Natáhl jsem krk přes hlavy svých kamarádů a snažil se zjistit příčinu, nic jsem však neobjevil. Možná nám vjelo do cesty nějaké vozidlo. Ostatně na tom ani nezáleželo. Tu jsem si povšiml vojenského hřbitova vlevo od silnice. Také zde byl ostnatý drát, nikoli však vysoký. Dráty se táhly řídkým křovím a nízkým houštím, ale mezi větvemi se daly zřetelně rozeznat řady hrobů, vyrovnané jako podle pravítka.

A na každém tom hrobě rostla slunečnice vzpřímená jako voják.

Hleděl jsem na ně jako očarovaný. Vypadalo to, že jejich rozkvetlé hlavy chytají sluneční paprsky jako zrcadla a svádějí je do temna hrobů. Sjel jsem pohledem ze žlutého květu na hrob. A pak dále, do půdy, pod navršenou hlínu, a tu jsem už neviděl slunečnici ani hřbitov, nýbrž periskop. Z květiny na květinu přelétali motýli. Nepřenášeli snad z hrobu na hrob různá poselství? Nepošeptalii cosi každému květu, což on předal dolů? Určitě; mrtvým tak zprostředkovávali světlo a různá poselství.

Náhle jsem těm mrtvým vojákům záviděl. Každý měl svou slunečnici, která ho svým způsobem dosud spojovala se světem, měl motýly, kteří jeho hrob navštěvovali. Mne žádná slunečnice nečekala. Na mne čekal jen ledabyle zasypaný hrob, měl jsem ležet na mrtvolách a nad sebou mít navršena další mrtvá těla. Do této tmy nevnese světlo žádná slunečnice a motýli se budou takovému místu vyhýbat.

Už nevím, jak dlouho jsme tak stáli. Když se dal náš útvar konečně do pohybu, muž za mnou do mne musel šťouchnout, abych vykročil. Ještě za chůze jsem se po těch slunečnicích neustále ohlížel. Byly jich stovky, možná tisíce, bezpočet, zářící spousta.

Avšak ti, co byli pod nimi pohřbeni, neztratili kontakt se světem. I jako mrtví nad námi měli převahu.

Na smrt jsem vlastně myslel jen zřídka. Věděl jsem, že je pro mne nevyhnutelná, dříve či později na mne čekala, a tak jsem si na její blízkost pozvolna zvykl. Vůbec mě nezajímalo, v jaké podobě ke mně přijde. Těch možností a příležitostí bylo příliš mnoho. Jen jsem doufal, že to půjde rychle. Jak ale, to jsem ponechával osudu.

Pohled na slunečnice však ve mně vyvolal nové úvahy. Cítil jsem, že se jimi budu ještě zabývat, že jsou symbolem, který má cosi znamenat.

Dopochodovali jsme do Janowské ulice, hřbitov zůstal za námi. Ještě jednou jsem se otočil, abych onen les slunečnic zahlédl.

Stále ještě jsme nevěděli, kam nás vedou. Muž vedle mne špitl: „Asi se postarali o nějakou novou práci v ghettu.“

Možné to bylo. Říkalo se, že je tam co chvíli nějaká nová práce. Ve Lvově se neustále usazovaly německé podniky. Nešlo jim ani tak o to, aby hodně vydělávaly, důležitější pro ně bylo, že si tak udržely své lidi a mohly je uchránit před narukováním na frontu. V poklidném Lvově, daleko od fronty, to šlo poměrně lehce. Většina takových podniků si přivezla z Říše jen firemní dopisní papír, razítko, pár předáků a nějaký inventář. Ještě nedávno měli Lvov Rusové, a ti většinu stavebních podniků, z nichž mnohé vlastnili Židé, zestátnili. Když pak Rusové prchali, stroje a zařízení si s sebou vzít samozřejmě nemohli. Co zanechali, přišlo do „skladů ukořistěného materiálu“ a nyní se přidělovalo německým podnikatelům, kteří se tu nově usadili. Noví podnikatelé se nemuseli starat ani o dělníky.

Noví podnikatelé se nemuseli starat ani o dělníky. Dokud tu ještě zbyli nějací Židé, byli k mání lacino, takřka zadarmo. Takový podnik potřebovali jediné:  být uznán jako válečně důležitý. Kvůli tomu samozřejmě kvetla protekce a úplatky. Kdo měl styky, získal povolení zřídit si pobočku na obsazeném území, dostal stovky Židů jako levné pracovní síly a kromě toho mohl disponovat rozsáhlým strojovým parkem. Lidé, kteří s takovou firmou přišli z Německa, nemuseli narukovat a zůstali ušetřeni služby na frontě. Byty v německé obytné čtvrti Lvova měli k dispozici. Byly to velmi hezké byty, které opustili zámožní Poláci a Židé, aby udělali místo panské rase.

Pro Židy bylo výhodné, že se do zázemí cpalo tolik německých podniků. Práce mimo koncentrační tábor nebyla nijak těžká, a většina podnikových vedoucích se dokonce o „své Židy“ starala, protože by se bez této levné pracovní síly jinak museli přesunout dál na východ a blíže frontě.

Kolem mne se neustále šuškalo: „Kam to jenom jdeme?“ Šli jsme vůbec, nebo nás pouze nohy nesly? Jít znamená vykonávat dolními končetinami nějaký záměr, k němuž dospěl mozek. Náš mozek se však k ničemu nerozhodl. Naše nohy konaly jen to, co dělal muž vpředu, zastavily se, když se zastavil on, a daly se do pohybu, jakmile vykročil.

U Grodecké ulice jsme se znovu zarazili. Brzy se muselo rozhodnout, kam nás to vedou. Doleva se šlo do ghetta, ve směru doprava existovalo několik možností.

Zahnuli jsme doprava, do Grodecké. Jak často jsem se touto ulicí loudával, nejdříve jako student a později jako architekt. Dokonce jsem tu s jedním kolegou z Přemyšle přechodně bydlel.

Nebylo sice ještě ani osm hodin, ale už bylo všude rušno. Kolem nás drkotala ve vyježděných kolejích obstarožní tramvaj. Do města přicházeli venkované ke směnnému obchodu, neboť k penězům tenkrát už ztratili důvěru. Ve válečných a krizových obdobích tomu vždycky tak bývalo. Náš pochodový útvar na venkovany nijak nezapůsobil.

Směřovali jsme ven z města. Čím dál víc kolemjdoucích se zastavovalo a čučelo na nás. Askariové již ze zpěvu ochraptěli a udělali přestávku. Grodeckou ulicí spěchali od nádraží vojáci se zavazadly. Také esesmani nás míjeli měřili si nás. Jeden důstojník wehrmachtu se dokonce zastavil a náš útvar pozoroval. Na krku mu visel fotoaparát, ale vyfotografovat nás si přece jen netroufal. Bylo vidět, jak si jej váhavě přendal z pravé ruky do levé, ale pak jej raději nechal viset. Nejspíš se bál nepříjemností s esesmany.

Na konci Grodecké ulice se již vynořil do výšky se tyčící kostel z červených cihel a kamenných kvádrů. Kterýmpak směrem askaři v čele našeho útvaru asi odbočí? Doprava, dolů k nádraží, anebo doleva do Sapiehovy ulice, na jejímž konci stálo obávané vězení Loučky?

Odbočili jsme doleva.

Tuhle cestu jsem dobře znal. V Sapiehově ulici stávala Vysoká škola technická. Léta jsem tudy několikrát denně chodíval, když jsem se po návratu z Prahy připravoval, abych získal polský diplom.

Pro nás židovské studenty tato ulice vždycky bývala osudovou. Bydlelo zde jen pár židovských rodin, v neklidných dobách se Židé těmto končinám spíš vyhýbali. Žili tu Poláci – důstojníci z povolání, příslušníci svobodných profesí, průmyslníci a úředníci, jejichž synové patřili ke lvovské „zlaté mládeži.“ Pro nás židovské studenty však tito mladíci nijak „zlatí“ nebyli. Právě z nich pocházela většina studentů Vysoké školy technické a Vysoké školy zemědělské. Byla mezi nimi spousta rváčů, hulvátů a antisemitů, a tak Židé, kteří jim padli do rukou, zůstali často zranění ležet na zemi. Tito rváči mívávali na špičkách svých holí připevněné žiletky, a těmi své židovské spolužáky mlátili. Pro každého, kdo židovsky jen vypadal, bylo nebezpečné tudy chodit večer, kdy mládež Národních demokratů nebo ONR (Radikálně nacionálního tábora) v praxi uplatňovala svá protižidovská hesla. Jen zřídkakdy se tu objevil někdo od policie, aby ohrožované ochránil.

Bylo nepochopitelné, že v době, kdy Hitler již stál těžce ozbrojen u polské západní hranice a zjevně si brousil zuby na polské území, nemysleli tito mladíci a staří polští „vlastenci“ na nic jiného než na Židy a svou nenávist vůči nim. V Německu se každý den zakládaly nové továrny kvůli obrovskému zbrojení, stavěly se strategicky důležité silnice směrem do Polska a stále více mladých Němců nastupovalo do branné služby. Tím se však polský parlament nezabýval, měl „důležitější“ úkoly, a tak debatoval o zákazu rituálních porážek, aby Židům způsobil co největší potíže s přípravou košer masa.

Po takových parlamentních rozpravách většinou následovaly pouliční bitky, neboť židovská inteligence byla antisemitům trnem v oku.

Dva roky před vypuknutím války vymyslely tyto radikální elementy „den bez Židů“. Doufali, že tak omezí počet akademicky vzdělaných lidí židovského původu, neboť způsobí studentům potíže při studiu a znemožní jim skládat zkoušky. O takových „svátcích“ číhala u vchodů na vysoké školy smečka buršáků s transparenty, které hlásaly „Den bez Židů“. Datum takového dne určovali radikální studenti sami. Vždy to bylo tenkrát, kdy se konaly zkoušky. A protože území Vysoké školy technické bylo exteritoriální, směla tam policie zasáhnout pouze na výslovnou žádost rektorovu. Ten však obvykle býval jen hračkou v rukou radikálů. A i když tito radikálové tvořili zhruba pouhých dvacet procent všech studentů, menšina tu jako téměř všude vládla zbabělé a pohodlné většině. Obrovskou masu studentů ani ve snu nenapadlo, že by mohli kvůli Židům anebo vůbec jen kvůli pořádku zasáhnout. Nechtěli se exponovat, zabývali se vlastními problémy, zůstávali pasivní a vůči osudu židovských studentů lhostejní.

Mezi profesory vypadala situace přibližně stejně. Někteří z nich byli skuteční antisemité, avšak ani u ostatních nemohli židovští studenti pro své zkoušky získat náhradní termín, jestliže měli tu smůlu, že je pronásledování a násilí znemožnilo složit je ve vypsaném termínu. Pro Židy pocházející z chudších poměrů taková ztráta semestru nutně znamenala konec studií, a proto museli sebrat odvahu a přijít na vysokou školu i o takových antisemitských „svátcích“. To pak vedlo ke groteskním situacím. Ve vedlejších ulicích poblíž školy trpělivě čekaly sanitky, neboť ve dnech, kdy se zkoušelo, opravdu mívaly napilno. Postávala tam také policie, aby zabránila tomu, že se šikana rozšíří i mimo území univerzity. Rváče občas zatkli a postavili před soud, jenže ti za pár týdnů nebo měsíců vycházeli z vězení jako hrdinové. Na klopě kabátu se jim pak skvěl odznak v podobě vězeňské mříže, neboť trpěli pro národní věc. U ostatních potom požívali vysokou úctu a také u mnohých profesorů se jim dostalo výsad. Že by je kvůli tomu vyloučili ze školy, samozřejmě nepřicházelo v úvahu.

Takové vzpomínky se mi vynořovaly, když jsem nyní pod dozorem askariů procházel kolem těch důvěrně známých budov. Sledoval jsem kolemjdoucí. Možná mezi nimi zahlédnu bývalé kolegy ze studií. Poznal bych je okamžitě: jakmile totiž spatřili někoho, jehož lze pokládat za Žida, okamžitě se jim objevila nenávist ve tváři, přimhouřili oči a opovržlivě stáhli koutky úst. Během studií jsem to vídal až příliš často, než abych na to mohl někdy zapomenout.

Kde asi teď mohli být ti supervlastenci, kteří neustále snili o „Polsku bez Židů“? Den, kdy tu konečně nebudou Židé, se blížil, jejich sen se stal takřka skutečností. Jenomže tu zároveň již nebylo ani žádné Polsko.

Simon Wiesenthal, Slunečnice. Slunečnice zachycující autorův vlastní osud v době, kdy byl jakožto Žid v letech 1941 – 45 nacisty vězněn v pracovních a koncentračních táborech. Děj se odehrává převážně ve Lvově, kde před válkou vystudoval architekturu. V rámci svého neradostného vyprávění podává také obraz antisemitismu v předválečném Polsku a v souvislosti s jedním konkrétním prožitkem uvažuje o vině a odpuštění. Wiesenthalův příběh je doplněn esejem, v němž jsou shrnuty názory 43 významných světových osobností, spisovatelů, politiků, historiků a teologů, kteří se vyjádřili k autorově otevřené otázce, zda má člověk právo odpustit zločinci, který se provinil na jiných. Tato kniha je svým obsahem i hlubokým mravním aspektem aktuální dodnes. Knihu do češtiny přeložila Zlata Kufnerová. Nakladatel: H & H Vyšehradská, 2005