Na židovských vtipech je pozoruhodná a přitažlivá jejich nadčasovost, která nám dokazuje, že tenhle humor nestárne, dokonce se hlásí o nesmrtelnost, a přitom často působí svou atmosférou nebo použitými reáliemi archaicky. Současné izraelské vtipy mají už atmosféru jinou, jsou více aktuální a někdy je bez znalosti izraelských reálií čtenář hůř dešifruje než vtipy klasické. Jedním moderním vtipem dnes také začneme.

---

Na tiskové konferenci po skončení porady izraelských generálů dostane jeden z nich otázku:

„Byli jsme svědky závažných teroristických útoků. Je vůbec možné teroristovi někdy odpustit?“

„Ale ano,“ zamyslí se generál, „Bůh mu určitě odpustí. A naším úkolem je zorganizovat jejich setkání.“

*

Rabín potká ve vídeňském parku židovský manželský pár a ptá se, kolik mají dětí.

Rivka mu odvětí: „Bohužel, zatím nám Pán žádným děckem nepožehnal.“

Rabín říká: „Zítra odjíždím do Izraele. Dovolte mi, abych zapsal vaše jména na lísteček, vložil jej do Zdi nářků a vyprosil tak pro vás požehnání.“

O pět let později potká rabín znovu Rivku, která tlačí kočárek, a ptá se, jak se má její rodina.

„Děkuji, rabi, dobře. Pán nám požehnal, máme devět dětí a desáté právě čekám. Dvakrát se nám narodila dvojčata a jednou dokonce trojčata.“

„Ale to je fantastické,“ říká rabín, „velmi rád bych poblahopřál i vašemu manželovi. Kde je?“

„Je v Izraeli,“ odvětí suše Rivka.

„A co tam dělá?“ ptá se rabín.

„Hledá ten zatracený lísteček, který jste tehdy vložil do Zdi nářků!“

*

Za rabínem, který rád rozdával moudrá ponaučení, se v Haliči přijde rozloučit mladík, dlouholetý člen jeho židovské obce. Odchází studovat do ciziny a prosí rabína, aby mu řekl nějakou moudrost, která by mu usnadnila další cestu životem.

Rabín se dlouze zamyslí a pak povídá: „Víš, co je vrcholným židovským uměním? Poučit se z chyb lidí, kteří se řídili tvými radami.“

*

Rabín byl ve Španělsku hospitalizován v katolické nemocnici. Péče byla výborná a s personálem, řádovými sestrami, se spřátelil velmi brzy. Jednoho dne však vrchní sestra zjistila, že z rabínova pokoje zmizel krucifix, který visel na zdi. Přátelským tónem se otázala: „Rebe, co se stalo s tím krucifixem?“

Rabín se na ni svýma hlubokýma očima podíval a odpověděl: „Sestro, mám za to, že jeden trpící Žid v tomto pokoji je až až.“

*

Mojše žije v Izraeli, je velice zbožný a dbalý všech příkazů kašrutu. Hospodin si toho všimne a osloví ho: „Milý Mojše, tvá zbožnost mě velmi těší a rozhodl jsem se, že ti splním jedno – a to jakékoliv – přání.“

Mojše se zamyslí a řekne: „Hospodine, tvé jméno budiž oslaveno, mám příbuzné v Kalifornii, rád bych za nimi jezdil mnohem častěji, ale v letadle se bojím a loď se plaví příliš dlouho. Kdybys tedy mohl postavit silnici, která by vedla po mostě rovnou přes moře…“

Hospodin odpoví: „Mojše, co sis to vymyslel? Dovedeš si představit to množství pilířů a jejich výšku? Toho betonu! Nemáš nějaké jednodušší přání?“

Mojše se zahloubá a řekne: „Mám ženu, někdy je smutná, nevím proč. Někdy se směje a nemá důvod. Někdy mlčí jako pěna a jindy na mě ječí – a taky nechápu proč. Mohl bys mi vysvětlit, co se to děje v ženské duši?“

A Hospodin hluboce vzdychne a odpoví: „Chceš tu dálnici čtyřproudovou, nebo by ti stačila dvouproudová?“

*

Icik prodává zmrzlinu a na stánku má kromě cedulek Okurková – Dýňová – Jablečná ještě výrazný nápis: Židům zmrzlinu neprodáváme!

Jde kolem rabín a s velkým pohoršením mu povídá: „Co to má znamenat, Iciku? Stal se z tebe snad antisemita?“

„Rabi,“ otočí se k němu mladík a tiše povídá, „a už jste tu naši zmrzlinu ochutnal?“

*

Rozčilený židovský obchodník uvidí na ulici známého, běží k němu a křičí: „Pane Ackermanne, slyšel jsem, že jste o mně řekl, že jsem zloděj! Je to pravda?“

„Je to pravda,“ kývne muž, „ale neřekl jsem to.“

*

Kohn přijede do Přemyšlu, a když dojedná obchody, courá se večer jen tak ze zvědavosti ulicemi města, protože tu nikoho nezná. V zastrčené uličce narazí na veřejný dům a napadne ho, že by se mohl trochu povyrazit. O reklamní tabuli se tam zrovna opírá docela pohledná dívka, a tak se bez okolků zeptá, co by to potěšení stálo.

„A kolik máš?“ otočí k němu kráska oči.

„Dvacet zlotých,“ plácne se Kohn přes sako, kde má peněženku.

„To je málo,“ zavrtí hlavou mladá žena.

„Dám ti ještě telefon,“ nabídl Kohn.

Žena souhlasí, a tak spolu zmizí uvnitř domu. Po skončení společné zábavy vytáhne Kohn peněženku a podává ji dvacet zlotých.

„A ještě ten telefon!“ připomíná žena.

Kohn přikývne. „Tak si piš: 503 267…“

*

David a Shira Sternovi dostali pozvání na svatbu, na kterou se jim vůbec nechtělo, a už vůbec se jim nechtělo utrácet za drahý svatební dar.

Když tak přimýšlejí, navrhne Shira: „Máme přece ten stříbrný tác s monogramem, co jsme kdysi dostali k naší svatbě. Ani jednou jsme ho nepoužili, stačilo by odstranit monogram a nechat vyrýt nový.“

David souhlasí a vezme tác ke zlatníkovi. Ten si ho pečlivě prohlédne, ale nakonec zavrtí hlavou a řekne: „Je mi líto, ale u tak tenkého stříbrného kousku je to vybroušení možné udělat maximálně pětkrát!“

*

Obchodník s uhlím Saxl potká na ulici přítele Buxbauma, cvrnkne prstem do klobouku a jde dál, ale pak se zastaví, pár kroků se vrátí a tlumeným hlasem povídá: „Slyšel jsem novinu, že jim před pár dny žena Judita utekla s nějakým mladým cesťákem. Je to pravda?“

„Není, pane Saxl, není,“ zafuní pan Buxbaum, „ale hezky se to poslouchá.“

*

Čtyři muži sedí v kavárně a baví se o svých obchodech. Rozebírají, na čem kdo prodělal, to rádi zdůrazňují, ale když někdo vydělá větší částku, šíří tu informaci opatrně, aby nevzbudil u kolegů závist.

Pan Muneles po chvíli úvah a rozborů vzdychne: „Stejně jsou ze všeho nejdůležitější peníze.“

Nejbohatší z nich, Nathan Heršl, však razantně nesouhlasí, až se ostatní diví. „Kdepak, peníze nejsou všechno, zvláště dnes, a není ani dobré jich mít moc!“

Všichni kšeftsmani se na něj překvapeně otočí a pan Muneles pokračuje: „Je třeba mít něco taky ve zlatě, v drahokamech, v cenných papírech a v nemovitostech, případně ve starožitnostech a vzácných obrazech…“

*
Koncem osmdesátých let přemlouvá úředník ministerstva vnitra SSSR slavného vědce, aby upustil od záměru vystěhovat se do Izraele. „Vždyť se vám tu přece žije celkem dobře,“ tvrdí úředník.

„Jenže moje žena chce vycestovat.“

„Možná bychom vás mohli povýšit. Měl byste i lepší plat.“

„Ale dcerka chce taky odjet. Ráda by trochu poznala svět.“

„Právě jsme se začali otvírat světu, nebude problém se podívat na Západ. Mládež bude mít spoustu nových možností.“

„Tchán s tchyní se také chtějí vystěhovat.“

„No tak ať se všichni vystěhují a vy tu zůstaňte,“ navrhuje úředník.

„Jenže jediný Žid v rodině jsem já…“

*

Novodobý zbohatlík, bankéř Rosenblum, zasnoubil svou dceru se synem nedávného katolického konvertity Hammerschlaga.

„Vždycky jsem si přál takového zetě,“ chlubí se Rosenblum svým kamarádům, „sympatického křesťanského mladíka z dobré židovské rodiny.“

*

Ruský Žid před časem navštívil své příbuzné v Izraeli. Před návratem do země srpu a kladiva se s nimi domluvil, že jim bude posílat dopisy – a ty, které napíše modrým inkoustem, budou znamenat, že všechno je v pořádku, ale ty, které napíše zeleným inkoustem, budou signalizovat, že má problémy, ale bojí se o nich psát.

První dopis přišel do Izraele už za pár týdnů – a byl napsaný modrým inkoustem. A první věta zněla: „Žije se tu výborně, nic nám neschází a všechno si můžeme koupit. Snad s výjimkou zeleného inkoustu…“

*

Každou sobotu přicházel pan Diamant do synagogy. A pokaždé, když synagogu opouštěl, dal žebrákovi u dveří Josele Benderovi neuvěřitelných deset zlotých. 

Tenhle zvyk se opakoval už dlouhou dobu. Ale když první sobotu v říjnu pan Diamant opouštěl budovu synagogy, přistoupil k žebráku Benderovi a podal mu jen pět zlotých. 

„Proč jenom pět?“ zvedl Josele udiveně oči. „Vždycky mi přece dáváte deset zlotuvek.“

„No, víš, poslal jsem svého syna na studia do města,“ vysvětluje pan Diamant. 
„Ať pro mě za mě studuje,“ ošil se žebrák. „Ale proč na mé náklady?“

VYBRAL A PŘELOŽIL LUBOR FALTEISEK