeku nebo také Abraham Hebrejec (עברית – hebrejština). Hospodin pak Abramovi slibuje: ויאמר אליו אני יהוה אשר הוצאתיך מאור כשדים לתת לך את הארץ הזאת לרשתה – „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi” (15,7).
Vyvstává však otázka, jak je možné, že Abram se svou rodinou nemohl žít v pohanském prostředí nejen svého rodného Uru, ale ani Charánu a nyní, když přišel do Kenaánu, tak tam již žít mohl? Vždyť je to podobně pohanská země jako jeho rodná Mezopotámie. Jsou zde sice jiné národy uctívající jiné bohy v jiných chrámech, ale obecně vzato, jsou tu města se stejnou pohanskou vírou a kulturou. Téměř jsme si ani nevšimli, že po svém odchodu z Charánu Abramova rodina mění celý styl svého života. Abram se z městského obyvatele, který musí dodržovat městská pravidla, platit daně, uctivě zdravit svého vládce či se účastnit různých shromáždění, která k jeho nelibosti mají vždy silný pohanský náboj, stává v kenaánské zemi kočovným pastevcem svých stád. Dnes bychom ho v naší blízkovýchodní oblasti označili za beduína. Abram již nežije uprostřed městských hradeb, ale jako svobodný kočovník se svou rodinou a stády prochází kenaánskou zemí. Také mu a jeho potomkům Bůh zaslibuje kenaánskou zemi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky” (13,14).
Na nějakou dobu se usadí tu či onde, a dokonce neztrácí kontakt s místním městským obyvatelstvem. Jako kočovník se usazuje nedaleko kenaánských měst. Místní obyvatelé vidí kočovníka, který je mírumilovný, pohostinný a je ochoten s nimi vyměnit nejen různé zboží, ale i pár či více slov. Také v Kenaánu Abram pokračuje ve své činnosti. Všem, kteří zavítají do jeho stanu, ukazuje cestu k službě jedinému Bohu. Místní vládce a vlivné kněžstvo samozřejmě nezajímal duchovní svět nějakého primitivního kočovníka, který žil vně hradeb, a tudíž neměl bezprostřední duchovní vliv na městské obyvatelstvo. Lidé, kteří se s ním setkali, viděli v Abramovi člověka přímého, pravdomluvného, který je vždy ochoten pomoci, a proto rádi naslouchali jeho slovům, když jim vysvětloval, kdo je Všemohoucí a co vše učinil a činí. Abramova pohostinnost, dobročinnost a mírumilovnost kladně ovlivňovaly stále více lidí.
Našeho otce Abrama -Abrahama bychom mohli nazvat prvním novým repatriantem – עולה חדש, který uposlechl Hospodinovy výzvy: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.” Komentátor Raši vysvětluje, proč má Abram-Abraham odejít z Charánu – jeho odchod mu bude ku prospěchu a k blahu. Toto mu však Bůh nesděluje, jen mu přikazuje, aby prostě odešel z Mezopotámie, a Abraham plní Jeho vůli.
Slovo עליה – alija znamená výstup. Vystupujeme do země Izraele – עולים לארץ, vystupujeme do Jeruzaléma – עולים לירושלים, vystupujeme do Chrámu – עולים לבית המקדש. Alija však neznamená pouze výstup ve smyslu fyzickém, ale také duchovním, který nazýváme התרוממות רוחנית – duchovní povznesení, povznesení ducha. Země Izraele je nejen ideálním místem pro fyzický život každého Žida a Židovky, ale je ideální k plnění micvot a totéž platí o duchovním povznesení. Země Izraele je ideální pro duchovní růst každého souvěrce a je ideálním místem pro učení Tóry. Jedním z důležitých přikázání – micvot je יישוב הארץ – osídlení země Izraele. S tím souvisejí slova našich učenců (Talmud, traktát Ktuvot 110b): „Každý, kdo bydlí v zemi Izraele se podobá tomu, kdo má Boha. A každý, kdo bydlí mimo zemi Izraele, se podobá tomu, kdo Boha nemá. Neboť je psáno (Leviticus 25,38): ‚… já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kenaánskou zemi a byl vám Bohem.’ Každý, kdo nežije v zemi Izraele, nemá Boha? Tímto ti chce říci, že každý, kdo žije mimo zemi Izraele, jakoby se zabýval modloslužbou.”
Letos, 7. října jsme si připomněli první výročí brutálního masakru, který v izraelském příhraničí s Gazou spáchali teroristé Hamásu a Islámského džihádu. Dodnes teroristé zadržují v Gaze asi 101 rukojmích, o jejichž osudu není nic bližšího známo. Více než rok vede Izrael protiteroristickou válku na čtyřech frontách, a přesto v loňském roce 5784 přibylo do Izraele více než 31 tisíc nových olim z mnoha zemí Evropy i Ameriky. Někteří dokonce i z České republiky – díky Bohu – ברוך ה‘.
Nyní se podívejme na slovo ירידה – jerida, které znamená sestup, sestoupení či též odchod ze země Izraele. Vraťme se na začátek naší paraši. Když Abram s ženou Saraj překročili Jordán a octli se v kenaánské zemi, tak zanedlouho tam nastal hlad. ויהי רעב בארץ וירד אברם מצרימה לגור שם כי כבד הרעב בארץ– „I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad.” (12,10). Ze země vždy Izraele sestupujeme do jiných zemí – יורדים.
Podobně, jako v biblických dobách má slovo jerida význam fyzického sestupu nebo opuštění země Izraele. Lidé, kteří opustili Izrael, se nazývají יורדים. Tohoto slova se užívá pro označení lidí, kteří natrvalo opustili naši vlast – zemi Izraele, a usadili se v cizině. Nutno zdůraznit, že slovo יורד, יורדים mělo a má dosud trochu pejorativní zabarvení. Jored je ten, který dobrovolně opustil zemi svých předků a dal přednost životu mimo Svatou zemi, kterou Bůh dal Abramovi – Abrahamovi a jeho potomkům, tedy i jemu, navěky (Gn 13,15; 17,8). Jak jsme již viděli v talmudickém traktátu Ktuvot 110b, má odchod ze země Izraele, také neblahý vliv na duchovní život každého Žida. Trvalým odchodem – jeridou z Izraele jsme pohrdli jednou z micvot –יישוב הארץ – osídlení země Izraele.
V této nelehké době, v níž se již více než rok nacházíme, není tajemstvím, že někteří lidé, kteří mají podle mého názoru k svému židovství velmi vlažný vztah nebo nemají silnější židovské národní cítění, opouštějí svou vlast a odcházejí z Izraele. Svůj odchod nenazývají jeridou, ale lépe znějícím anglickým slovem relocation – přesídlení, přemístění, přestěhování. Kam se tito lidé přemísťují? Do USA, Kanady nebo do zemí Evropské unie. Myslí si, že tam budou více v bezpečí, než jsou zde během ostřelování našeho území raketami z Libanonu, Gazy a z Íránu.
Západní Evropa konce minulého století již ale neexistuje. Obrovské demonstrace levičáckých a propalestinských agresivních aktivistů a radikalizovaných muslimů s protiizraelskými a protižidovskými hesly, útoky na Židy, na židovské školy, muzea a instituce, strhávání mezuz, vytrhávání Stolpersteinů a kreslení Davidových hvězd na židovské domy a obchody, to vše velmi připomíná nacistické Německo a Evropu konce 30. let minulého století. V Nizozemsku někteří policisté, s odvoláním na své svědomí, odmítají chránit nizozemské Židy, občany své země či židovské instituce. Ve Francii doporučují nenosit veřejně kipy, nechodit s řetízky zdobenými šesticípou hvězdou. Židovské děti se v mnoha evropských zemích potýkají ve státních školách se šikanou od svých, většinou muslimských spolužáků. Velmi znepokojující jsou velké protiizraelské a protižidovské antisemitské demonstrace na evropských a amerických univerzitách, které mnohdy podporují profesoři, a dokonce vedení těchto vysokých škol. Ulice mnoha evropských měst nejsou ušetřeny teroristických útoků islamistů namířených proti běžným občanům. Jedním z absurdních antiizraelských a antižidovských excesů bylo zničení torontského lahůdkářství, které mělo na vývěsní tabuli obchodu napsáno IDF (International Delicious Food) zfanatizovanými propalestinskými chuligány. Obchod přitom zdobily fotografie různých lahůdek, majiteli obchodu jsou navíc Bělorusové bez židovských kořenů. S tím vším lidé, kteří se přestěhovali z Izraele do ciziny, musejí počítat. Mají pocit, že jejich bezpečnostní situace je nyní lepší?
V Izraeli máme prověřenou jistotu, že armáda, v níž slouží Židé, Arabové, Drúzové a Čerkesové, nás bude chránit, jak nejlépe dovede. Podobně je tomu i u izraelské policie, v níž také slouží mnoho arabských a drúzských policistů a žádný z nich, když se na něj obrátíte, vás neodmítne ochránit a pomoci vám, protože jste Žid.
Nakonec bych se rád podělil o jeden příběh: K rabínu Chaimu Kanievkému, z.c.l. (1928-1922), z Benej Braku přišel pro radu Izraelec, který měl právo na pas jedné ze zemí Evropské unie. Zajímalo ho, zda si ho má nechat vystavit. Rabín Kanievsky mu odvětil: „Jestli Židé nebudou moci žít v zemi Izraele, tak nebudou moci žít nikde.”
RABÍN DANIEL MAYER
Přidej komentář jako první k "Paraša Lech lecha – alija, jerida a relocation"