Drastické události ze 7. října 2023 otřásly a dodnes hýbají celým židovským světem. Následně nebývale vzrostl počet antisemitských incidentů u nás i v cizině. Tajemníka Federace židovských obcí Michaela Pelíška jsme se proto zeptali, co stojí za tímto enormním nárůstem, a především jak účinně můžeme proti antisemitismu bojovat.

Začneme na první pohled možná jednoduše. Co se vám vybaví, když se řekne antisemitismus?

Napadne mě hned několik věcí zároveň. Nejprve antisemitismus je něco, s čím se teď pracovně setkávám každý den, a pokud mám mluvit upřímně, nejsou to vůbec příjemná setkání. Zadruhé když slyším pojem antisemitismus, začnu hned přemýšlet, jaký jiný výraz použít. Mám totiž pocit, že lidé často netuší, co se pod tímto termínem vlastně skrývá a k jakým závažným obsahům odkazuje. Pro mnohé je to jen další „ismus“ v pořadí, pod kterým si neumějí nic konkrétního představit. Snažím se proto, aby bylo vždy jasné, že antisemitismus je nenávist a zároveň dvojí metr vůči Židům.

Můžete vysvětlit, co chápete pod pojmem „dvojí metr vůči Židům“?

Myslím tím, že nároky kladené na Židy jsou odlišné od požadavků, které jsou kladené na ostatní. Je krásně vidět, jak je dvojí metr zcela nepokrytě uplatňován hlavně vůči izraelským Židům. Podívejme se třeba na Organizaci spojených národů. Podle UN Watch Valné shromáždění OSN za posledních deset let přijalo celkem 164 rezolucí týkajících se Izraele, zatímco všem jiným zemím dohromady se věnovalo pouze 84 rezolucí. Stejný nepoměr můžeme vidět také v rezolucích přijatých Radou pro lidská práva. A to je jen špička antisemitismem prohnilého ledovce. Dvojí metr byl rovněž názorně vidět v souvislosti s hrozivými událostmi po fotbalovém zápase v Amsterdamu na začátku listopadu. Izraelští fanoušci byli okamžitě obviněni z genocidních popěvků, přitom stejným způsobem se běžně chovají ultras téměř každého klubu. Stržení palestinské vlajky bylo považováno za závažnou provokaci, zatímco pálení izraelské vlajky je údajně pouze vyjádřením politického názoru.

Zmínil jste, že se s antisemitismem setkáváte každý den v práci. Máte s ním také vlastní osobní zkušenost?

Ve svém zaměstnání se dovídám o všech závažných antisemitských incidentech u nás, někdy dříve, někde později. Detailně se jimi pak zabývám. Pokud jde o mě osobně, tak zatím naštěstí nemám kromě občasných anonymních dopisů nebo komentářů na sociálních sítích žádnou zásadní osobní zkušenost. Možná mám prostě štěstí a je jen otázkou času, kdy budu s antisemitismem konfrontován napřímo. Nenávist se často zpočátku projevuje skrytě a nejednoznačně. Snažím se proto být ve střehu a vnímat, co se v mém okolí skutečně děje.

Minulý kalendářní rok Federace židovských obcí zaznamenala nárůst antisemitských incidentů o celých 90 procent, celkem jich bylo v České republice nahlášeno 4328. Domníváte se, že za to mohou tragické události ze 7. října a následné vojenské konflikty Izraele s Hamásem a Hizballáhem?

Projevy antisemitismu u nás i ve světě rostou kontinuálně už několik let. To, co se ovšem stalo po 7. říjnu, je zcela bezprecedentní. Zajímavé je, že skokový nárůst jsme zaznamenali už od samotného 7. října, tedy od momentu, kdy teroristé ještě vraždili, znásilňovali a unášeli nevinné lidi. Jak se však s určitou dávkou ironie a sarkasmu říká, každý správný pogrom musí být náležitě zdůvodněn, omluven, a hlavně ospravedlněn. Takže jsme se nejen z některých médií velmi rychle dozvěděli, že si za to sionisté, což je často novodobé označení pro Židy, mohou vlastně sami.

Musím přiznat, že to, co zažíváme v posledním roce, je horší, než jsem si kdy dokázal vůbec představit. Často mám navíc pocit, že svět na těch 101 nevinných lidí držených stále v kobkách pod povrchem Gazy úplně zapomněl. Lidé se chovají, jako by Izrael současnou válku chtěl a izraelské mámy své děti do války posílaly s radostí. Situace opravdu není dobrá. Míra projevování nenávisti ke všemu židovskému, zejména však Židům samotným, která by ještě před několika málo lety byla společensky naprosto nepřijatelná, je dnes naprosto běžná. Jistoty, které jsme postupně nabyli, nyní velmi rychle ztrácíme. Navíc fakta a pravda bohužel prohrávají v boji s manipulací, lží a záplavou emocí. V tomto ohledu je antisemitismus mimořádný, vždy si umí rychle najít živnou půdu a jeho nárůst je velmi dobrým indikátorem celkového stavu společnosti. Problém nepředstavují jen ryzí antisemité, ale i ti, kteří se jimi nechávají využívat jako „užiteční idioti“, a také ti, kterým je to svým způsobem jedno.

Jak se změnil charakter antisemitských útoků v České republice po 7. říjnu?

Kromě toho že antisemitské incidenty jsou početnější, jsou také závažnější. Zároveň pozorujeme zvýšenou agresivitu. Útočníci se přestávají za svou nenávist veřejně stydět a ztrácejí potřebu ji skrývat. Zaznamenáváme tak mnohem víc útoků zaměřených na konkrétní osoby nebo instituce. Tyto incidenty si můžeme představit jako například přímé osobní obtěžování, vyhrožování konkrétním lidem nebo graffiti a ničení židovských objektů. Jednoznačně také roste počet incidentů, které je možné přičíst levici. Té se mimo jiné velmi daří na akademické půdě a často nadmíru úspěšně skrývá svůj antisemitismus za tak zvaný antisionismus. Ten je projevem toho, čemu obecně říkáme nový antisemitismus, v angličtině se někdy používá termín „Israel related antisemitism“. Jednoduše řešeno antisionismus Židům upírá právo na existenci ve své historické domovině, tedy v Erec Jisra’el. Vnímám to jako závažný problém, protože policie a soudy, stejně tak média a další veřejné instituce v tomto jednání často nevidí, a tím pádem nerozpoznávají ten starý známý antisemitismus. Podíváme-li se do zahraničí, zjistíme, že fyzické násilí je stále v Česku výjimečné. Nicméně situace se neustále zhoršuje.

Kdo se v současnosti u nás nejčastěji dopouští antisemitských incidentů? Co víme o jejich aktérech, co je případně spojuje?

Z nashromážděných dat vyplývá, že problém není v nějaké konkrétní skupině lidí. Projevy antisemitismu nyní vidíme v celé šíři politického a společenského spektra, zaznamenáváme je i z pomyslného středu, tedy od lidí, které nelze zařadit mezi sympatizanty nějakých okrajových proudů. A co mají společné? To je nakonec docela jednoduché, společným jmenovatelem je nějaká forma nenávisti vůči Židům. Hajlující neonacista, akademik vyzývající k bojkotu Izraele, queer osoba bojující za „svobodnou Palestinu“, nebo ten, kdo své neúspěchy přičítá bohatým Židům ovládajícím údajně celý svět, se často neshodnou na ničem jiném než na zjevné nebo skryté nenávisti vůči Židům.

Myslíte si, že se po konci války v Gaze stav uklidní a rapidně klesne počet antisemitských incidentů u nás i ve světě?

Jsem nenapravitelný optimista, takže se domnívám, že se situace zase zlepší. Mám jen obavu, že to nebude hned. Věřím, že se toho však dožiju. Přijde mi zcela zjevné, že se situace bude ještě nějakou dobu zhoršovat. Žili jsme dlouho v míru a blahobytu, ale do jisté míry také na dluh a dál to takto nepůjde. Než se začne situace obracet k lepšímu, čekám ještě nějaké dramatické a velmi bolestivé události a změny. Co to však konkrétně bude, to opravdu netuším.

Trochu mě děsíte, napadlo vás někdy, že se situace v Česku může kvůli antisemitismu stát natolik neúnosnou, že budete přemýšlet o aliji?

To, že se naše situace stane jednou neúnosnou, nemůžu rozhodně vyloučit. Současně jsem přesvědčen, že o aliji reálně přemýšlí každý Žid, a to nejen na Pesach, kdy si přejeme, abychom ho příští rok slavili v Jeruzalémě.

A teď zásadní otázka na závěr, jak můžeme proti antisemitismu bojovat dnes? Jaké strategie jsou podle vás nejúčinnější?

O žádné jednoduché a zároveň univerzálně účinné strategii nevím. Sklopení hlav a snaha o splynutí s davem se v minulosti ukázaly jako úspěšné – jinak bychom zde spolu dnes nemluvili. Přesto jsem přesvědčený, že největší chybou by nyní bylo nedělat nic. Zlu je třeba se postavit a bojovat za hodnoty, na kterých naše židovská tradice stojí. Buďme hrdí na to, čím jsme,­ a hlavně nebojme se. Netvrdím, že to je ta nejjednodušší cesta, ale je určitě správná.

PTALA SE EVA JANÁČOVÁ
FOTO Jiří Puzej

Rozhovor se uskutečnil v rámci akce Izrael žije, kterou uspořádala 13. listopadu 2024 Židovská obec Karlovy Vary v místním Kině Drahomíra při příležitosti 86. výročí křišťálové noci.