V úterý 3. září se ve spolupráci Městské části Praha 7, Federací židovských obcí v ČR a Památníku ticha konalo slavnostní setkání u příležitosti pojmenování ulice Nicolase Wintona, která spojila dolní část Veletržní ulice s Dělnickou.

Několikrát jsem zavítal na území pražského nádraží Bubny. Kdo tam byl, asi pocítil tu nehostinnou atmosféru jednoho z mnohých pražských brownfieldů. Území nikoho, nepořádek, rozpadající se nádraží, léta nepoužívané nástupiště a koleje…

„Železnice spojuje lidi, kultury, kontinenty.“ Tak by to asi mělo být v ideálním světě. Všichni víme, jaká byla její krutá úloha v dobách nedávno minulých: zpřetrhaná rodinná pouta, děti odloučené od rodičů, vlaky do nenávratna. Myslím, že právě v Bubnech toto rezonuje dodnes. To ticho… ticho, které člověka nutí křičet, instinktivně to bolestivé ticho přehlušit.

Když vše vypadá beznadějně, ztraceně, objeví se někdo s ryzími úmysly, čistá duše. Pak i kolejím, i když nakrátko, znova vdechne úlohu nemenší než záchrannou. Nikdo asi nemůže v tomto ohledu být více spojován se železnicí než sir Nicholas „Niki“ Winton z“l.

Příběh, který se konečně dočkal filmového zpracování, příběh odvahy, nesobeckosti a skromnosti. Příběh, který rezonuje dodnes (musí rezonovat, nikdy nesmí zapadnout, ztratit se, být zapomenut), se konečně v Praze dočkal nové kapitoly. Tato kapitola se začala psát, jak jinak, v pražských Bubnech. Nádraží ticha se stalo jedním velkým staveništěm, začíná se probouzet, vracet k životu. Na chvíli vám dal ceremoniál k pojmenování nové ulice (prozatím uličky, cyklostezky) po Niki Wintonovi pocit návratu k normálnímu životu.

Připomínka hrdinství byla obzvláště nutná v době, kdy téměř denně dostáváme nové a nové šrámy na duši. Brutální poprava 6 nevinných Izraelců pár dní před ceremoniálem. Denní vražedné útoky teroristického Ruska na Ukrajinu. Tento svět potřebuje hrdiny! Nicholase Wintona, hrdinné ukrajinské vojáky a houževnaté Ukrajince jako takové. Potřebujeme IDF, která se snaží zachraňovat unesené ze zatuchlých tunelů v Gaze, rodiny unesených – pokud se někdy zaposloucháte do jejich projevů, žasnete nad jejich sílou. Síla motivovaná vírou. Víra, že se jejich milovaní vrátí. Víra v lepší svět. Myslím si, že přesně tohle vystihuje Nikiho Wintona. Člověk, který viděl v lidstvu vždy tu lepší stránku, člověk, co chtěl spojovat, ale nesobecky se musel rozhodnout rozdělovat… Nedokážu si představit, jak silný musel být, společně s rodinami, které se rozloučily se svými 669 dětmi a poslaly je přežít a žít.

Tohle všechno se mi honilo hlavou při inauguraci nové pražské ulice. Ulice, jejíž úloha je propojení horních a dolních Holešovic. V krátké budoucnosti to bude ulice v plném smyslu slova. Ulice lemovaná stromy, domy, ulice plná lidí. Z mého pohledu to bude jedna z nejlepších adres. Kdo by nechtěl žít v ulici „Nicholase Wintona, Holešovice – Praha 7“?

DAVID PERES