„Není to cynický popis situace v Izraeli, je to způsob, jak se s každodenní realitou války vypořádat, slovy kamarádky Yifat,“ píše ve svých zápiscích z říjnové návštěvy Izraele David Peres.

Za méně než týden odjíždím do Svaté země. Mám na co se těšit. Vysoké svátky v Izraeli, pro mě poprvé. Vzrušeně přemítám, kde strávím Roš ha-šana, kde Jom kipur? Vzrušení, úzkost zároveň. V období Ha-jamim Ha-noraim prožiju také první výročí 7. října. Tyto řádky píšu v Mikulově, po návštěvě Horní synagogy. Příjemné podzimní sluníčko mě dostává do přemýšlivé nálady. Snad poprvé jedu do Izraele se smíšenými pocity. Nesmírná radost z návratu „domů“, nesmírná úzkost z toho, co mě čeká… Rozhodl jsem se totiž, že přišel čas navštívit ta nejsmutnější místa spojená s hrůzami nejhoršího masakru od šoa. Sebetrýznění? Vůbec ne, spíše očekávání smíření, vyrovnání se ztrátou tolika životů bratří a sester Izraele. Zakončení roku truchlení… I když ten se neustále prodlužuje s dalšími a dalšími mrtvými hrdiny. Před Dnem smíření mne tedy čeká „Cesta smíření“.

Den před odletem

Nervozita. Nevím, jestli se postupem času stávám citlivějším nebo se dostavuje klasická cestovní horečka. Cítím, že tohle nebude návrat do Izraele jako kdykoliv předtím. Nevím ještě ani, kde budu první dny spát, nechávám to na později. Nechce se mi. Podobně to mám s balením. Jednoduše to nesnáším.

Ráno před odletem. Vstávám před šestou, na letišti chci být v osm. Nemám zabaleno. Narychlo házím věci do batohu a příručního zavazadla, snídám a objednávám taxi. Nemám dost času jet MHD, což byl původní plán. Nenechávat věci na poslední chvíli. O. k., tak někdy příště, Davide. Nemám náladu s nikým mluvit, tím méně se security El-Al. Říkám si, že za ta léta už si mohou jen otevřít mou složku. Stále bydlíme ve stejném bytě. Cestuju jako dobrovolník a turista. Jedu na svátky. Budu spát v hostelu. Balil jsem si sám. Nic nikomu nevezu, nikdo mi nic pro nikoho nedal a zavazadla jsem z očí nespustil.

Naštěstí řidič taxi vycítil mé rozpoložení, nemluví a nesnaží se být zábavný. Jsem extrémně nudný zákazník. Míjíme billboard Leťte za svými sny. Vše se ve mně svírá. Nechávám tady svého Pepu, pejska a cítím se sám. I když… opravdu letím za svými sny, jen trošku jinak, než bych si představoval.

U přepážky El-Al. Cítím se být ochuzený. Žádný security pohovor. Jen nudná zastávka na check-inu. Asi jsem si to tak trošku vyžádal. Ani nikdo nic nenamítal, že mám dvě zavazadla.

Zbytek cesty do Tel Avivu zkrátím. Téměř celý let jsem si připadal, že sedím na staré ždímačce prádla. Sedadlo na ocase letadla fakt nedávám.

Tel Aviv mě přivítal krásným počasím, z 11 stupňů do 30, což je přesně to počasí, co mě baví. Cesta do hostelu, check-in, káva s přáteli v ulici Dizengoff. V noci jsem spal tak tvrdě, že mě ani neprobudily sirény, které tu noc nad celým Tel Avivem a Guš Danem zněly.

Pátek jsem strávil obvyklým způsobem, káva, cvičení ve venkovním plážovém fitku, poslední Kabalat Šabat v tomto roce v synagoze Beit-El. To je mezinárodní synagoga, spoustu francouzských Olim chadašim… Jsem mezi svými.

Na šabatovou večeři v pátek večer mě pozvala kamarádka Hadar. V makolet Super Juda kupuji lahev vína a chalu. Do Ramat Gan se vypravuji místním způsobem, tedy na korkinet – elektrické koloběžce. Při večeři se Hadar ptá, jestli bych jí na pár dní pohlídal fenku Miku. Jede totiž pracovně do Bratislavy, její kluci zase na prázdniny k tátovi a k sestře do Itálie. Neváhal jsem ani minutu. Chybí mi pejsek, takže si to vynahradím. Rázem se mi mění program, k dobrovolnictví v Sar-El se přidává dog sitting v Ramat Gan. To ale až po návratu z Eilatu, kam se chystám v neděli.

V Eilatu jsem do 2. 10., tedy přesně do erev Roš Ha-šana. 1. 10. večer. Jsem přilepený k telefonu, íránský islamistický režim se rozhodl, že nový rok 5785 „oslaví“ ohňostroji, a tak tedy sleduji aplikaci Cofar a alarmy, které varují před téměř dvěma stovkami balistických střel, které míří na Izrael. Krom Eilatu. Jsem v bezpečí. Jediné, co mi v Eilatu „ublížilo“, byla pokuta za jízdu na korkinet bez přilby. To, co policie toleruje nebo spíše ignoruje v Tel Avivu, se v Eilatu poctivě hlídá. Naštěstí se policistka nechala obměkčit tím, že jsem turista a dobrovolník, takže z původních 1000 šekelů „vykouzlila“ lidových 100. Pro můj už tak dost napnutý budget to bylo přece jen schůdnější řešení.

2. 10. jsem si měl cestu z Eilatu zkrátit letadlem. Nu, kvůli íránským ohňostrojům je let zrušen, musím na autobus. V 9.00 vyrážím, v 15.00 jsem konečně v Ramat Gan u Miky, mojí psí svěřenkyně na dalších 5 dní. Dělá mi radost mít trochu běžný režim, venčení pejska, lehké konverzace s ostatními pejskaři, káva při venčení v parku. Ramat Gan opravdu dostává svému jménu. Je neuvěřitelně zelený, plný parků. Erev Roš ha-šana, kde ho vlastně strávím? Také tohle jsem nechal na poslední chvíli. Ozývám se kamarádu Nadavovi. „Jaký je tvůj plán na večer?“ ptá se. „Upřímně, nemám plán,“ odpovídám. „Fajn, přijeď do Netanje k mým rodičům, taky se tam chystám.“ Netanja Poleg je krásná část města, kterou znám již ze svého putování po Švil Jisrael. Z návrší nad pláží, kde jsem tehdy nocoval, pozoruji západ slunce, sklonek a poslední minuty roku 5784. Vítej, sladký roku 5785! Jdeme na b-hoslužbu do sefardské synagogy, pak na večeři zpět k Nadavovým rodičům a příbuzným. Vracím se za Mikou, také má nárok na novoroční večeři.

Mika je skvělá společnice na novoroční procházky po Ramat Gan. Nachodili jsme spolu spoustu kilometrů, potkali nespočet psích kamarádů. Na pláži v Kejsareji, kam jsem ji také vzal, si ze mě, samou radostí, dost utahovala. Vrchovatě se bavila utíkat mi po celé pláži, když jsem ji zbavil vodítka… Byli jsme atrakcí. Běhal jsem za ní 5 minut. Tak vypadá takový normální den války v Izraeli. Pokud vám zrovna zlé úmysly Íránu, Hizballáhu, Hamásu či Hútiů tyto normální dny nepřekazí.

Otef Aza. Obálka Gazy, úrodný pás země kolem nepřátelské válečné zóny. Je čas setkat se tváří v tvář s rok trvajícími úzkostmi, stavy bezmoci, vzteku a smutku. Našel jsem si místa, kam se rozhodně musím podívat. Netiv ha-Asara. To je kibuc přímo na severní hranici s Gazou. Dálnice Tel Aviv – Aškelon je plná provozu. Když se dostávám na menší silnice kolem Sderot, provozu citelně ubývá. Na silnici vedoucí k hraničnímu přechodu Erez jsem již úplně sám. Míjím vojenský check point. Zastavuju a ptám se, jestli můžu do Netiv ha-Asara. „Jo, jasně, tady odboč vpravo.“ U brány kibucu mě zastavuje ostraha. „Můžu se podívat k novému památníku s vlajkou?“ (Aktuálně nejvyšší a největší izraelská vlajka v zemi). „Tady nemáte co dělat, celá oblast je teď uzavřená, je to vojenský prostor,“ příkře mi říká chlapík s dlouho zbraní přes rameno. Po chvíli mě pouští, ukazuje do protisměru na polní cestu kolem plotu. „Jeď podél plotu až na konec, prohlédni si vlajku a zase se stejnou cestou vrať.“ Respektuji, jedu na místo, po 5 minutách se vracím. Žádné odbočky. Vlajka je fakt obrovská. Někdy příště, až bude po válce, ji budu chtít vidět zblízka.

Celá oblast ve vás vyvolává pocit úzkosti. Ne, nebudu podporovat „černý turismus“. Kibucy Kfar Aza, Nir Oz a další vynechávám. Jedu na veřejná místa masakru. Víc bych toho neunesl, takže mi stačí všudypřítomné pomníky u silnic, na autobusových zastávkách. Ale hlavně… místo konání festivalu Nova. Louka a lesík v blízkosti kibucu Re’im. Místo je plné lidí, kteří dorazili se stejným úmyslem. Procházím kolem stovek fotografií zavražděných, kolem informačních tabulí, kolem vzkazů, svíček… Tak hmatatelnou koncentraci spáchaného zla najdete snad jen v Auschwitz-Birkenau a jiných koncentračních táborech. Ovšem zde se to stalo jen před rokem… bloudím očima po fotografiích, nohy mě nesou bezcílně, v očích slzy, v hlavě prázdno… Po necelé hodině odjíždím. Cestou se zastavuji ještě na vrakovišti rozstřílených aut z onoho 7. 10. 2023. Stačí, je čas se vrátit do Ramat Gan. Stíhám se vrátit za Mikou před začátkem šabatu. Cesta smíření, jak jsem si ji pro sebe nazval, splnila svůj cíl. Odjíždím s klidem na duši. To však neznamená, že bych zapomněl. To se nestane nikdy. Zážitky celého dne mě vyčerpaly, do synagogy nejdu, na terase „u Miky“ se přidávám k online Kabalat Šabat s Bejt Simcha. Místo vína kiduš s pivem Maccabi.

Je tu začátek Sar-El. Dobrovolničíme uprostřed Vysokých svátků. Opět jsme v ruchu a shonu skladišť základny Tel ha-Šomer. Nová setkání a nová přátelství. S napětím očekávám 7. 10. Rozhodl jsem se, že 7. 10. po práci si půjdu zaběhat a uběhnu symbolických 7 km. Tentokrát se sirény rozezněly i na naší základně. Hútiové můj běh nasměrovali rovnou do krytu, tuším, že jsem udělal v běhu osobní rekord.

Jak uchopí tento večer naše Madrichot? Nebylo to tak velkolepé jako na Staroměstském náměstí. Nebylo to tak bolestivé jako na náměstí Unesených v Tel Avivu. Bylo to však s veškerou úctou, pietou a pokorou. Madrichot převyprávěly sedmý říjen pomocí autentických příběhů, které zakusili jejich blízcí kamarádi, rodiny či sousedi. Slzy v očích a knedlík v krku při zapalování svíček na konec večera. Každý napsal na svíčku jméno někoho ze zavražděných. Mou svíčku a věčnou vzpomínku jsem věnoval Heršovi Goldberg-Polinovi. Kluk, co měl sen. Že opravdu, jednou, bude Izrael žít v míru se všemi sousedy. Heršův život byl brutálně ukončen v tunelech v Gaze.

Je tu Jom kipur. Po konci působení na základně jsem se vydal do Jeruzaléma. Pátek ráno, vydávám se směr Kotel. Nasazuji tefilin a talit, modlím se. Následně do zdi umísťuji modlitby od blízkých a přátel. Spěchám do Ir David, Davidova města. Tak jako vždy, mám i dnes smůlu. Kvůli Jom kipur zavírají dříve, Davidovo město mi není souzeno, příště už to vyjde! Mířím tak na horu Sion, k hrobu krále Davida. David melech Jisrael chaj ve kajam. David opravdu jako by žil, celá synagoga kolem hrobu je plná lidí, ve vzduchu sváteční atmosféra amplifikovaná modlitbami. Ještě v předvečer Jom kipur si jdu vyčistit hlavu během, tak abych se pak stihl najíst a následně zahájit půst. Z Rechov Jafo běžím do parku Saker, který leží na úpatí kopce pod Knessetem. Obíhám Knesset, Izraelské muzeum a novou budovu Národní knihovny. Vracím se do hostelu.

Kam se vydat na erev Jom kipur? Dlouho jsem neváhal, připojil jsem se k dvěma izraelským klukům, kteří nocovali ve stejném hostelu. Západní zeď nemohl být lepší nápad. Všude skupinky s Tórami, dle nejrůznějších ritů. My jsme zvolili sefardskou komunitu. Krásný zážitek.

O Jom kipur jako takovém jsem do synagogy nešel. Modlitby jsem si odbyl „mezi čtyřma očima“. Cítím, že Jom kipur je jen mezi mnou a Ním. Zato jsem využil slunečného dne bez jakéhokoliv provozu a šel se projít z centra až na Herzelovu horu. Využil jsem k tomu tramvajovou trať, jejíž části, zejména Lanový most, jsou běžně pěším nepřístupné. Desetikilometrová procházka mi zkrátila čekání na konec půstu. Jedinečný zážitek, Jeruzalém je o Jom kipur okouzlující.

Mohl bych k mému poslednímu pobytu v druhém domově napsat ještě mnohem více. Chcete-li, můžeme si povědět více osobně. Tady však povídání zakončím, s přáním krásného roku 5785, aby nám všem přinesl vytoužený šalom, klid a pohodu, zejména Izraeli, ale také Ukrajině.

Am Jisrael chaj vekajam!

DAVID PERES