Nácvik na večírek – tak nazvala zkušená prozaička a dramatička Milena Štráfeldová svou divadelní hru, která byla 9. října uvedena v Maiselově synagoze. Jde o minidrama s komickým obsahem, který má tragické vyústění. Po představení jsme mluvili s autorkou tohoto pozoruhodného minidramatu Milenou Štráfeldovou a s hercem a režisérem Martinem Douchou. Ve hře s ním vystupuje Adéla Klausová.

V příběhu jsme se přenesli do roku 1938, kdy známý prozaik Karel Poláček a jeho partnerka, právnička Dora Vaňáková, nacvičují humornou scénku na silvestrovský večírek u Ferdinanda Peroutky. Procházíme zkouškami, míhají se tu kostýmy, vzpomínky i duchaplné narážky, jak se oba židovští protagonisté navzájem dobírají. Pohodová atmosféra pozvolna houstne, tak jak se mění situace v okolní společnosti, kde se svobodná česká republika mění v protektorát s jeho bizarními protižidovskými zákony…

Závěrečné vyústění minipříběhu může očekávat ten, kdo zná osudy obou protagonistů. Pro studenty, kteří jsou častými návštěvníky představení, je však závěrečná tragédie nejspíš nečekaná a šokující. Po formální stránce je hra Mileny Štráfeldové pozoruhodná tím, že vychází z literárního díla, povídky samotného Poláčka, a postupně nabírá dějové prvky reality, které známe ze života spisovatele a jeho družky. Příběh je z války a kdo zná Poláčkův životní osud, ví, že neskončí dobře. I když se ještě donedávna přesně nevědělo, kdy a jak skončil doopravdy. 

Rozhovor s Milenou Štráfeldovou

Proč jste si vybrala ke své nové hře právě text Karla Poláčka? Zabýváte se jeho dílem hlouběji? Je pro vás tento autor, který tragicky zahynul během holocaustu, něčím zvlášť přitažlivý?

Knihy Karla Poláčka mě odjakživa fascinovaly hlavně svým jazykem a smyslem pro humor. Postupně se k tomu přidávala i určitá nostalgie po „starých časech“, které dokázal tak dokonale vystihnout. A samozřejmě se mě dotýkal i jeho tragický osud, který jeho humoru dodává mnohem hlubší dimenzi. Nezabývala jsem se jeho životem a dílem nijak soustavně, před lety jsem ale narazila na jeho méně známou novelu Hedvika a Ludvík. Jde o bizarní příběh staré panny na malém městě, která jako dítě ztratila oba rodiče, postupně ale sezdává své nové tatíčky a mamičky s dalšími partnery. Sama přitom zestárla, její noví „rodiče“ jsou už mnohem mladší než ona sama. Mění se i okolní svět, rozpadá se staré dobré Rakousko, přichází „moderní“ doba a Hedvika si musí přiznat, že jí už vůbec nerozumí. Tím ten napovrch groteskní příběh dostává jakýsi tragický podtón, který je pro Poláčka tak typický. Dlouho jsem uvažovala nejen o samotném příběhu, ale i o tom, jak ho zdramatizovat, až mne napadlo ho použít jako základ hry o samotném Poláčkovi Nácvik na večírek. Tím jsem se pochopitelně dostala i k hlubšímu studiu jeho života a doby, v níž žil. Není to ovšem poprvé, co se zabývám historií 20. století. Meziválečnou dobu, i když z trochu jiného pohledu, jsem se pokusila zachytit v divadelní hře Sestry B. o Lídě Baarové a její sestře Zorce Janů nebo v knize Trestankyně o univerzitní profesorce a dlouholeté politické vězeňkyni Růženě Vackové. Pořád mě hodně zajímá, z čeho vznikají a jak fungují totalitní systémy a jaký mají dopad na život těch tzv. obyčejných lidí, tedy nás všech.

Ze zprvu zábavného dějového rámce, kde jde o nácvik silvestrovské scénky, se krok za krokem dostáváme do stále závažnějších souvislostí, které přináší nemilosrdná doba. Poláčka i Doru Vaňákovou nemilosrdně svírají protižidovské zákony. Ale to už jsme plynule přešli z Poláčkova literárního textu do reality a právě to je ve vaší hře inovativní. Použila jste tenhle princip poprvé? Prolínání života a díla různých osobností, a to nejen Karla Poláčka, mě vždycky hodně zajímalo. Vlastně jsem se na jejich osobním příběhu pokaždé snažila poznat, pochopit a převyprávět hlavně dobu, ve které mé postavy žily. Baví mě z mnoha střípků vytvářet jakýsi kaleidoskop nebo tapetu, na jejímž pozadí se jejich příběhy odehrávají. Dokonce si troufám říct, že v mých knížkách se sama doba stává další, ne-li přímo hlavní postavou. A v případě Nácviku na večírek se tento přístup přímo nabízí. Karel Poláček tradičně připravoval komické scénky a skeče pro Peroutkovy večírky a já jsem si dovolila jako téma večírku v roce 1938 zvolit právě jeho novelu Hedvika a Ludvík. A zatímco s přítelkyní Dorou nacvičují toto komické dílko, na pozadí se už chystá jiný „večírek“, nacistický holocaust, jehož se oba stanou obětí. Jejich život v období protektorátu dostává stále tragičtější podobu a nakonec nastupují do transportu, nejprve do Terezína a později do Osvětimi. Pro Poláčkův hluboký vztah k Doře je přitom příznačné, že v obou případech se dobrovolně rozhodl, že půjde do transportu s ní. Sám totiž předvolání ještě nedostal. Zatímco ale Dora zahynula už v Osvětimi krátce po příjezdu, on přežil ještě několik měsíců. Zemřel až počátkem roku 1945 v jednom z koncentračních táborů ve východním Polsku. A ačkoliv v Terezíně ani v Osvětimi nedokázal nic napsat, i když ho o to jeho spoluvězni prosili, právě tady, těsně před svou smrtí, vytvořil krátký skeč pro silvestrovský večírek. „Esesáci se při něm smíchy plácali do kolen,“ uvedla pamětnice tohoto večírku, která o něm o mnoho let později vyprávěla na poláčkovském sympoziu v Rychnově nad Kněžnou. Tím také posunula datum Poláčkova úmrtí na pozdější dobu. Oba nácviky, na peroutkovský večírek i na večírek pro spoluvězně v lágru, tak vytvářejí oblouk Poláčkova života. A v širším smyslu i všech ostatních obětí holocaustu.

Váš autorský záběr je velmi široký – v poslední sobě jste vydala úspěšnou knihu o Toyen a nyní o Smetanovi. Nechystáte dramatizaci nějaké epizody z jejich života, nebo se vrátíte k tematice holocaustu?

Přiznávám, že mne láká zpracovávat jedno téma či životní příběh jak v literární podobě, tak v dramatu nebo filmovém scénáři. Každá tato forma umožňuje něco jiného. Divadelní hra dává možnost vypíchnout určitý dramatický moment, čtyřsetstránkový román zase dává prostor víc si pohrát s dobou, ve které se příběh odehrává. K téhle paralele jsem už sáhla několikrát. Hra Sestry B. později získala svou literární podobu a scénář k filmu Poslední útěk Jeronýma Pražského (2018, režie Lubomír Hlavsa) se stal základem románu Svatý rváč. Po vydání životopisného románu To je on! o malířce Toyen mě požádala herečka Milena Steinmasslová, abych pro ni napsala monodrama o Toyen. Po třech letech příprav je výsledkem hra Všechny barvy samoty, která se nyní uvádí v divadle Kolowrat. Další dvě divadelní hry, Osamělé večery Dory N. (o životě dcery Boženy Němcové) a Odpolední čaj u Loosů (o architektu Adolfu Loosovi a jeho třetí ženě Claire), vyšly knižně s mou poměrně obsáhlou životopisnou studií. Další podobné projekty zatím nechystám, i když holocaustu se nyní věnuji ve své další knížce, která by měla vyjít v příštím roce.        

Rozhovor s Martinem Douchou

Jste hercem i režisérem tohoto působivého minidramatu. Dalo vám hodně přemýšlení, jak tuto látku, kde v průběhu děje narůstá závažnost až do obludných rozměrů, inscenovat? Přece jen od humorné scénky, kterou drama začíná, k tragické smrti je dost daleko…

Zmiňovaný „rozpor“ mě na inscenování této hry právě velmi lákal. Pro mě osobně jsou hry, které obsahují tragikomické prvky, ty nejzajímavější. Přemýšlení nám to i tak dalo hodně, výsledná podoba inscenace se totiž od textu poměrně dost liší. Velmi jsme s Adél a paní Štráfeldovou na textu pracovali. Ten původní byl delší, obsahoval více scén ze zkoušení Poláčkovy scénky pro silvestrovský večírek, předepisoval trochu jiné rekvizity atd. My jsme chtěli hru zeštíhlit a tím tak dosáhnout onoho kontrastu, který byl evidentní a autorkou správně uchopený – tragikomický Poláčkův text, epizody z jeho dospívání i dospělého života, škádlení s Dorou kontra jejich (a všech ostatních Židů) děsivý úděl v soukolí dějin – a tragická smrt. Je tam mnoho scénických nápadů, které vlastně nevycházejí z textu hry. Taková už je holt divadelní práce a tu jsme všichni tři odvedli na inscenaci velkou. Paní Štráfeldová byla mimo jiné skvělá v tom, že nám nechala absolutní volnost v tvorbě, poskytla nám velmi bohatý materiál, výborně napsaný text, s nímž jsme mohli libovolně nakládat.

S představením jezdíte hodně po školách, jak jste říkal. S jakými reakcemi se setkáváte, jaké vědomosti či představy mají dnešní mladí diváci o tragické válečné minulosti naší země a konkrétně o holocaustu?

Představení jsme hráli již více než desetkrát pro studenty gymnázií i vysokých škol. Máme mnoho kladných reakcí. Jako nejčastější bych vyzdvihl, že pro ně hodně „hraje“ vztah Karla a Dory, jejich partnerské přestřelky, velmi jim to Poláčka jako literární osobnost přibližuje. On se tak totiž zlidšťuje, vystupuje z čítanky či maturitní otázky a stává se živým člověkem. Pak na ně samozřejmě působí jejich osud a vůbec celková hrůza války (vlastně jakékoli). Všichni svorně říkají, že jde, bohužel, o velmi aktuální téma. Jak vidíme, rasismus a antisemitismus nevymizely, a tudíž se něco takového může dít znovu a znovu. Toto téma působí na mladé studenty i běžné diváky, řekl bych, velmi mocně. Většinou mají studenti o 2. sv. válce přesnou představu a toto představení jim dává právě přesah do současnosti. Není to, bohužel, jen historka z minulosti…

Čím vám imponuje dílo Karla Poláčka – nebo vůbec daná tematika, že jste sáhl po nabízeném dramatu Mileny Štráfeldové?

Já rozhodně k žádné umělecké práci nepřistupuji jako k úkolu, který je nutné plnit, ale abych byl upřímný, úplně původně jsme chtěli s Adél inscenovat jinou hru paní Štráfeldové, a sice monodrama Osamělé večery Dory N. Když jsem se v srpnu 2020 s paní autorkou spojil a tuto možnost s ní probíral, řekla mi, že si myslí, že už je to poněkud „ohrané“ téma, neboť Dora N. prošla několika divadly, ale že má v šuplíku hru o Poláčkovi. Mě to velmi nadchlo, protože nevím o tom, že by nějaký jiný autor dramaticky (nebo i filmově) zpracoval jeho životní příběh, takže jsem po tom nadšeně sáhl a místo inscenování příběhu Dory Němcové jsme se pustili do příběhu jiné Dory a jejího Karla.

Pro mě práce na inscenaci znamenala, že si musím o Poláčkovi hodně načíst i mimo hru a samozřejmě si přečíst alespoň některé jeho knihy. To už se pojí i s hereckou prací na postavě, já osobně jsem tuto fázi považoval za důležitou. Mě jeho styl psaní baví, jak příběhově, tak jazykově. Před rokem byl na mé pozvání u nás v budějovickém divadle SUD Martin Daneš, spisovatel žijící ve Francii, který o Poláčkovi napsal román Rozsypaná slova a jeho díla překládá do francouzštiny. Borec! Ten by vám teprve povyprávěl o Poláčkově stylu.

Zážitků s Poláčkem máme mnoho, mimo jiné jsme představení letos hráli na pietní akci v Terezíně, na festivalu Poláčkovo léto v Rychnově, před dvěma lety jako benefici na podporu Ukrajiny atd. Viděl nás také vnuk Karla Poláčka, pan Tomáš Jelinowicz, který byl nadšený. Zážitků je spousta!

PŘIPRAVIL LUBOR FALTEISEK
Foto: © Hynek Král, Židovské muzeum v Praze