Malá zapečetěná lahvička oleje, který v nouzi zázračně vydržel hořet po osm dní. Chanuka nám klepe na dveře a tenhle příběh o zázraku, odvaze a o postupném zahánění temnoty světlem opět ožívá.

Jedním z rabíny diskutovaných principů slavení Chanuky je zveřejňování chanukového zázraku – aramejsky pirsumej nes. Na zázrak, který se stal „v oněch dnech v tomto čase“ máme upozornit celé naše okolí vystavením chanukije na místě, které je dobře viditelné zvenčí. Ať už je to vedle brány či vchodu do našeho domu nebo v okně nad radiátorem, každý kolemjdoucí má mít možnost popatřit světlo, které hoří navzdory temnotě, a potěšit se z jeho nadčasové symboliky.

Vystavením chanukije do okna do jisté míry smazáváme rozdíl mezi soukromým a veřejným. V rabínské tradici je rozdělení mezi soukromou sférou (rešut ha-jachid) a veřejnou sférou (rěšut ha-rabim) zásadní. Soukromá sféra představuje prostor osobního vlastnictví, bezpečné místo, kde máme kontrolu nad vlastním životem. Veřejná sféra je sdílený prostor, otevřený a přístupný všem, kde je vyžadována spolupráce a vzájemný respekt. Toto rozdělení má v rabínské tradici dopad na náš každodenní život, například v podobě zákonů šabatu ošetřujících přenášení předmětů z jedné sféry do druhé.

Vztah mezi soukromou a veřejnou sférou ve fyzickém smyslu ale zároveň slouží i jako symbol pro vztah mezi osobní spiritualitou a odpovědností vůči vlastní komunitě nebo široké veřejnosti.

Chanukové světlo do jisté míry tuto hranici narušuje, když si září a svítí z našeho parapetu, z tohoto předvoje naší domácí sféry a míří ven, na veřejnost. Zároveň je symbolem osobní zbožnosti prosakujícím na veřejnost. Je jasným vzkazem většinové společnosti – tady je židovská domácnost, tady žijeme podle hodnot, které jsou poplatné věčnosti, a ne aktuálním trendům nebo politice.

Letos ve mně nařízení o zveřejňování zázraku a veřejném ukazování víry rezonuje víc než kdy dřív. Žijeme v čase, kdy si část z nás potřebuje dvakrát rozmyslet, jakým způsobem a jestli vůbec chceme zveřejňovat své židovství a jestli je to bezpečné. Chanukové světlo pro mě letos bude značit osobní odvahu, odhodlání zůstat věrná prověřeným morálním hodnotám, i když nejsou poplatné aktuálnímu politickému klimatu. Bude pro mě značit naději v lepší zítřky, která září těžkým časům navzdory.

V midraši Berešit Raba (5:7) se rabíni podivují nad sérií zvláštních událostí, které se udály v různých dobách naší mytické historie a které většinou zahrnovaly velké množství jednotlivců, kteří se dokázali vejít do malého prostoru: Jak se mohl celý izraelský národ vměstnat před malou skálu, když Mojžíš v poušti sliboval vodu? Jak se mohli všichni Izraelité vejít na nádvoří Šalamounova chrámu? A midraš v podobných příkladech pokračuje.

Bylo to kvůli málu, které obsáhne hodně – Ma’at machzik et ha’merubeh –, říká midraš.

Tento koncept přináší myšlenku, že něco, co se na první pohled zdá malé nebo jednoduché, může obsahovat velkou hloubku, moudrost nebo duchovní význam. Jeden malý čin může zahrnovat a znamenat velmi mnoho. Jsou to často právě ta malá nepatrná gesta, jako je zapálení svíčky na chanukiji, která nesou ten největší význam.

Malé a úmyslné akty osobní zbožnosti přinášejí do našich životů ukotvení. Přinášejí smysl a pocit sounáležitosti, prohlubují spojitost s naší židovskou tradicí. Jen ve chvíli, kdy sama vím, kde si židovsky stojím, na čem spočívá a o co se opírá moje židovství, jen tehdy můžu ustát otřesy a narušení, přicházející z venčí.

V poslední době se setkávám s řadou jedinců, jejichž židovská identita je otřesena událostmi na Blízkém východě, v Izraeli a Gaze. Jejich židovství se totiž do velké míry opíralo o identifikaci se Státem Izrael a o jeho bezvýhradnou podporu. Ta se ale v očích mnohých a tváří v tvář nekonečnému utrpení tisíců jednotlivců zdá být víc a víc nemožná. Vnitřní konflikt, ve který to ústí, se pak zdá nepřeklenutelný a židovství, které si dovoluje kritizovat Stát Izrael se jeví vyprázdněné.

Řešení, které se nabízí, spočívá v aktivní snaze o ukotvení vlastní židovské identity v židovské praxi, zbožnosti a komunitě. Pokud vím, kde si židovsky stojím, pokud mám rozvinutou vlastní soukromou židovskou praxi, která se prolíná s mou odpovědností vůči lokální komunitě, pokud ctím morální základ, na kterém židovství stojí, pak si můžu dovolit nazývat věci pravými jmény. Pak můžu šířit světlo z vlastního soukromého zdroje a nechat ho planout všem kolemjdoucím na odiv. Temnota, která se tlačí zvnějšku, nemá šanci zvítězit.

Úkol židovského člověka zůstává navždycky stejný. Okolnosti se mohou proměňovat a překážky se množit, naše povinnost zůstává. Bojovat a hájit dobro vdov, sirotků, imigrantů a všech, jejichž hlasy nejsou slyšet. Usilovat o spravedlnost, mír a o ukončení utrpení. Nedovolit temnotě, aby zvítězila.

Naše tradice a naši předkové přežili zánik říší, států, vládu totalitních režimů. Temnotě navzdory vždy nesli světlo našeho úkolu dál, pokračovali v téhle svaté práci.

„Trocha světla zažene mnoho temnoty“ (Midraš Tanchuma, Berešit 1:1) není jen poetický ideál; je to výzva k činu pro každého z nás, abychom nechali své světlo zazářit. Jak dlouho trvá temnota, tak dlouho do ní bude svítit světlo.

Nechme své světlo zazářit a ukotvěme své židovství v každodenní spiritualitě a malých systematických činech pomoci bližním, které na oplátku posílí naši identitu v těžkých časech. Zapalování chanukije, slavení šabatu, pravidelná modlitba, pomoc potřebným, finanční pomoc nebo jakékoli jiné prohloubení vlastního vztahu se svým židovstvím, jakákoli odpověď na volání naší tradice nese hluboký význam. Ať už duchovní rozvoj, nebo materiální pomoc, naše židovská tradice volá k prohlubování kořenů naší identity, které nás budou vyživovat v těžkých časech.

RABÍNKA KAMILA KOPŘIVOVÁ