Zlata Kufnerová v dalším z článků, ve kterých se věnuje životu a dílu méně známých židovských umělců, představuje příběh Petera Kiena. Tento rodák z Varnsdorfu byl mimořádně talentovaným výtvarníkem, básníkem a dramatikem. V roce 1941 byl deportován do Terezína, kde pokračoval v umělecké tvorbě. Stopy po něm končí v říjnu 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi, kde pravděpodobně záhy po příjezdu ve věku 25 let zahynul.

Franz Peter Kien se narodil 1. ledna 1919 ve Varnsdorfu v německy mluvící židovské rodině a od dětství byl považován za génia, výrazně se zajímajícího především o umění. V pěti letech, tedy ještě před začátkem školní docházky, absolvoval první hodiny kreslení a hudby. V roce 1929 se s rodiči přestěhoval do Brna, kde o rok později začal studovat na německé reálce a v roce 1936 úspěšně maturoval. Mluvil běžně česky i německy, naučil se francouzsky a anglicky. Za literární jazyk si zvolil němčinu. V témže roce odešel do Prahy studovat malířství na Akademii výtvarných umění u Williho Nowaka a poprvé publikoval v listu Prager Tagblatt. V roce 1937 přestoupil na grafickou školu Officina Pragensis a začal navštěvovat scenáristické kurzy při svazu filmařů. O rok později se zúčastnil studentské výstavy této školy, z níž ministerstvo školství koupilo jeho obrazy.

V březnu 1939 po nacistické okupaci opustil Akademii výtvarných umění a snažil se zajistit si možnost útěku do zahraničí získáním víza do Spojených států na americkém konzulátu. Protože tam však nemohl předložit požadované doklady o tom, že má v Americe zajištěnou obživu, možnost útěku do zahraničí se mu nezdařila. Nadále se ovšem věnoval výtvarnému umění a své budoucí manželce Ilse Stránské napsal: „Miluji život, hloupý, ošklivý, syrový, bolestný, nádherný, není žádné proč, prostě ho miluji.“

V roce 1940 byl činný v sionistických organizacích a v říjnu téhož roku se s Ilsou vzali, jako by doufali, že se ve dvou přece jen zachrání. To se jim bohužel nepodařilo, neboť 4. prosince 1941 byl Kien deportován do Terezína a po půl roce také jeho žena. V Terezíně tento nadaný mladý muž díky svým schopnostem začal pracovat v kreslírně Technické kanceláře, kde se seznámil s jistou Helgou Wolfensteinovou, a setrval tam po celou dobu svého terezínského pobytu. Třebaže v té pevnosti už nebyl pánem svého času, hojně maloval i kreslil, rovněž psal, především básně, a tak mu tento chmurný pobyt ožíval ve verších, v nichž se často projevuje těsné soužití romantiky s ironií, o čemž svědčí například tento úryvek:

Já jsem k boží podobě,
ty jsi k boží podobě,
žal mě, Bože, přepadá.
pokud vypadáš jak já.

Kien výtvarník – malíř a kreslíř

Počátek Kienova zájmu o výtvarné umění lze hledat již v jeho pěti letech, kdy ho otec zavedl do ateliéru malíře Harryho Barthella, jemuž znalci výtvarného umění přezdívali „Varnsdorfský van Gogh“. Tam, kde malý Franz poprvé uviděl olejové barvy, dostal od malíře za úkol nakreslit realistický obrázek kohouta a ten úspěšně splnil. Malířův ateliér s paletami, plátny a vůněmi barev nejspíš udělal na tohoto chlapce, v němž dřímal umělec, obrovský dojem. Hojná představivost a talent Kiena výtvarníka se projevovaly již v jeho dětských kresbách. Poté se v něm umělec vyvíjel neobyčejně rychle, ale také naprosto přirozeně a racionálně, učil se například zobrazovat pohyb. V období dospívání hojně fotografoval a z vlastních snímků se učil kreslit postavy. Jako učební pomůcky však využíval všechno možné – obrazové publikace, ilustrované časopisy i noviny, a tak se do čtrnácti let zdokonalil natolik, že uměl několika tahy vytvořit letmou podobiznu, na níž se portrétovaní okamžitě poznali. Vytrvale však stále kreslil také sám sebe, jako by se chtěl ujišťovat o své skutečné existenci na tomto světě. Zkoumání vlastní osoby totiž mladého Kiena velice zaměstnávalo, jak je patrné z jeho tvorby. Studiem na Akademii výtvarných umění se při svém nadání stal erudovaným výtvarníkem a hojně vytvářel zejména portréty, možná se tím snažil zapamatovat si všechny ty, kteří mu byli drazí.

Sám nejen hojně maloval, ale také učil malovat druhé. V říjnu 1940 začal vést grafické kurzy ve Vinohradské synagoze a v lednu následujícího roku zahájil druhý kurz grafiky, denní a večerní, které bohužel jeho deportací do Terezína skončily. Z celého jeho výtvarného díla se dochovalo přes 200 kreseb a desítky obrazů, z nichž velkou část uveřejnily autorky Elena Makarova a Ira Rabin ve své obdivuhodné knize Franz Peter Kien (2009).

Kien básník, prozaik a dramatik

Stejně jako ve výtvarné tvorbě měl tento nadaný mladý muž potřebu vyjadřovat své myšlenky a pocity rovněž jiným způsobem, nejen obrazně, ale také slovně, a to od útlého věku. Podle otcovy výpovědi začal Kien mluvit ve 12 měsících a 12 týdnech, již od tří let si neustále něco rýmoval a v pěti letech normálně četl a psal. Především formou básní. V Praze jich napsal málo a zachovalo se jich jen několik, ale vyjadřoval v nich nejen obdiv k hlavnímu městu, například v básni Mám tě rád, Praho, ale také svou tehdejší materiální bídu studenta bydlícího na koleji:

Ten byt je prostě díra,
židle tam není ani elektrika,
aby se aspoň chvilku dalo pobýt.
Kdyby sem štěnice zabloudila,
tak to by byla klika,
musí se ihned zabít,
pohledem žhoucím záští
se upeče, a pak se všemi poctami
s potage a l’eau se sbaští.

Kienův talent spisovatele – básníka, prozaika a dramatika – se projevil rovněž již v dětském věku. Ve třinácti letech napsal ve verších a próze svůj první dramatický text, komickou hru O pravdě a lži, v níž se již objevují vážná témata smrti a násilí, pravdy a svobody. V šestnácti letech (v roce 1933) napsal v lámané němčině parodickou povídku Válka s abecedou, v níž rozpad pořadí písmen v abecedě vede k naprostému chaosu a válce proti všem, kterou vede pomatený vůdce, jímž měl na mysli Hitlera.

V Terezíně se pak vrátil k básnění, neboť mu pomáhalo snášet tamní deprimující vězeňské prostředí. Své terezínské básně shrnul do sbírky nazvané Morové město, která líčí ničivou situaci, podobající se Terezínu.

Během jara a léta 1942 napsal Kien divadelní hru Medea a také hru Loutky, pro niž ho údajně inspiroval atentát na Heydricha, a v září uspořádal veřejné předčítání dramatu Sabbatai Zwi. Koncem roku 1943 dokončil prózu Strašný sen, v níž zobrazil totalitní společnost v ghettu, povídku Na hranici, alegorickou pohádku Pět velikánů a nakonec libreto opery Císař Atlantidy aneb Odepření smrti od hudebního skladatele Viktora Ullmanna, v níž císař vyhlásí totální válku všech proti všem až do konečného řešení vítězství, jímž bude zničení „zkaženosti“ a zároveň vyhlazení celého lidstva. Tato opera měla být uvedena počátkem roku 1944, ale její premiéra, zakázaná nejspíš pro příliš nápadné narážky na nacismus, se konala až v roce 1975 v Amsterdamu.

Dne 16. října 1944 byl se svou ženou a rodiči deportován do Osvětimi a tam pravděpodobně okamžitě po svém příjezdu zavražděn v plynové komoře. Jeho bohaté tvůrčí dílo se však naštěstí zachovalo. Před deportací totiž předal Helze Holfensteinové kufr plný své tvorby, který její matka ukryla na infekčním oddělení nemocnice ghetta, kam nacisté raději příliš nechodili. Z této zachráněné pozůstalosti je jasné, že Franz Peter Kien byl již ve svém mladém věku skutečně nadaný výtvarník, básník a dramatik, jemuž však osud dopřál bohužel jen pouhých pětadvacet let.

ZLATA KUFNEROVÁ