Volám pár dní před odletem, jak mi doporučila, a doufám v nějaké informace nebo popis událostí, které by měly následovat po mém příletu. Volám jednou, dvakrát a pak konečně na druhé straně to někdo zvedá. „Zošo, slyšíš mně?“ V odpovědi mi přichází přiškrcený, chraplavý hlásek člověka, který bojuje s vydáním nějakého artikulovaného zvuku. Po několika chvílích plných zmatených slov pochopím, že je fakt nemocná, že leží v nemocnici a že až přiletím do Izraele, tak napravo, v příletové hale mají být červené židličky a tam se to všechno odehraje. Cítím, že bližší informace již nedostanu, tak jí popřeji brzké uzdravení a upínám se na jedinou informaci – červené židličky napravo v příletové hale.

Jelikož mi potvrdili příjem vyplněné přihlášky, zaplacení poplatků a souhlasili s nákupem letenky na vybraný turnus, doufal jsme, že už to nemůže dopadnout špatně. Vyrazil jsme tedy srdnatě vstříc malému dobrodružství.

Jo, já zapomněl. Píšu o své první zkušenosti s brigádou Sar-el (www.sar-el.org), tedy dobrovolnické práci pro izraelskou armádu.

Levný let může znamenat utrpení, ale i další poznání

Let v pozdních hodinách přináší i nepohodlí omezeného spánku a dlouhého čekání, ale také příležitost se s někým potkat. Před odletem jsem potkal skupinu mířící do Izraele, kde bylo hodně mých přátel, ale také zkušený „sarelista“. Tak mu říkám: „Honzo, jak to je s tím příletem do Tel Avivu, co se pak odehrává?“. Dostanu šokující informaci: „Vpravo jsou červená křesílka …“ Nééé, to není možné! „Něco dalšího? Praktického?“, ptám se dál. „No jasně, kup si tam tu Rav-Kav kartu a vedle hned izraelskou datovou SIMku.“, získal jsme hned další opěrný bod.

Pak tedy přílet a dotaz účelu mé cesty a jestli jsem nebyl v Číně anebo v Itálii, kvůli šíření nového koronaviru. A pak nic, žádná slavobrána, žádní vítači, žádné nápisy Sar-el, nic ani v informacích. Jen žádnou paniku. Nakonec, pokud se nedějí věci tak, jak si přejeme, neznamená, že se dějí špatně. Sedím v příletové hale a čekám, a čekám a … Dám si unavené těstoviny s několika houbami ohřáté v mikrovlnce bratru za tři stovky českých korun a čekám. Hodinu, dvě, tři, … Pak si všimnu malého hloučku španělsky hovořících lidí, co májí khaki baťohy a vypadají jako táborníci. Jejich angličtina je ještě horší než moje, ale reagují na heslo „sarel“ a dovídám se, že někdo přijde v devět, tedy za další 3 hodiny. Au. Zeptám se jaký měli let ze Španělska a dovídám se, že až z Argentiny a že jsou na cestě už dvacet čtyři hodin. Až jsme se zastyděl, že si v duchu stěžuji … Ale pevný časový bod už jsem měl, tak hurá.

Když to začne, už to má spád

Devátá hodina se blíží a červené židličky jsou již plné zřejmých Sarelistů všech možných zemí. Přichází i zjevná šéfka celé administrace, paní Miriam se svým týmem. Začnou přibývat i mladí vojáci a vojačky, tedy madrichim (vedoucí). Improvizovaný stůl, objeví se nápis Welcome Sar-el. Tedy si stoupnu do fronty na odbavení s připravenými dokumenty. Dostanu nálepku na hruď s názvem mojí skupiny a časem i místem shromáždění v hale. Dám si kafe, slupnu sváču a už je to tady. Talia a Maya, naše vedoucí – madrichy, dvě sympatické a akční dívky ve stejnokrojích, už vedou naši skupinku k autobusu a tradáá… směr základna.

Přijíždíme na základnu blízko velkého města a dostáváme první informace. Holky zvlášť, kluci zvlášť, tedy i manželé jsou rozděleni a padají hned veselé poznámky typu, „no konečně, už bylo na čase“. My, kluci jsme dostali krásné plechové kontejnery v pískové barvě pro osm lidí, kde jsme byli nakonec po třech. Umývárny, záchody a školící místnost se stálým pohoštěním. Z mého pohledu super. Pak představení důstojníků, kteří nás mají na starosti, a prohlídka základy, kterou vede sám její velitel. Následuje první seznamovací sezení, první informace o pravidlech a pak na večeři, kterou máme společnou se všemi vojáky. A po večeři program. Ten je každý večer jiný a vždy se vztahuje k armádě a jejímu fungování. Měl jsem třeba možnost poznat vojáky, kteří na základně tráví svoji službu, hodnosti v armádě a jaké plní funkce, jaký je vojenský slang a jak se rozděluje izraelská armáda do jednotlivých skupin a jejich barevné rozlišení.

Když je dobrá parta, i monotónní práce může člověka bavit

Našim hlavním úkolem bylo pomáhat třídit a rozdělovat vojenskou výstroj. Tedy to, co voják nafasuje a co je třeba občas revidovat nebo vyměnit. Vše, co voják potřebuje se nachází v takovém pytli. My jsme vyjímali vojenské helmy, které se mají revidovat a vyměňovat. Tedy pytel z regálu ven, pytel otevři, vyndej helmu, z helmy baliček první pomoci, ten hoď zpět, helmu nech venku, pytel zavři předepsaným způsobem a odevzdej zpět do regálu. To vše v prachu a víceméně na koleně.

Za půl dne jsme si vše sami zorganizovali tak, že podle svých zdravotních a tělesných dispozic jsme se specializovali a toho jsme se drželi, pokud nebylo třeba pomoci jinde. Je třeba zmínit, že v mých šedesáti čtyřech jsem byl v naší desetičlenné skupině třetí nejmladší. Tu nejtěžší práci zajišťovali mladí vojáci. S nimi byla i legrace, protože jako všichni mladí lidé se mnohdy přátelsky pošťuchovali a byli občas rozjívení. Dokonalý návrat do mladých let, jen ta záda, ta záda, ta věděla svoje.

Talia s Mayou jsou stále s námi a zajišťují komunikaci s vojáky i náš program. Při práci nám pouští hudbu, nosí vodu … aby to jako bylo příjemnější. Snažily se být k nám milé a pouštěly hity světového popu, ale toho máme všichni doma dost, tak jsme se dožadovali izraelského. Dostali jsme známého hitmejkra Golana a na něm jsme si pak trvali i pokřikem Golan, Golan. Hlavně proto, že s ním zpívali i vojáci a my jsme po zakončení každého oddílu skladu na něj tancovali. Fakt, nekecám, tancovali a smáli se, a smáli… Jak Gary, jeden ze sarelistů poznamenal: „Ta hudba mně úplně zbláznila“. Ale práce šla od ruky a všichni jsme věděli, že ten večer budeme rychle usínat.

Sar-el je nejlepší Ulpan a jména se naučíš až za pár dní

One, two, three, four, five, done. Počítáte helmy v „komínkách“ a vojákům hlásíte echat, štajim, šaloš, arba, chameš, mušlam. Volání na jídlo, ochel nebo ma´achal, ohlašování přinesené vody ze´u májim, se naučíte brzo. I když převaha Američanů s tvrdošíjnou angličtinou to trochu kazí, být tam tři týdny, asi bych už lehce tvořil jednoduché věty… Zvláště když máte ve skupině Izraelku, co udělala aliju před čtyřiceti lety.

Samozřejmě, když se ve skupině vidíš poprvé, jméno si hned nezapamatuješ a hledání správného jména trvá déle než jeden den. Tak dochází ke komickým situacím, kdy na někoho voláš Ron, Ron a on nic. Bodejť ne, když je to Ričrd. Některá jména jsou neobvyklá, protože v naší skupině byli většinou Američané, jen dva Evropané a jedna Izraelka. Já jsem byl pro Izraelce Michael, protože Michal je jméno pro holku a pro Američany zase Majkl. Jen „kluk“ z Německa mi říkal Michale, ale jmenoval se Volker a vyslovoval se Folk´, tak jsme to zase motal já.

Ten pocit, když víš, že o tobě někdo ví a myslí na tvoje bezpečí

Jeden den, snad to byla středa, nás vezmou madrichy stranou, tedy Volkela a mně. Prý, že země v Evropě začínají přijímat opatření kvůli koronaviru a že jestli chceme, tak nás bezodkladně dopraví do našich zemí na náklady izraelského ministerstva zdravotnictví. Jakože oni o nás vědí? Mají starost a nabízí pomoc? Snad abychom se nebáli, že nechtěně zůstaneme v Izraeli.

Ufff, tak to nás oba dostalo. Ne, nechceme domu a když to bude nutné, tak tu zůstaneme déle. Ale děkujeme …

Bejt kneset aneb jak se modlí na základně

Na každé základně je synagoga, tak tomu bylo i v té naší. Zvědavost a také úcta k povinnosti přivedla Johna i mne do té místní. Johnův otec měl járcajt a tak John chtěl uctít tradici i památku otce recitací kadiše.  Jedinou bohoslužbu, kterou jsme stíhali v programu byl maariv, tedy večerní. Poprvé se nesešel minjan, a tak jsme požádali kluky, zda by bylo možné nějaký nazítří zajistit. Podařilo se a Johnovo srdce pookřálo.

Na této základně zůstává relativně málo vojáků a také nemnoho jich společné modlení zajímá. Synagoga byla vedená v sefardském ritu a také všechny modlitební texty byly tomu přizpůsobeny. Vzali jsme za vděk jejich sefardským sidurem a doufali, že neuděláme moc chyb. Kluci byli hodní a počkali na nás při amidě, dlouho, dlouho, ale počkali. Mně jejich hebrejština byla povědomější než Johnovi a jeho recitace kadiše (který je trochu jiný) s aškenázskou výslovností mátl zase trochu místní.

Oba nás nesmírně potěšila úcta a respekt, který nám projevovali, ale i pochopení pro naši neohrabanost. Kluci byli všech barev pleti, jaké si jen dokážeš představit, a přesto působili svorně a jednotně.

Byla to všechno tak milá, tak vřelá zkušenost, která v nás rezonovala ještě dlouho a John byl viditelně velmi šťastný. Oba pocházíme z egalitárních komunit, ale na základně žádné ženy nezůstávají, tedy naši harmonii nic nerušilo.

Izrael – země, kde o zázraky není nouze

Druhý večer po příjezdu jsme měli v rámci večerního programu povídaní o aliot, tedy židovském přistěhovalectví do Izraele. V rámci toho večera jsme měli probírat všechny souvislosti a čím si prošly naše madrichy (madrišky), než se staly vojákyněmi.

Maya pochází z Brazílie. Talia zase z Kanady, z rodiny, která o věci náboženské nebo sionistické nejeví zájem. Její dědeček byl však tím, kdo jí vyprávěl o sionizmu, o Svaté zemi a o potřebě návratu a posilování domova Židů. Když jsem pak později šel na kutě, díval jsem se do stropu a představoval si, jestli bych dokázal takto motivovat svoji vnučku…

Další den zase snídaně, nástup, vztyčení izraelské vlajky, zpěv Hatikvy… odchod za prací. Sklad, pytle s výstrojí, prach, monotónní práce, izraelský popík, … a píp-píp. Jo, SMS, beru mobil do ruky a čtu „Jsi zase dědeček… Talia, i s maminou obě v pořádku …  Na základně není alkohol povolen, tedy žádné přípitky, žádné extra pohoštění. Když ale s tebou vojáci točí ve vzduchu a všichni okolo tleskají a zpívají siman tov umazal tov, ani ti to neschází. A nakonec, možná to byla jen shoda náhod. Nebo nebyla?

Velení jiného druhu

Poslední pracovní den na základně, než se na Šabat všichni rozprchneme do svých domovů. Konec odpolední směny, poslední sklad, poslední pytel s výstrojí, poslední helmy… Máme počkat, žádný rozchod do ubikace a ke sprchám. Ještě něco … Přecházíme k velitelství základny. Vedou nás do nevelké kanceláře velitele. Na stole malé pohoštění, vojáci, co s námi pracovali, hlavní důstojníci.

Možná to znáš, ten pocit, že budou dojemná slova, a to tě možná přepere a bez slzy to neustojíš. Tedy sbíráš síly, abys byl připraven na vše. Velitel mluví jednoduchou a jasnou řečí, které věříš, protože to není ani strojené ani vyumělkované. Mluví spatra, bez papíru a okrašlujících frází. Zdůrazňuje, jak velkou pomoc jsme jim poskytli a jak moc práce jsme vykonali, práci, kterou oni nemuseli a mohli se tedy věnovat svým vojenským odbornostem. Jak příklad naší přítomnosti, a i nasazení se kterým jsme pracovali, byl velkým povzbuzením pro všechny vojáky na základně a jak jsme upevnili jejich vědomí, že tu brání více než jen Izrael.

Pak jsme dostali poděkování v rámečku, baťůžek, tričko a odznak základny… V tu chvíli bereš vše opravdově, vážně a s těmi několika drobnostmi si bereš vzpomínku na týden, který ti významně vstoupil do života. Najednou víš, že to chceš znovu a že tam nejsi naposledy.

Lehitraot

Poslední den patří balení, odevzdávání uniformy, přesunu na nádraží v Tel Avivu a loučení … Člověku se od snídaně honí v hlavě všelijaké myšlenky a velký chomáč pocitů. V jídelně mezi vojáky si bez uniformy už nepřipadáš patřičně, v kantýně si koupíš zmrzlinu, nějaký mlsek na cestu a sleduješ, že ani ostatní ve skupině nejsou ve svojí kůži.

Přijíždí tentýž autobus, co tě přivezl, a pak jedeš krajinou a přemýšlíš, jak jeden týden změnil tvůj vztah ke každému člověku v něm. Vyměnili jsme si spojení a srdnatě si slíbili, že „příští rok na témže místě znovu“. Letmá objetí, stisky rukou a už nás opouští i naše milé madrichy, které se patrně po krátké přestávce zase ujmou jiné skupiny.

Tedy vám všem děkuji chaverim – přátelé za ten krátký a intenzívní čas. Bylo mi ctí i radostí. Lehitraot – na shledanou!

Michal Spevák, začátek března 2020