Simon Wiesenthal je jedním z nejznámějších „lovců nacistů“, který se po skončení druhé světové války zaměřil na hledání a dopadení skrývajících se nacistických válečných zločinců, kteří se snažili uniknout zaslouženému trestu. Zlata Kufnerová, překladatelka jeho díla Slunečnice, čtenářům časopisu Maskil ve svém textu připomíná tuto významnou osobnost poválečných židovských dějin.

Simon Wiesenthal se narodil v polské Bučači (31. 12. 1908) nedaleko Lvova v regionu, který tenkrát patřil do rakouské Haliče, v letech mezi oběma válkami k Polsku, po válce k Sovětskému svazu a nyní je součástí Ukrajiny. Ve Lvově začal studovat architekturu, ale pro silný antisemitismus, který se projevoval také na polských vysokých školách, v roce 1928 přešel do Prahy, kde v roce 1932 studium dokončil na Českém vysokém učení technickém. Poté ve Lvově pracoval jako architekt až do počátku druhé světové války, kdy byla východní oblast Polska na základě paktu Ribbentrop–Molotov v září 1939 anektována Sovětským svazem. Sovětské orgány zde začaly zatýkat, popravovat a deportovat inteligenci. Wiesenthalův otčím a bratr přišli o život, on musel skončit s architekturou a živil se jako mechanik. Před deportací na Sibiř se s manželkou zachránil úplatkem komisaři NKVD.

Po příchodu Němců byl Wiesenthal v červnu 1941 určitou dobu internován v koncentračním táboře Janowska, odkud ho po několika měsících přesunuli do tábora zabývajícího se opravářskými pracemi ve Lvově, kde pracoval jako technik. Odtud se mu podařilo v roce 1943 uprchnout těsně předtím, než nacisté začali vyhlazovat. V červnu 1944 ho opět zatkli a převezli do tábora, kde se pokusil o sebevraždu.

Osvobození se dočkal 5. května 1945 v rakouském koncentračním táboře Mauthausen, po válce se však už nevěnoval svému původnímu povolání, architektuře, ale pln tragických životních zkušeností z nedávné minulosti začal shromažďovat svědectví a důkazy o nacistických zločinech během války. Pracoval pro OSS (Office of Strategic Services, Úřad pro strategické informace) a v roce 1947 založil v rakouském Linci Židovské dokumentační středisko. Mezi své úspěchy řadil také významný podíl na vypátrání jednoho z hlavních organizátorů holocaustu Adolfa Eichmanna v Argentině a na pátrání po zrůdném Josefu Mengelem, který při selekcích v Osvětimi poslal na smrt kolem 400 000 lidí, i když tyto jeho zásluhy někteří současníci zpochybňovali. Ať už byla Wiesenthalova zásluha v tomto ohledu jakákoli, nelze mu upřít, že v době, kdy se předpokládalo, že Eichmann koncem války zahynul, pravdivě prokázal, že to není pravda, čímž inicioval jeho pronásledování.

Při pátrání po nacistech Simon Wiesenthal svou činnost hojně publikoval a zveřejňoval také vlastní neblahé válečné zkušenosti, a tak již v roce 1946 vznikl z jeho popudu film The Murderers Among Us. The Simon Wiesenthal Memoirs (Vrahové mezi námi. Vzpomínky Simona Wiesenthala). Hodně psal, aby své neblahé válečné zkušenosti zveřejnil, a tak v roce 1991 vydal své paměti Gerechtigkeit, nicht Rache (Spravedlnost, nikoli pomstu, 1994).

Velkou pozornost vyvolala jeho drobná knížka Die Sonnenblume, 1969, (Slunečnice, česky 2005), jejíž titul vznikl vzpomínkou na chvíli, kdy jako vězeň pochodoval kolem vojenského hřbitova, kde na každém hrobě kvetla slunečnice. Hlavním obsahem této nevelké knížky s podtitulem Vyprávění o vině a odpuštění, líčící autorovo věznění za holocaustu, je totiž příběh, kdy ho jako židovského vězně zavedli do nemocnice k umírajícímu esesmanovi. Netušil, proč se tam ocitl, když mu nemocný začal vyprávět svůj příběh, a tak se tato knížka vlastně stala z velké části životním příběhem umírajícího esesmana, který svých činů před smrtí údajně litoval a od přítomného židovského vězně očekával odpuštění. 

Jednadvacetiletý umírající esesman zde líčí, jak po členství v HJ (Hitlerjugend, Hitlerova mládež) s nadšením reagoval na vůdcova vyzvání mladých a vstoupil do SS. Mladíkovo líčení činnosti v oddílu SS, páchajícím zlo především v Polsku a na Ukrajině, je plné lítosti. Podrobněji líčí jeden ze svých nejhorších zážitků vraždění židovského obyvatelstva v ukrajinském Dněpropetrovsku: Na ulici je velký houf stojících Židů i s dětmi a nákladní auto přiváží kanystry s benzínem, které esesmani odnesou do vchodu jednoho obytného dvoupatrového domu a silnější mezi Židy je pak musí vynést do vyšších poschodí. Poté je celý dav Židů vehnán bičem a kopanci do domu. Nákladní auto následně přiveze další spoustu Židů, naženou je do domu k ostatním a zamknou vchod. Proti domu je umístěn kulomet, esesmani odjišťují granáty a na povel je vrhají do prázdných oken domu, následuje výbuch za výbuchem. Z domu se ozývá hrůzný křik, vychází dým a z oken se začínají vrhat hořící postavy, některé s dětmi v náruči. A esesmani je střílejí.

Tato hrůzná akce, na níž se umírající esesman podílel, byla zřejmě tím nejnaléhavějším, co v něm vyvolalo touhu získat před smrtí odpuštění. Odpuštění od Žida, jímž měl být v té chvíli přítomný Simon Wiesenthal. Ten však jeho prosbu odmítl a odešel. Nebylo to pro něj ovšem jednoduché. Esesmanova prosba byla tak naléhavá, a zejména v souvislosti s jeho mladým věkem zanechala ve Wiesenthalovi tak hluboký dojem, že začal váhat, zda svým odmítnutím umírajícímu nepochybil, přičemž v něm tato nejistota zůstala i po válce, kdy napsal Slunečnici.

Rozhodl se, že se obrátí se svým dosud nevydaným rukopisem na 46 známých intelektuálů z celého světa s dotazem, zda měl, či neměl esesmanovi odpustit. Odpovědi dotázaných lze rozdělit na několik typů, z nichž většina byla toho názoru, že nikdo nemůže odpustit to, co vytrpěli jiní. Někteří sice reagovali váhavě, ale nikdo z dotázaných se nevyjádřil, že by odpustil, čímž dali autorovi Slunečnice za pravdu. Simon Wiesenthal zemřel ve věku 96 let 20. září 2005 ve Vídni.

ZLATA KUFNEROVÁ
FOTO Simon Wiesenthal Center