„Ty nejsi žádná Židovka!“ Sálem zaznělo jako výstřel a v tu chvíli ustalo štěbetání, huhlání a vrzání, které doprovázelo jednání členské schůze Sdružení pro obnovu židovské Příbrami. Paní Třímalová stále ještě stála za předsednickým stolem a teatrálně natahovala prst směrem k paní Abelesové.

„Jak tohle můžeš říct, Květuš?! Co tím jako myslíš? Jak jako, že nejsem Židovka …?“ koktala paní Abelesová a rozhazovala rukama a vypadala, že na ní přijdou mdloby.

„Však víš, včera tu byl rabín a ten nám to řek… Proto tu takhle taky sedíme, abychom schválili nové stanovy a udělali novou členskou evidenci. Nedělej, že to nechápeš. Celou dobu jsi byla na jeho přednášce o tý halaše a kývala jsi, jakože ti to je jasný,“ přešla Třímalová do otráveného tónu a zaujala znuděnou pózu znaveného rodiče.

„Ale Květuš, to on snad mluvil jen o tom, jak to berou rabíni, to se nás přeci netýká, né? Dyť to nedává smysl…“ bránila se Abelesová téměř už plačtivě. „Co jako chceš? Jakože mám vypadnout a už nebudu Židovka a v Příbrami to bude dělat kdo, tu židovskou kulturu, a tak? Jako ty? To nemyslíš vážně?!“ vzchopila se Abelesová k odporu.

„Podívej, Rútěnko, my musíme mít ten židovskej charakter, to snad chápeš, ne? No a rabín říkal, že pak musíme jako ctít tu halachu, no. Vždyť jsi tam byla, na tý jeho přednášce, né?“ snažila se vysvětlit laskavě Třímalová. To však už začal rozruch v klubovně přerůstat v hluk a překřikování…

„Tak nám Květo řekni, vo co jde! Já jsem z toho nějakéj zmatenej… Na přednášce jsem nebyl a nechápu, proč se do Rút takhle navážíš.“ povstal pan Novák.

„Uklidni se Břéťo, ty Žid seš,“ odsekla Třímalová. „Tady jde o Rút a takovýhle ty…,“ mávla směrem k Abelesové, která seděla nasupeně již se založenýma rukama a zlostně pozorovala Třímalovou.

„No proto. Ale co jako má být s Rút?“ odvětil Novák již shovívavě a sedl si.

„Vždyť se to tu snažím od začátku vysvětlit, kdyby mě Rútěnka nepřerušovala a ostatní dávali pozor.“ pokračovala blahosklonně Třímalová. 

„Jak všichni víme, a včera nám to pan rabín připomněl, máme tu tu halachu, co se podle ní Židi řídí a co je dělá Židama. No, a podle ní tady máme členy lidi, co členi být nemohou, páč nejsou Židama. Jako třeba právě Rútěnka, nebo tady pan Malina, Sidon, paní Horovicová a Kaplanová, a tak dále …“ vykládala Třímalová a držela přitom v ruce papíry, aby dodala svým slovům úřední a neodvolatelný charakter. Rozhostilo se absolutní ticho a jen upřené pohledy přítomných nasvědčovaly jejich hlubokému zamyšlení anebo zmatení.

„No chceme snad být ty přidružený členi Federce, né? Nebo nechceme? Já tomu nerozumím, co vlastně chcete…?“ prohlásila nasupeně.

„Víš, Květuš, je to od tebe dost sprostý, deset let po sametu a ty nás chceš rozeštvat.“ vzchopila se Abelesová. „Co jsme se spolu nasnili o Izraeli, o tom, jak by nám bylo jinde líp, když jsme po šestidenní válce slyšeli všude jak jsou ty sionisti, ty kosmopolité a Židé obecně, zradou socialismu, a nepřítelem Tábora míru, jak sloužíme americkým imperialistům.“ zvyšovala Abelesová hlas a ten se jí začal rozhořčením třást. „Tobě bylo fajn, když jsi se jmenovala Staňková, ale co já, my všichni v rodině …?! Pamatuješ, jak říkaly ty hrozný frky o Židech a vždy tam byl pak najednou Žid Abeles, který třeba místo bronzu na střeše měl u zdi chytat olovo, pamatuješ?!“ pokračovala třesoucím hlasem Abelesová.

„Ale neber si to tak, Rútěnko.“ přerušila jí Třímalová a máchla odmítavě rukou. „Uznej, že jsem vždy stála za tebou, už na základce, vždy jsem tě před lidma bránila. Vždy jsme říkala, že Židi jsou stejní lidé jako ostatní, jen si na to vzpomeň. Kdo tě bránil před Koubou, když ti maloval na lavici hákenkrajc nebo když ti Janda říkal, abys nejedla šunku, že přijdeš do židovskýho pekla. Nebo…“

„Nech toho Květo, je to trapné,“ přerušila ji Abelesová. „Tys nikdy nepřiznala, že tvoje matka přežila koncentrák, že máš taky židovskej původ a já jsme tě nikdy nepráskla, i když to moji rodiče věděli.“

„Ale já jsme o tom nesměla mluvit, naši to tajili. To snad chápeš, ne?“ dodala Třímalová dotčeně.

„Počkat, počkat, o co tu tedy jde?“ zvedl se pan Brodský „Co tu holky řešíte?“

„Tak zrovna Vy, pane Brodský, zrovna Vy radši mlčte. Vy to vůbec nemáte jistý,“ vyjela rozčíleně Třímalová. „Buhví jak to bylo s tím vašim původem. Dorazil jste se Svobodou do Prahy, ale papíry nemáte. Možná kdybyste se rozjel do Mukačeva, možná byste nakonec nějaké našel. Ale vám to za to nestojí, ale teď budete mít hold problém! Mrzí mně to, ale i když vám je osmdesát, něco byste už měl udělat.“ podotkla káravě.

„No tak to už brzdi, Květo,“ zvedl se Novák na obranu Brodského. „Takhle nemůžeš přeci s Josefem mluvit. To on si nezaslouží a také je vlastně jedinej, kdo se tu stará o hřbitov, tak trochu ohledu, bych prosil…“

„Jo, jo, … máš pravdu, Břéťo.“ opáčila uznale Třímalová. „My tu ale musíme dojit k nějakému závěru, jestli to máme nějak povznést, nějak si uctít tu tradici a tak. Rabín to řekl jasně.“

„A co nám jako tak důležitýho řekl, Květuš?“ zeptal se ironicky Novák.

„No například, že už nemáš nosit chlebíčky se šunkou na naše schůze!“ odsekla uštěpačně Třímalová.

„No tak to promiň, tos mohla říct hned a já objednám třeba vajíčkové nebo humrové…“ odvětil Novák nechápavě.

„To byla ironie, Břéťo, ironie, víš. Tak to je jedno, ať se dostaneme tedy k tomu hlasování o stanovách a členské evidenci.“ dodala smířlivě.

„No ale počkej, Květo, to jakože ti chlebíčky, co dodávám a účtuju za náklady nebo vůbec, jsou jako panu rabínovi špatný?! A když jsem je dodával na svatbu tvý dcery, tak si je farář pochvaloval a najednou jsou tady špatný. Tak to mi hlava nebere, Květo, to mi tedy vysvětli.“ prohlásil Novák kategoricky a postavil se založenýma rukama proti Třímalové.

„To sem netahej Břéťo, to ti vysvětlím pak,“ odvětila kategoricky s důrazem na slovo pak.

„Tak prosím, vraťme se k programu schůze,“ prohlásila se smířlivou laskavostí do sálu Třímalová.

„Vždyť to povídám,“ vzpamatoval se Brodský. „Chtěl jsem vědět, proč Rútěnka vypadla z návrhu členů výboru na další období.“

„Ale to je stále dokola,“ podotkla Třímalová unaveně. „Protože není Židovka.“

„Ale jak jsi na to přišla Květo?“ nedal se Brodský.

„Má to, vlastně to nemá v papírech,“ řekla rezignovaně Třímalová.

„Co jako?“

„No její maminka byla křesťanka. Tak, a teď to víte,“ řekla, jako by prozradila absolutní nechutnost.

„Co to tu žvaníš, Květo?“ zvedla se Abelesová s divokým pohledem „Když jsi chtěla, abych ti šla na svatbu v kostele za svědka, tvůj tehdejší katolický manžel si to nepřál, a tys mi tenkrát řekla, nezlob se, ale seš Židovka. A teď jakože nejsem?! A ty jako si?! Seš katolička, ne?! Co nám to tady povídáš za nesmysly?!“ přešla Abelesová do útoku a zajikala se vztekem.

„Já už od smrti manžela do kostela nechodím, rozešla jsme se s nimi, to přeci víš, tak z toho tady nedělej tyátr,“ odvětila pohrdlivě.

„Tak počkat, počkat …“ zvedl se zase Novák. „Když Rútěnka nebude ve výboru, kdo bude dělat ty židovské svátky, zápisy, pozvánky a tak?“ zeptal se nepředstíranou prostotou.

„Kdo by, třeba Rútěnka, jestli jí to baví…“ odvětila s dětskou naivitou Třímalová.

„Víš co, Květo, di s tím někam … Ani mne to nenapadne. Když ti nejsem dost dobrá jako Židovka, budu si ty svátky slavit s rodinou sama. Zápisy a pozvánky si můžeš dělat sama a vlastně si můžeš, víš co…,“ prohodila už polohlasně Abelesová.

„Co mně …, rabínovi to vadí… Já to nevymyslela, to ta halacha,“ odvětila rezignovaně Třímalová.

„Nás v chederu učili, že Žid se pozná podle toho, jak žije. Tedy asi ne podle toho, na co má papíry,“ podotknul Brodský.

„Pane Brodský, při vší úctě, ty antisemitský moresy z ruských škol nám sem netahejte,“ odsekla Třímalová.

„Ale to tu pak budeš mít sotva polovinu členů, holčičko. S kým tady tu židovskou kulturu v Příbrami chceš dělat?“ odvětil shovívavě Brodský.

„Měli jste být všichni na setkání s rabínem, bylo by vám to všem jasné, jak to má u Židů vypadat. Teď mi z toho děláte bolavou hlavu,“ řekla už nešťastně Třímalová.

„No, ale když většina na rabínovi nebyla nebo tomu nerozumí, proč to tady musíme řešit?“ zeptal se prostomyslně Novák.

„No přeci abychom dali naší organizaci skutečně židovský charakter, to dá rozum. Jinak by o tom rabín nemluvil.“ Třímalova mávala už otevřenými dlaněmi před obličejem a obracela oči k pomyslným nebesům. 

„To pak budeme lepší Židi? Já tomu fakt nerozumím …“ tvrdošíjně nechápal Novák.

„Né, ale mohli bychom mít ten židovský statut, r-o-z-u-m-í-š?“ řekla už rezignovaně.

„A pak co, jako? Když už tady Rútěnka nebude chodit, pan Foerštajn nám nesežene vánoční stromky, Sidon neuklidí, Horovicová neudělá Hamanovy uši, Malina nám neudělá večer izraelských písní, Josef se vykašle na hřbitov a moje chlebíčky nebude tady už nikdo chtít? To jako bude to lepší?!“ řekl Novák tónem člověka, který procitá z těžkého snu.

„Tak to asi ne, takhle asi fakt ne,“ doznala Třímalová.

„Lidi, pojďte to odložit o rok, nebo prostě na jindy… Blíží se chanuka a my bychom měli být veselí, protože jsme byli zachránění,“ navrhl Brodský do pléna a ozvalo se úlevné vydechnutí.

„No, jestli to tak opravdu chcete…“ řekla již sedící předsedkyně Třímalová.

„Dávám hlasovat, kdo je pro, že tady rabín tentokrát nebyl?“

Pro Maskil Vojta Keren 2019, ze sbírky SCHŮZE