Mała Orkiestra Dancingowa v čele s Noamem Zylberbergem je na polské hudební scéně skutečným úkazem. Dvanáctičlenná formace hraje raný polský pop meziválečného období, který zazníval ve varšavských ulicích. Kapela čerpá z originálních nahrávek a skladby prezentuje v původních aranžích a stylu.

Českému publiku se Mała Orkiestra Dancingowa představila v září na oslavách 30. výročí navrácení Židovského muzea v Praze židovské komunitě. Při té příležitosti jsme si s jejím frontmanem Noamem Zylberbergem povídali o tom, jak hudbu meziválečného období vnímá dnešní publikum nebo proč jsou skladby z této doby stále atraktivní.

Čím je pro tebe Mała Orkiestra Dancingowa?

Je to kapela, kterou jsem založil a už téměř deset let je i mým hlavním projektem. Nápad založit kapelu vznikl v době, kdy jsem ještě neznal její ostatní členy. Chtěl jsem hrát hudbu z meziválečného období v její původní formě. Teď už orchestr tvoří velkou část toho, co dělám. Je to zároveň i část mého života.

Proč sis vybral zrovna hudbu z období meziválečného Polska?

Šlo o přirozené rozhodnutí. Jsem hudebník. Skrze hudbu se dívám na všechno kolem sebe a vždycky jsem měl moc rád právě styl 20. a 30. let, a to nejen v Polsku, ale obecně v populární hudbě. Jde o období, kdy se ve světě a kultuře děla spousta zajímavých věcí. Rodily se nové myšlenky, nové možnosti. Tato doba mě vždy lákala.

Vyrostl jsem v Izraeli, moje rodina ale pochází z Polska. Díky tomu jsem narazil na meziválečnou hudbu, a protože mě toto období vždy přitahovalo, řekl jsem si, že by bylo zajímavé se mu věnovat. Dělo se to zrovna v době, kdy jsem dokončil vysokou školu a rozhodoval se, co budu dělat dál.

Pocházíš z Izraele. Co tě vedlo k tomu, že ses přestěhoval do Polska?

Přijel jsem do Polska před deseti lety. Ani v tomto případě nešlo o rozhodnutí, kdy bych si řekl: „Dobře, balím si věci a jedu do Polska.“ Už tehdy byla ale moje cesta spojená s kapelou, která ještě ani neexistovala. Téma meziválečné hudby mě zajímalo. V Polsku jsem byl předtím už dvakrát nebo třikrát, navázal jsem tu několik kontaktů a začal jsem pracovat na založení kapely. Neplánoval jsem stěhování do Polska. Prostě jsem přijel a už jsem zůstal.

Zpíváš a mluvíš polsky. Naučil ses polsky až po příjezdu do Polska, nebo jste polsky mluvili doma v Izraeli?

Polsky jsem se učil až po příjezdu do Polska. Moji prarodiče sice pocházeli z Polska, ale doma jsme polštinu nikdy nepoužívali. 

Co tě pojí s meziválečnou Varšavou a její hudbou? Je to jen koníček, nebo něco víc?

Odpověď musím trochu rozvést. Existuje tendence, v Polsku obzvlášť, že se všechno, co bylo před válkou, idealizuje a hledí se na to s nostalgií a steskem. Myslím, že jsou za tím historické důvody, protože všichni víme, co se v Polsku stalo potom. 

Mně se tento pohled na meziválečné období moc nezamlouvá. Ano, moje rodina pochází z Varšavy, v tehdejší době žila. Nevyrůstal jsem sice v Polsku, ale k meziválečnému období mám osobní vztah právě díky rodinné historii. Ale skoro každý, kdo bydlí v Polsku nebo má rodinu, která odtud pochází, k tomu má nějaký vztah. Nejde o nic výjimečného.

Zároveň se jedná o část polské kultury, historie. Hudbou jsme obklopeni a třeba současná hudba má své kořeny v meziválečném období. Právě tam lze najít počátek populární hudby a masové kultury. To, co mě tedy pojí s meziválečnou hudbou, je to, co s ní pojí každého.

Když mluvíme o meziválečném období, je pro mě a celý orchestr důležité přistupovat k ní bez nostalgie. Nestylizujeme se do 20. a 30. let, nevystupujeme v bílých oblecích. Necestujeme v čase, nemám to rád. Když jdou lidé třeba na koncert Beethovena, tak tam také nenosí bílé paruky a dobové oblečení. Jdou si zkrátka poslechnout hudbu. 

Hudba z meziválečného období má své specifické rysy, ale není výjimečná proto, že by tehdy bylo lépe, že by se lépe žilo nebo že by lidé byli krásnější. To už je podle mého názoru nadinterpretace.

Je hledání skladeb a jejich aranžování těžké? Kde je hledáte?

Opravdu hodně se toho dá najít na internetu. V Polsku je obrovský zájem o meziválečnou hudbu – z důvodů, které jsem už popsal, ale mně jsou cizí. Zároveň to má ale pozitivní dopad, protože na internetu je této hudby hodně – např. na stránce staremelodie.pl. Provozuje ji člověk, který sbírá skladby z různých zdrojů a umisťuje je sem. Existuje spoustu materiálů, tisíce písniček.

Tvoříte také vlastní skladby nebo interpretujete a „rekonstruujete“ tehdejší skladby?

Vlastní hudbu neskládáme. Myslím, že není nutné skládat písničky, které budou podobné těm meziválečným. Je to jako s Beethovenem – nemá smysl psát další beethovenovskou symfonii. Ta už přece napsaná je. Není důvod, abychom to dělali, protože skladeb existuje opravdu velké množství.

Občas nastanou situace, kdy je nutné složit hudbu k filmu nebo divadelnímu představení, aby vznikla dobová atmosféra. Pak to má smysl. Ale jinak nevidím důvod, proč bychom to dělali. Náš orchestr hraje pouze písně, které byly složeny v tehdejší době.

Ještě bych se rád vrátil k jedné věci. V otázce padlo slovo rekonstrukce – je několik aspektů toho, co a jak děláme. Když mluvíme o samotném koncertu – nepředstíráme, že jsme ve 30. letech, necestujeme časem. Pokud jde čistě o hudební stránku, slovo rekonstrukce je tu vhodné. V Polsku je několik skupin, které hrají repertoár meziválečného období. Každá z nich k němu přistupuje trochu jinak a právě náš přístup je unikátní. Nevytváříme nová aranžmá, vše je původní a přepsané z tehdejších nahrávek, partitury se bohužel nedochovaly. Myslím, že nikdy ani nebyly vydány. Partitury přepisujeme ze starých nahrávek a hrajeme úplně stejná aranžmá, která jsou přizpůsobená složení našeho orchestru. Neexperimentujeme se zvukem, k interpretaci meziválečné hudby přistupujeme jako k vážné hudbě. 

Meziválečná Varšava byla kulturně velmi různorodým městem. Velkou část zdejšího obyvatelstva tvořili Židé. Myslíš, že se do tehdejší hudby promítl vliv židovské kultury?

Když se řekne židovská kultura, mám s tím pojmem problém. Nevím, co znamená, každý si ho vykládá jinak. Různé přístupy jsou vidět třeba na festivalech židovské kultury. V hudbě meziválečného období, kterou hrajeme, nenacházím žádné prvky židovské kultury. Ačkoli mnoho umělců a skladatelů pocházelo ze židovských rodin, ať už více, či méně asimilovaných, nemyslím si, že je v té hudbě něco židovského.

Samozřejmě existují písně a kultura, které Židé tvořili pro Židy – jako třeba písně v jidiš určené židovskému publiku. Existují také písně, které vyprávějí příběh se židovskou tematikou. Pak se opravdu můžeme setkat s tím, že skladatel využívá židovské motivy. Ty jsou ale jen nástrojem, který má vytvořit patřičnou atmosféru.

Je podle tebe hudba meziválečného období nadčasová? V čem tato nadčasovost spočívá?

Myslím, že určitě nadčasová je. Netýká se to ale všech písniček. Když se rozhodujeme, která písnička se stane součástí našeho repertoáru, tak jedno z kritérií je, že bude znít nadčasově nebo bude nadčasový její text. Některé skladby už by dnes neprošly, protože obsahují sexistické nebo rasistické narážky.

Pokud jde o samotné melodie, ty jsou velmi nadčasové, ačkoli jsou jednoduché, ale ne primitivní. Každý hudební styl má své charakteristické rysy, unikátní zvuk, který je neopakovatelný. Je typický pro určitý čas, místo a skupinu lidí. Meziválečná hudba je jedinečná. Teď to myslím nejen v kontextu Polska, protože se jednalo o mezinárodní styl. Objevil se na spoustě míst ve stejném čase, ale na různých místech ho hudebníci pojímali trochu jinak, každý z nich do něj vnesl něco jiného.

Hudba meziválečného období je velmi radostná, dokonce i když se zaposloucháme do melancholických skladeb. Je to hudba určená k tanci, proto také byla vytvořena. Podle mě je dobře napsaná a obstojí ve zkoušce časem. Byla by škoda o ni přijít. Samozřejmě se to nedá říct o všech skladbách. Některé budou zapomenuty a to je dobře.

Jak tuto hudbu vnímá dnešní publikum?

Řekl bych že velmi pozitivně. Myslím, že se vyvíjí způsob, jak ji lidé vnímají. Už to není jako cestování v čase, návštěva muzea. Není to jen nějaký relikt, ke kterému je nutné přistupovat s opatrností. Lidé mají mnohem uvolněnější přístup. Právě to je pro mě velmi důležité.

Už pár let hrajeme ve Varšavě, pravidelně vystupujeme v legendárním klubu Spatif, který vznikl v 50. letech. Jde o důležité místo na kulturní mapě Varšavy. Hraje se tu dobrá hudba, ať už starší, nebo moderní. Naše koncerty ve Spatifu navštěvuje vždycky hodně lidí, kterým hrajeme k tanci. Vládně tu příjemná atmosféra. Lidé tančí, mluví, pijí, jedí. My si s nimi povídáme, nebavíme se jen mezi sebou. Je to zkrátka zábava. Náš kytarista v jednom rozhovoru prohlásil, že jsme vlastně takový dvanáctičlenný DJ, a je to pravda. Hrajeme sice starší repertoár, ale publikum se díky němu může pořád skvěle bavit.

Koncertovali jste někdy v Izraeli?

Jednou jsme vystupovali na festivalu v Jeruzalémě, který se konal v divadle.

Nahráli jste zatím dvě alba, první s názvem Mała Orkiestra Dancingowa v roce 2018 a druhé Wczesny Polski Pop (Raný polský pop) v roce 2021. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Nemluvil bych o rozdílech, spíš o pokračování. Druhé album je pokračováním toho prvního. Alba jsou pro nás dokumentací toho, co děláme, a způsobem, jak znovu představit daný repertoár.

Ještě bych rád podotkl, že nehrajeme ty nejznámější skladby. Nevybíráme si největší hity, které znají všichni. Máme pro to hned několik důvodů. První je, že tyto písně nás už nepotřebují. A druhý důvod je pro mě asi ještě důležitější a souvisí se vším, co jsem řekl o našem přístupu, nostalgii, stesku… Jde o to, že všeobecně známé hity už nefungují bez dobového kontextu. Fungují úplně jinak. Píseň To ostatnia niedziela (pozn. red.: tango z roku 1935, hudbu složil Jerzy Petersburski, text napsal Zenon Friedwald, v Polsku jde o notoricky známou píseň) je už spíš hymnou, ne písničkou. Já chci naopak oddělit skladbu od kontextu, který byl kolem ní později vytvořen. Od kontextu plného stesku, nostalgie, jak to bylo dříve za těch krásných časů. Chci od něj zkrátka skladbu osvobodit a představit ji jen jako dobrou hudbu, ne jako exponát v muzeu.

Právě proto během koncertu nic neříkám, nezmiňuji žádná fakta týkající se skladeb. Jestli to někoho zajímá, může si to potom dohledat. DJ během party také neříká, jak a v jakém kontextu Madonna složila své písničky.

Druhé naše album se jmenuje Raný polský pop. Je to pro mě velmi důležitý název, protože obsahuje všechno, o čem jsem mluvil. Tento název totiž odkazuje k něčemu úplně jinému než k dřívějším dobám, stejně jako přebal alba. Není tam asociace s minulostí, není to žádné retro.

Co se týče hudebního provedení, první album má blíže ke starým nahrávkám. Druhé album už se jim trochu vzdaluje. Zvuk je trochu současnější. Ale to jsou vlastně spíš technické záležitosti.

Jaké jsou plány kapely do budoucna? Čekají vás nějaké zajímavé koncerty, vydání dalšího alba?

Zrovna skončila festivalová sezona. Vracíme se zpět do klubu Spatif. Budeme tam hrát jednou měsíčně.

Momentálně nemáme v plánu nahrát další album. Nejdůležitější jsou pro nás setkání naživo, setkávání s dalšími lidmi, ale i setkání nás členů kapely. Hraji s opravdu skvělými hudebníky, každý z nás pochází z jiného prostředí. Jsou to lidé, kteří hrají v orchestrech v opeře nebo ve filharmonii. Někteří se zabývají avantgardní, improvizovanou hudbou, jazzem. Je mezi námi skladatel, který skládá současnou hudbu – nevšední, vycházející z metalu. Členem kapely je ale třeba i výkonný producent.

Členové naší kapely jsou opravdu různí. Spojuje nás ale to, že si rozumíme. Myslím, že nejdůležitější je právě to, s kým člověk spolupracuje. Vždy máme důvod se potkat. Pak je tu také chuť hledat věci, které nás spojují. A právě Mała Orkiestra Dancingowa je naším společným projektem.

PTALA SE KATEŘINA TOMANOVÁ