Dnes je to rok od největšího pogromu od druhé světové války. Je velmi těžké k tomu cokoli říct nebo napsat. Jedná se o bolestivé a dnes už také ožehavé téma. Je neuvěřitelné, že izraelští rukojmí jsou pořád drženi někde v Gaze, že se v Gaze stále bojuje, a nejenže se situace neuklidňuje, ale naopak eskaluje v celém blízkovýchodním regionu.

Jako každá jiná válka ani tahle „nemá ženskou tvář“, protože z televizních obrazovek a sociálních sítí na nás téměř bez výjimky mluví premiéři, generálové, ajatolláhové nebo teroristi a ve vedení na všech frontách stojí postarší muži, kteří nechtějí jít do vězení nebo umřít a je jim v zásadě jedno, že umřou tisíce jiných lidí.

To je vlastně odpověď na otázku, jak se stavím k současným vládám, a hlavně ke vřelým vztahům mezi izraelskou a českou vládou. V zásadě nijak. Ani jedna z těch vlád mě nemůže reprezentovat – tak jako bych nikdy nevolila Benjamina Netanjahua, nevolila jsem ani koalici Spolu, která má v současné vládě hlavní slovo. Pro mě nejsou tyto „nadstandardní“ vztahy žádnou zárukou. Pořád jsou to typicky patriarchální vlády s více či méně skrývaným obdivem k dalším „patriarchům“ typu Viktor Orbán nebo Donald Trump. Nedělám si iluze, že takovým mužským vládám na ženách, menšinách či na dětech záleží. Já svoji politickou reprezentaci prostě nemám, tak jak se můžu s někým identifikovat?

Už mě nepřekvapují další a další zprávy o vlnách bombardování civilistů, o antisemitských útocích po celém světě nebo o bagatelizaci dění loni v říjnu, kdy palestinští teroristé zmasakrovali přes tisíc izraelských civilistů, znásilňovali a mučili děti a ženy. Obvykle je vezmu na vědomí a zařadím kamsi do šuplíku ve svojí hlavě, ale sotva to dokážu zpracovat, natož nějak emočně prožít. Když se mě terapeutka ptá, co cítím, nevím, co odpovědět. Většinou mírnou otupělost, často nespecifikovatelnou úzkost a obavy, které v různých momentech nabývají jasnějších obrysů a někdy jsou naprosto mlhavé.

I po roce jsem jakožto potomkyně přeživších holocaustu na poli vyrovnávání se s pocitem přímého ohrožení, obavy z velké vlny nenávisti vůči určité skupině lidí nebo obav spojených s konfliktem vlastně nováčkem. Konflikt se sice zdánlivě odehrává daleko a přímo se mě netýká, ale ve skutečnosti se mě dotýká dennodenně.

Skutečnost, že mám „nějaké problémy“, musely během jara potvrdit nejdřív terapeutka a posléze psychiatrička, abych ji začala brát v potaz. A přestože vím, že utrpení nelze srovnávat, že se nemůžu porovnávat s tím, čím prošli moji příbuzní, je přijetí vlastních pocitů strachu či ohrožení, a vůbec pocitu, že mám na něco takového právo, nekonečným procesem, který se mi zatím příliš nedaří.

Loňské události mi otevřely dveře do jiné dimenze. Skutečně jsem do té doby věřila, že se některé věci už nemůžou stát: „never again“. Byla jsem naivní. Kdybych si přečetla skoro cokoli od současných židovských autorek, ozřejmil by se mi můj vlastní omyl. Sice jsem věděla, že jsme jako lidé nepoučitelní, že se historie opakuje v cyklech nebo elipsách, ale přece…

Skončil svět, jak jsem ho znala

Jako příslušnice dvou menšin – židovské a queer – mám povědomí o menšinovém stresu, který se násobí, pokud osoba patří k více různým skupinám. Poslední rok se ale s tím, co jsem dosud zažila, dá jen těžko porovnat. Mám pocit, jako bych se ocitla ve vyhnanství, v situaci, v níž jsem poprvé, a nevím, jak se chovat. Zdi, které v prvních měsících po 7. říjnu vyrostly, nemizejí, a tak si na ně zvykám. Nemizí ani pocit, že našlapuji po minovém poli a musím velmi intenzivně hlídat, co, kde a jak říkat. Stává se z toho rutina, která mi není příjemná a vyčerpává mě.

Se Sufianem Massalemou, česko-syrským básníkem a slamerem, který má na Západním břehu Jordánu část rodiny, se nám daří vést otevřené rozhovory, za něž jsem vděčná. Svěřila jsem se mu, že se pro mě 7. října vše změnilo, že skončil svět, jak jsem ho znala. Sufian to tak nevnímá, pro něj „to začalo už invazí do Iráku v roce 2003“, což je víc než dvacet let, a pokračovalo nenávistí a islamofobií během uprchlické krize v letech 2015 a 2016. Jemu svět ukázal už mnohem dřív, že na lidech jako on zase tak nezáleží. Je mi z toho úzko a smutno.

Jak žít ve světě, který je pořád stejný?

Jak existovat ve společnosti, která je a priori nepřátelská a často nenávistná vůči minoritám? To je otázka, kterou si kladu už od vražedné střelby před bratislavským queer klubem Tepláreň, od které uplynou za pár dní dva roky. Je řešením zkrátka se uzavřít do svojí bezpečné bubliny a odstřihnout se? Lidé židovského původu – před válkou i mnohokrát předtím – věřili, že odpovědí na antisemitismus je co největší asimilace. Nejen holocaust ukázal, že to nepomůže. Můžete být sebevíc úspěšná Romka, sebeobětavější syrský lékař, sebevíc schopná či vzdělaná Židovka a stejně se dozvíte, že „vy nám nevadíte, ale…“, „takoví, co se začlenili, jsou v pohodě, ale…“ nebo „no jo, vy máte ten sociální kapitál, takže to máte zadarmo“. Nikdy to nestačí. Nikdy se vám nedostane plného uznání ani ve společnosti, ani ve vlastní rodině, jíž nebylo umožněno odžít často desítky životů, a tak se je snaží vměstnat do nastupujících generací.

Jak žít ve světě, který je pořád stejný? Když v posledních pár týdnech Hizballáh masivně ostřeloval Izrael a pak začal balistické rakety pálit i Írán, volala jsem svojí tetě Rezce, které je 94 let a žije v Haifě, jež byla právě pod palbou. Byla sama doma, a tak jsem se jí starostlivě ptala, jestli je v pořádku, jak daleko to má do krytu a jak se cítí. „Jsem strašně smutná. A unavená. Pořád se to děje dokola,“ odpověděla. Strach prý ale nepociťuje: „Já se nebojím. Ani nevím, kolik válek jsem už zažila, je to skoro rutina.“ První byla druhá světová, kdy strávila měsíce v Osvětimi a dalších koncentrácích, a pak všechny ty další, které dosud Izrael absolvoval. Kolik válek se vejde do jednoho života?

Rozpadlá a nová přátelství

Nevyrostla jsem v židovské komunitě, ale v sekulární rodině a moc jiných židovských rodin jsem neznala. Proto mi uzavřenost židovských komunit byla odjakživa nesrozumitelná a chápala jsem ji jako problematickou. Abyste mohli někomu porozumět, je přece nezbytné, aby se otevřel, myslela jsem si. Věděla jsem, že uzavřenost je bezpečnostní opatření, ale to už přece není po holocaustu potřeba. Už jsme se přece jako společnost poučili.

Za poslední rok jsem určitému uzavírání se nejenže porozuměla, ale vnímám sama na sobě, že je to i pro mě svého druhu řešení, únik, obrana… Málokde se cítím úplně bezpečně, přijatá a pochopená. Některé přátelské a podpůrné sítě se mi v posledním roce rozpadly. Pojí se s tím i skutečnost, že hodně feministických a queer kolektivů a míst, které mi byly samozřejmým blízkým prostorem, už najednou přátelských není. Být vyčleňována z jedné menšiny kvůli své příslušnosti k jiné je pro mě nová bizarní zkušenost. Ještě před rokem jsem se na všem se svou „sociální bublinou“ shodla – od konsentu přes právo na potrat po například manželství pro všechny. Nebyl žádný problém jít na jakoukoli protestní akci a cítit tam sounáležitost. Jenomže za poslední rok se na všech takových akcích začaly objevovat i palestinské vlajky, často společně s tou duhovou. Proti palestinské vlajce nikdo nemůže nic namítat, jako taková samozřejmě není nijak ohrožující, její používání ovšem vnímám jako tzv. virtue signalling – prostě další téma, respektive nálepku, na které se určitá skupina shoduje bez výhrad, ale také bez rozmyslu. Možná je načase se zamyslet, jestli se náhodou takový přístup nemůže dotknout nejen Židovek nebo Izraelců, ale možná i Palestinek a Palestinců, jejichž symbol je využíván za účelem bezohledné „sounáležitosti“ na úkor jiných, jak na to ostatně někteří palestinští či íránští influenceři a influencerky upozorňují na sociálních sítích.

Vím tedy, že jít do těchto míst a kolektivů by pro mě dnes už bylo problematické. Vím to, přestože to nikdo neřekl. Ta nevyslovenost je na tom celém nejspíš nejhorší. Zdánlivě se nic neděje, nikdo by vám do očí neřekl, že už se s vámi nechce přátelit nebo že někde nejste vítaní. Ale když pak člověka konfrontujete, dočkáte se gaslightingu a ujištění „že jste situaci špatně porozuměli“ a reálně jde úplně o něco jiného. Divný pocit ovšem zůstává. Celé je to plíživé, nejasné a neuchopitelné. I teď, při psaní tohoto textu, podezřívám sebe samu z paranoie. Zároveň jsem za poslední rok slyšela, viděla, a hlavně instinktivně vnímala tolik nepříjemných situací, že to nemůže být náhoda. A na instinkt je dobré v takových chvílích dát. Vzhledem ke geneticky přenášeným následkům traumatu holocaustu jsou právě vědomě neřízené reakce ty, na které je dobré se spolehnout. Má se za to, že i na člověka, který sám selekci v koncentrácích nezažil, se přenesly zkušenosti, jež pomohly přežít jeho předkům. Neví o nich, ale v mozku a genetickém kódu je má. Pokud mu tedy instinkt říká, že se v dané situaci, konverzaci nebo skupině necítí dobře nebo že něco nesedí, je dobré to nepřehlížet. Uzavření se ve skupině, kde tyhle pocity nemá, je proto logická reakce. Nemusí být vždy správná, ale její logika je podvědomě podmíněná „léty zkušeností“.

Většinou se už necítím bezpečně ani na veřejnosti. Není to jen důsledek loňského října, ale rovněž útoků u queer baru v Bratislavě a na pražské filozofické fakultě. Jsem neustále ve střehu, skenuju bezprostřední okolí a jsem – byť nerada – podezřívavější. Nejsilněji jsem si tuto svou proměnu uvědomila na brněnském festivalu židovské kultury ŠTETL FEST letos na konci srpna. V sobotu večer na koncertě Židovky Ley Kalisch, která rapuje v jidiš i hebrejštině, jsem se z nějakého důvodu cítila nejbezpečněji, a tedy nejuvolněněji ve veřejném prostoru za mnoho a mnoho měsíců. Bylo to tím, že tam byli lidé jako já a mohla jsem být sama sebou? Nebo to bylo ochrankou u dveří, která nás teď provází i na akcích, kde to dřív nebylo třeba? Sama nevím, ale je paradoxní, že pocit bezpečí a uvolnění zmizel doslova pár hodin poté, co se objevily první zprávy o nálezu šesti zastřelených rukojmí, které Hamás surově zabil při ústupu z tunelů krátce před příchodem izraelských vojáků. Přesně takhle se chovali nacisti: Ještě na poslední chvíli stříleli a plynovali lidi, i když věděli, že spojenecké armády jsou doslova za lesem.

Myslím, že moje pocity jsou do velké míry důsledkem ztráty mé dosavadní identity. Ještě před rokem a dnem jsem se bez zaváhání identifikovala jako radikální, levicově smýšlející feministka. Domnívala jsem se, že antisemitismus jako integrální součást levicového smýšlení je už dávno minulostí, protože jsme se poučili ve třicátých letech, že to, eufemisticky řečeno, „nevede k ničemu dobrému“. Jak moc jsem se mýlila…

Po 7. říjnu mě v prvních dnech možná nejvíc zasáhlo ohlušující ticho feministických kolektivů v Česku i zahraničí, které neodsoudily sexuální násilí vůči izraelským dívkám a ženám. Freneticky jsem den po dni pátrala na profilech se slovem „feministka“ v názvu, jestli přece jen někdo to mlčení nenaruší. Stejně tak jsem pátrala na profilech organizací věnujících se sexuálnímu násilí nebo na platformách, které sdílejí příběhy genderově podmíněného násilí. Dokonce ani na profilech mých nežidovských kamarádek-feministek se neobjevilo nic, co by svědčilo o jakékoli solidaritě. A ne, nelze to omluvit jako neznalost či neporozumění situaci. Tak jako není složité porozumět tomu, že bomby dopadající na palestinské civilní obyvatelstvo, diktatury v Íránu a Afghánistánu nebo více než dekádu trvající válka v Sýrii jsou lidsky příšerné situace, ze kterých není pro většinu lidí úniku, lze porozumět i tomu, že násilí pogromu sedmého října je jednoduše nepřijatelné. Jenomže i to bylo většině feministek a feministů zatěžko připustit.

Tomu tichu nerozumím dodnes. Byla to obrovská propast, která se pro mě v těchto kolektivech otevřela. Obecně velmi postrádám v levicově a feministicky smýšlejících kruzích hlubší analýzu toho, co se ve světě nyní děje – že nejde o jednotlivé válečné konflikty a události, ale o hmatatelné důsledky patriarchálních struktur. Chybí mi důkladnější porozumění a rozkrytí systému. Přála bych si, aby si právě takto smýšlející lidé nevybírali jednu nebo druhou stranu. Právě opresivní systém, kdy muž je nadřazený a na nikom dalším nezáleží, nás dovedl k dalšímu světovému konfliktu. Sama narážím na vlastní předsudky, ale vždy je nezbytně nutné brát aktivně na vědomí ty, které a kteří se nemůžou bránit – civilní obyvatelstvo, ženy, děti a lidi s menším sociálním či kulturním kapitálem.

Nemyslím, že je před námi světlejší doba. Rodinná, queer a židovská zkušenost mě vede spíš k očekávání toho horšího. Pak už může být člověk jen příjemně překvapen. Co mě ale zachraňuje a za co jsem vděčná, jsou lidé, které jsem za ten rok našla. Potkala jsem celou řadu skvělých lidí, většinou žen, o něž se můžu opřít. A které mi hlavně ukázaly a ukazují, jak být i v téhle době feministkou a Židovkou se sociálním cítěním. Jim patří můj dík.

ANNA ŠTIČKOVÁ
Článek byl 7. října publikován v Revue Prostor.
Děkujeme za možnost jeho uveřejnění.
www.revueprostor.cz