Ukázka z odborné publikace Karlovarská idyla? Židé v západočeských lázních od Evy Janáčové a Lukáše Svobody.

Západočeská střediska v čele s Karlovými Vary a Mariánskými Lázněmi se stala po přelomu 19. a 20. století velkým magnetem pro zbožné Židy z Východu, kteří sem často následovali své rabíny. Vůdcové mnoha chasidských dynastií, jako byl například rebe z Belzu, Geru, Mukačeva, Sadagory, Satmaru či z Vyžnycje, pravidelně v létě přijížděli do lázní, aby se zde nejen léčili a utužovali své zdraví, ale také aby se setkali se svými stoupenci a finančně podpořili své hnutí. Vedle nejbližších rodinných příslušníků, zpravidla manželky a dětí, chasidské rabíny vždy doprovázeli četní tajemníci a sekretáři, kteří se starali o všechny praktické záležitosti spojené s cestou i samotným lázeňským pobytem.

Za rabíny – z nichž někteří byli díky svým skutkům považováni za zázračné – přijížděli do lázní také jejich četní žáci a přívrženci. Někdy se dokonce jednalo o několik stovek mužů, kteří na rozdíl od rabína a jeho suity bydleli v poněkud skromnějších podmínkách.Často jich v jednom pronajatém pokoji či v podkroví přebývalo víc než deset. Snažili se svému rebemu být co nejvíc nablízku, fyzické nepohodlí jim proto nebylo na překážku. S rabínem se společně modlili, studovali, naslouchali jeho promluvám a kázáním nebo ho doprovázeli na procházkách po městě či v okolních parcích a lesích. Žádali ho o radu, pomoc, uzdravení a o požehnání, na oplátku mu nosili menší či větší dary včetně finančních obnosů.

Chasidští rabíni a jejich početní přívrženci se stýkali hlavně mezi sebou, a přestože sami okolní lázeňskou společnost v podstatě nevnímali, ta si jich naopak intenzivně všímala. Chasidé svým vnějším zjevem, tedy kaftanem, sametovým, případně kožešinovým kloboukem, dlouhým vousem a pejzy i nevšedním chováním výrazně vybočovali z lázeňských zvyklostí, a proto přitahovali nebývalou pozornost. Stali se předmětem mnoha hovorů, žertů, ale i pohany a posměchu. Doktor Siegmund Deutsch, který během lázeňské sezony pracoval v Karlových Varech jako zubní lékař, v jednom svém dopisu napsal: „Povídá se, že tito ‚Polští‘ nejsou ochotni se svlékat a že v lázni sedí jako velké černé žáby.“Podle četných dokladů víme, že se chasidé do koupelí vysvlékali a kolem pasu si podobně jako ostatní hosté ponechávali obtočený kus látky nebo bederní zástěrku. Výraz „Polští“ zde odkazuje ke všem zbožným východoevropským Židům bez ohledu na to, ze které konkrétní země či státu ve skutečnosti pocházeli. Majoritní společnost včetně mnoha asimilovaných Židů nerozlišovala jejich původ, ale používala místo toho tento simplifikující termín, který často nesl výrazně negativní konotace.

S barvitým líčením chasidských rabínů navštěvujících se svým doprovodem západočeské lázně se setkáme u některých českých, případně německočeských spisovatelů. Například František Langer, bratr slavného Jiřího Mordechaje Langera, je popisuje ve svých vzpomínkách takto: „… černé kaftany měli hedvábné a rozevláté jako řízy, pejzy nakroucené dekorativně vedle tváří a vousy a dlouhé brady od ryšavých a černých až po hermelínově bílé měli krásně učesané a vlnící se, jako bibličtí patriarchové z kostelních obrazů. Léčili si své žlučníky porouchanou těžkou košer stravou a jinými husími lahůdkami. V českých lázních byli přijímáni jako dobře platící exotičtí kurgasti, třebas ne tak vzácní a vydatní jako orientální mahárádžové.“

Františkův bratr Jiří Mordechaj Langer, který v době svého mládí jezdil do Haliče a načas se stal dokonce chasidem, ve svém slavném díle Devět bran zaznamenalkrátkou vzpomínku na lázeňský pobyt jednoho z nejvýznamnějších rabínů své doby Jisachara Dov Rokeacha: „Belzský rabín onemocněl. Po důtklivých domluvách se odhodlává k návštěvě Mariánských Lázní. Provázíme jej po lesních stezkách. Jindy je od nás oddělen svými tajemníky a sluhy, jako je Bůh oddělen od našich duší myriádami sfér a světů. A teď, mezi lesními stromy, můžeme se mu všichni přiblížit. Vesele se s každým baví, ač je těžce nemocen. Cítíme, že jeho slova nejsou slovy obyčejnými, i když mluví o věcech zdánlivě docela všedních. Každičké jeho slovo je míněno obrazně. Myslí neustále jen na věci nadpozemské. Baví se s námi, my však víme, že jeho slov nechápeme lépe než ti dřevění pidimužíci, jimiž jsou vyzdobeny lesy Mariánských Lázní. Rozmlouvá s nimi, figurkami potvornými, stejně vesele a nenuceně jako s námi, lidmi živoucími. Nemluví-li s nikým, opakuje si Talmud, který zná ovšem celičký zpaměti. Všech třicet šest dílů v jejich dvanácti mohutných svazcích! Jednou nám na procházce lesem řekl: ‚Kdybych neměl vás, modlil bych se tady s těmihle stromy.‘“

Třetí rabín z Belzu Jisachar Dov Rokeach, o němž Jiří Mordechaj Langer psal, se podle záznamů v mariánskolázeňských Kurlistech ubytoval spolu se členy své rodiny a služebnictvem v celkovém počtu 22 osob v místních hotelech patřících rodině Leitnerových 23. června 1916 a strávil zde několik týdnů.

Se zázračným rebem, který bydlel v nejluxusnějším košer hotelu National, se rovněž setkal Franz Kafka. Po odjezdu své tehdejší snoubenky Felice Bauer vyhledal v Mariánských Lázních svého přítele Jiřího Mordechaje Langera a později v jednom dopise o tomto setkání Kafka napsal: „Chceme vstoupit do chodby, abychom se chránili před deštěm, v tom Langer uskakuje ke straně. Přichází rabi. Nikdo se nesmí zdržovat před ním, všechno musí být před ním vždycky volné, není docela lehké to pokaždé dodržet, protože se často nečekaně otočí a není snadné vyhnout se v tlačenici dost rychle. (Ještě horší je to prý v pokoji, tam je tlačenice tak velká, že ohrožuje i rabiho. Nedávno se prý rozkřikl: ‚To jste chasidi? Jste vrazi!‘) Tento zvyk utváří všechno slavnostně, rabi je doslova zodpovědný za kroky všech. A stále znovu se zástup přeskupuje, aby umožnil volný rozhled. Vypadá jako sultán, kterého jsem jako dítě vídal ve svazku Dorée-Munchhausen. Ale žádná maškaráda, opravdu sultán. A nejen sultán, ale také otec, učitel z obecné, gymnaziální profesor atd. Pohled na jeho záda, pohled na jeho ruku ležící na boku, pohled na otáčení těchto širokých zad – všechno vzbuzuje důvěru. Také v očích celé skupiny je stejně klidná šťastná důvěra, kterou bezpečně tuším. Je středně velký a dost objemný, ale ne těžkopádný. Dlouhý bílý vous, mimořádně dlouhé pejzy […] Jedno oko je slepé a strnulé. Ústa jsou šikmo stažená, vypadá zároveň ironicky i laskavě. Na sobě má hedvábný kaftan, vpředu otevřený, silný opasek kolem těla, vysokou čepici, která ho navenek nejvíce odlišuje. Bílé punčochy, a jak říká L., bílé kalhoty.“

Kafka dále popisuje, že se rabín místo pravidelné večerní vyjížďky do lesa rozhodl pro procházku po městě. Spolu s Langerem se přidali k jeho skupině, jež čítala asi deset chasidů a čtyři tajemníky. O tajemnících, tedy gabajim, se Kafka na základě přítelova vysvětlení nevyjádřil zrovna nejlépe: „Nejvýš postavený mezi nimi je podle tvrzení L. zvlášť velký darebák, jak se zdá, svědčí o tom i jeho objemný břich, jeho samolibost, jeho kosý pohled. Ostatně by nebylo spravedlivé mu to vyčítat, všichni gabajim se zkazí, ustavičná blízkost rabiho se nedá snést bez újmy, je to rozpor mezi hlubším významem a nepřetržitou všedností, který obyčejná hlava neunese.“

Belzského rabína během dvouapůlhodinové procházky zajímaly hlavně okolní stavby, jejich technické vybavení, jako jsou okapy či roury, a zahrady. Vše si pozorně prohlížel, někdy i komentoval, například eklektickou budovu Nových lázní označil za „krásnou stavbu“. Kafka chápal jeho proslovy na rozdíl od Langera poměrně kriticky: „Vcelku jsou to nezávazné řeči a otázky příznačné pro cestující veličenstva, možná dětštější a radostnější; rozhodně stlačují také myšlení doprovázejících na stejnou úroveň. L. hledá nebo tuší ve všem hlubší smysl, já věřím, že hlubší smysl je ten, že prostě chybí, to je podle mého mínění nejspíš dostačující.“

Rabín Jisachar Dov Rokeach si Mariánské Lázně velmi oblíbil a jezdil sem pravidelně až do roku 1922. Později se mu zdraví zhoršilo natolik, že nebyl schopen daleké cesty, a místo něho jezdila jeho manželka nebo syn a následovník Aron Rokeach. Místní novinář a publicista Jaroslav Miškovský zveřejnil v roce 1932 fejeton, v němž s jistou dávkou ironie vystihl nového rabína Arona Rokeacha takto: „Dravčí výraz obličeje s orličím nosem zmírňuje klidný jakoby znavený pohled očí. Ty oči dovedou hledět nepřítomně, jako u proroků, kteří se snažili proniknouti svým poznáním za hranice smyslů. Nepřítomný pohled očí nasvědčuje sklonu k extasím a k obrácení se v sebe. Prostřednictvím svého Já možno najíti cestu k božství. Někteří považují Rokacha za svatého, čímž si vysvětlují jemu prokázané pocty. Tak oživuje středověk i starověk, a poněvadž o věřící nebývá nouze, stává se svatost výnosnou.“

Miškovský poté detailně popsal rebeho odjezd domů a neopomněl zdůraznit ani finanční poplatky vybírané jeho pobočníky: „Před příjezdem vlaku uděloval svým věrným v čekárně a na peroně požehnání. Jako u vytržení naslouchali pravověrní židé v kaftanech jeho radám, šeptaným do ucha, jiní opět zářili radostí, když jim ‚zázračný rabín‘ podal ruku, a někteří dotýkali se zbožně jeho šatu. Rozumí se samo sebou, že peníze pršely do dlaní rabínova průvodce. Za papírovou padesátikorunu byl kterýsi městsky oděný lázeňský host připuštěn ihned k audienci a směl podat ruku ‚zázračnému rabínovi‘ a přijmouti jeho požehnání dříve než ostatní desetikorunoví anebo ještě levnější zbožňovatelé. […] Za rady, útěchu a modlitbu svatého vybírá jeho čilý personál peníze. Žádný sezónní lékař v Mar. Lázních nemá takových příjmů jako Rokach ze svých ‚ordinací‘. Jeho léčebný pobyt v lázních je spojen zároveň s výdělečnou činností, třeba že ne takového rázu, aby mohla býti podrobena obchodní taxe. Letos byl všeobecně slabší obrat, což asi poznal také Rokachův pokladník…“ S podobně kritickým ostnem se přitom setkáme rovněž v dobových novinách.

Chasidští rabíni doprovázení svými nejbližšími i početnými zástupy přívrženců vzbuzovali nebývalý rozruch a zájem lázeňské společnosti. Na rozdíl od svých východoevropských dvorů a synagog, kde rabíni trávili většinu roku, zde měli nejen jejich žáci, ale i asimilovaní Židé, jako byl třeba Franz Kafka, možnost daleko bližšího, a hlavně osobního kontaktu s rabínskou autoritou. Pro mnoho západoevropských Židů představovalo takové setkání jak něco exotického, možná až orientálního, tak zároveň připomenutí svého vlastního původu a víry svých předků.

Do Mariánských Lázní pravidelně jezdili také další chasidští rabíni. Značnou proslulost získali především mukačevský rabín Chaim Elazar Spira a rabín z Geru Avraham Mordechaj Alter, který byl spíše známý pod svým literárním pseudonymem Imrei Emes. Ten se stal jedním ze zakladatelů židovské náboženské organizace Agudas Jisroel, jež v létě roku 1937 uspořádala III. světový kongres Kenessio Gedolov Mariánských Lázních. Avraham Mordechaj Alter, v pořadí čtvrtý rabín z Geru, do města poprvé zavítal v roce 1923. Jezdil sem poté pravidelně téměř každou lázeňskou sezonu a naposledy zde pobýval během kongresu v roce 1937. Bydlel vždy v košer hotelu Zlatý zámek, který patřil rodině Leitnerových, s níž se spřátelil.

Janáčová Eva – Svoboda Lukáš, Karlovarská idyla? Židé v západočeských lázních
Odborná publikace, která se věnuje vzájemným vztahům Židů – především židovských lázeňských hostů – a většinové společnosti v Karlových Varech, Mariánských a Františkových Lázních. Kniha byla vydána u příležitosti stejnojmenné výstavy, která se konala letos v létě v Muzeu Karlovy Vary. Nakladatel: Artefactum / ÚDU AV ČR

REDAKČNÍ POZNÁMKA: Poznámky pod čarou byly z knižní ukázky vypuštěny