Na začátku června se uzavřela jedna kapitola z historie města Třebíče, která asi už nikdy nebude moci být otevřena. V neděli 2. června 2019, tedy 28. ijaru 5779, zemřel poslední ze zdejších Židů, kteří v Třebíči prokazatelně žili už začátkem 14. století, pravděpodobně však ještě dříve – možná už od století dvanáctého, kdy se začala psát historie tohoto moravského města. Tím zcela posledním byl Pavel Fried, někdejší předseda Židovské obce Brno.

Železářství na Stařečce

Pavel Fried se narodil 13. června 1930 v Třebíči v rodině židovského obchodníka. Jeho dětství bylo násilně ukončeno nacistickou okupací, s níž ve dvanáctém roce jeho života přišly i dva třebíčské transporty dohromady čítající 1371 lidí. Oba zamířily do Terezína, z něhož značná část deportovaných byla později odvlečena do Osvětimi či dalších vyhlazovacích táborů. Mezi nimi i sestra Pavla Frieda, která spolu s manželem a dalšími příbuznými byla zavražděna v plynové komoře.

Pavel Fried, jeho rodiče a dědeček měli štěstí v neštěstí, tři roky přežili v Terezíně a dočkali se konce války. Pak se vrátili do Třebíče, kde si opět otevřeli železářství v dnes již neexistujícím domě ve čtvrti Stařečka. Pavel Fried později odešel do Brna, kde vystudoval strojní průmyslovku, a následně dálkově i VUT. Jako syn obchodníka byl během vojny zařazen k Pomocným technickým praporům, s nimiž pomáhal stavět například letiště v Čáslavi či Plzni.

Jeho rodiče v Třebíči zůstali a i po komunistickém puči, kdy byl soukromý majetek znárodněn, ve svém bývalém obchodě pracovali coby vedoucí. Starší lidé v Třebíči dodnes vzpomínají na paní Friedovou, vždy elegantně oblečenou dámu, kterou těžké životní osudy nezlomily, což dokazovala příjemným vystupováním a milým úsměvem, jejž věnovala každému, kdo do obchodu přišel.

Besedy se školáky

Pavel Fried později pracoval ve Výzkumném ústavu stavebních a zemních strojů jako konstruktér, následně jako ekonom. Ačkoli mu v roce 1989, kdy padl komunistický režim, bylo již 59 let a mohl tedy pomalu pomýšlet na důchod, nová doba mu otevřela možnosti, o nichž dosud mohl jen snít. Spolu s kolegy ze zaměstnání založil úspěšnou firmu BREN, v jejímž čele stál až do roku 2002.

Když z firmy odešel, ani tehdy nepomyslel na odpočinek. Plně se začal věnovat tomu, co jeho předky formovalo stovky let. Židovství. S velkým zápalem se zapojil do činnosti Židovské obce Brno, jíž v letech 2004 až 2012 předsedal. Navíc se stal i členem rady a členem prezidia Federace židovských obcí v České republice.

S židovstvím seznamoval také širokou veřejnost. Jezdil do škol a žákům vyprávěl o hrůzách holokaustu, o tom, jaké to je být naprosto bezdůvodně považován za méněcenného, určeného ke „konečnému řešení“. Brněnská židovská obec Pavla Frieda za jeho dlouholetou práci a za tyto besedy ocenila udělením „Pamětní medaile ŽOB Barucha Jakoba Placzka a Richarda Federa“.

Každý nese vinu, byť malou

Pavel Fried snad v každé diskusi poukazoval na to, že zavraždit šest milionů lidí si žádá velmi rozvinutou logistiku, kterou by nemohlo provést pouze několik jedinců.

„Vyvraždit šest milionů lidí není jednoduchá věc. Někdo ji musel připravit. To nedělali esesáci, to dělali obyčejní lidé, a nikdo se neptal, proč se to děje,“ řekl před dvěma lety týdeníku 5+2. Na tato slova letos vzpomínal i brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment v Třebíči, kam přijel uctít památku obětí transportů (viz minulé číslo Maskilu).

„Kladl si otázku, kdo nese vinu za všechny lidi, kteří byli deportováni, povražděni… A říkal zajímavou věc,“ vyprávěl rabín Kliment. „Jeden každý člověk se mohl cítit, že nedělá velká rozhodnutí. Někdo byl úředník a měl za úkol sepsat židovský majetek. Jiný měl za úkol řídit vlak, který jel do koncentračního tábora. Další měl nějaký jiný úkol. A Pavel Fried se ptal: ‚Nesou tito lidé vinu za to, co se stalo?‘ A odpověděl si: ‚Myslím si, že ano. Svůj malý kousek viny. Neměli to dělat.‘ A své debaty se žáky vždy končil větou, která mi hluboce uvízla v mysli: ‚Když od vás někdo něco chce, myslete na to, co po vás chce. Jestli je to správné, nebo ne. A jestli si nejste jisti, vzpomeňte si na svoji maminku, jestli by se jí to, co děláte, líbilo.‘“

Čestný občan města

Pavel Fried se letošní vzpomínky na oběti třebíčských transportů a odhalení nových třebíčských stolpersteinů nemohl zúčastnit. Pietní akt proběhl 26. května, kdy byl již vážně nemocný, a proto po rabínu Klimentovi jen poslal pozdrav. Na všech podobných předchozích akcích či na festivalu židovské kultury Šamajim, který v Třebíči probíhá každý rok začátkem srpna, však nikdy nechyběl. Na loňském, jubilejním XV. Šamajimu navíc z rukou starosty města Třebíče Pavla Janaty převzal i titul čestného občana města.

„Zprvu jsem neměl příliš velkou odvahu toto jmenování přijmout,“ prozradil tehdy Pavel Fried. „Pak jsem si ale uvědomil, že jsem skutečně ten poslední a že jmenování mohu přijmout za všechny generace třebíčských židů, které tu od přelomu 12. a 13. století žily, pracovaly a budovaly dnes skoro pitoreskní město. Vybudovaly krásný hřbitov a zanechaly krásné hmotné kulturní dědictví, díky němuž se Třebíč s místní bazilikou a prostřednictvím seznamu UNESCO dostala do povědomí celého světa.“

Podle Pavla Frieda si všichni Židé, kteří v Třebíči žili, už kvůli výše uvedenému toto jmenování zasloužili. Upozornil však, že zde nezanechali pouze kulturní dědictví.

„Jejich život s sebou nesl určité duchovní poselství. To spočívalo v jejich věrnosti víře. Víře, v níž věřili přes všechny problémy, které jim to přinášelo,“ vysvětlil Fried. „Z toho vzniklo něco naprosto neočekávaného. Staletá víra držená našimi rabíny udržela Židy jako národ, udržela hebrejštinu jako řeč a udržela i židovskou kulturu hudební a literární. To všechno umožnilo, že po dvou tisících letech znovu vznikl židovský stát.“

Poslední z posledních

Životní pouť Pavla Frieda se završila 2. června, o dva dny později se na třebíčském židovském hřbitově konal pohřeb. První po mnoha desítkách let a zřejmě poslední vůbec. Pavel Fried se navždy vrátil do svého rodného města, odpočívá na hřbitově, který byl jeho jediným útočištěm pro dětské hry poté, co začali být Židé po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava pronásledováni. Spolu s jeho duší odešly duše všech Židů, kteří kdy v Třebíči žili.

Nechť je jeho duše přijata do svazku živých.

MILAN KRČMÁŘ, Foto autor