Pražské židovské muzeum je světový unikát

Foto: Mohammad Inteasar Ali

Rozhovor u příležitosti třicátého výročí navrácení muzea židovské komunitě

Moje první otázka směřuje na paní ředitelku. Představíte nám krátce fungování muzea? Ne každý si asi uvědomuje, že Židovské muzeum v Praze není státní instituce.

Pavla Niklová: Ano, ráda. Muzeum funguje jako nezávislá instituce. Původně bylo založeno v roce 1906 jako spolek. Základem jeho sbírky se staly předměty ze synagog a modliteben, jež zanikly v důsledku asanace pražského židovského ghetta. Po nacistické okupaci byl spolek na podzim roku 1939 zrušen a muzejní sbírku převzala pražská židovská obec. Po válce muzeum fungovalo pod správou státu, což se samozřejmě odrazilo na jeho činnosti.

V roce 1994 byly díky velké pomoci tehdejšího ministra kultury Pavla Tigrida muzejní sbírky navráceny židovské komunitě zastoupené Federací židovských obcí v České republice a budovy, které dnes muzeum využívá pro své expozice a depozitáře, restituovala Židovská obec Praha a muzeu je pronajímá. Hlavním zdrojem příjmů muzea je prodej vstupenek. Toto uspořádání se ukázalo být během pandemie covidu problematickým, protože muzeum nemohlo žádat o státní příspěvky. Díky dodatečné podpoře ministerstva kultury, Židovské obce v Praze a Federace židovských obcí muzeum získalo dostatečnou finanční pomoc, aby mohlo pokračovat ve své činnosti.

Oslava výročí, která se konala v neděli 15. září, naplnila Španělskou synagogu diváky.

Rozumím tomu správně, že muzeum tedy nic nevlastní?

P. N.: Tak to úplně není. Muzeum se stará o sbírkové předměty, které mu do péče svěřila federace a stát, a zároveň spravuje historické budovy prohlídkového okruhu, jež si pronajímá od pražské židovské obce.

V rámci struktury muzea funguje odbor sbírek, který vede Michaela Sidenberg. Přiblížíte prosím našim čtenářům, co je jeho posláním?

Michaela Sidenberg: Věnujeme se přípravě výstavních projektů, publikací, výzkumu… Podobně jako jiné odbory muzea se také odbor sbírek podílí na zajišťování každodenního chodu instituce – staráme se o provoz depozitářů, interní i externí konzervaci sbírek, zajišťujeme servis badatelům, věnujeme se provenienčnímu výzkumu, restitucím i akviziční činnosti.

V čem akviziční činnost spočívá?

M. S.: V nákupech i přijímání darů a odkazů doslova z celého světa. Kromě toho setrvale monitorujeme domácí i zahraniční aukční trh, kde se čas od času objeví předměty, které kdysi ze sbírek zmizely. Pokud takové identifikujeme, usilujeme o jejich opětovné získání a musím říci, že jsme v tom poměrně úspěšní.

Mimo to se v muzeu široce věnujete vzdělávání, jež má mnoho let na starosti Zuzana Pavlovská.  

Zuzana Pavlovská: Ano, je to tak. Odbor pro vzdělávání a kulturu, dříve vzdělávací a kulturní centrum, je součástí muzea od roku 1996 a jeho funkce se za tu dobu značně proměnila. Dnes je hlavní součástí bohatá nabídka vzdělávacích programů a workshopů, které pokrývají primárně témata holocaustu, židovských tradic a zvyků a dějin židů na našem území včetně těch poválečných.

Ředitelka muzea Pavla Niklová během zahájení debaty v Knihovně Václava Havla v Praze

Spadají do toho i prohlídky expozic?

Z. P.: Ano, i ty má na starosti naše oddělení. Jednak jsou to komentované prohlídky muzejních expozic – samostatně či v rámci jiných aktivit muzea. To vše také nabízíme českým školám, které k nám dojíždějí z celé republiky. V rámci vzdělávání se zaměřujeme na cílové skupiny od prvního stupně základních škol až po gymnaziální ročník, jakož i učební obory. Výuka ale přesahuje i do přednášek pro univerzitní studenty.

V rámci oddělení vzniklo také několik putovních výstav, které si kulturní a vzdělávací instituce mohou zapůjčit. Akcentují témata spojená s holocaustem a životem židovských dětí v tomto období.

Pavlo, vy jste v Židovském muzeu v Praze mezi lety 2004 a 2010 vedla odbor rozvoje a vztahů s veřejností. Poté jste odjela do New Yorku, kde jste působila nejprve v Českém centru a poté jako výkonná ředitelka tamní Nadace Knihovny Václava Havla. Ve funkci ředitelky jste krátce přes rok. Daří se vám naplňovat vizi, s níž jste do muzea nastupovala?

P. N.: Ano, i když jsem v muzeu jen krátce přes rok, o mnohých věcech, nad nimiž jsem při nástupu přemýšlela, jsme začali mluvit a postupně se jim dává podoba. Naše muzeum je velká instituce se širokým záběrem činností a s více než stovkou zaměstnanců. Nové nápady a změny se tak realizují pomaleji, než například v malé neziskovce o deseti lidech. Některé projekty se nám ale už podařilo uskutečnit a celou řadu jsme nastartovali.

Jako velký krok vnímám to, že jsme společně s kolegy během loňského roku vytvořili strategický plán rozvoje muzea na léta 2024 až 2028. Poprvé jsme v něm podrobně definovali poslání a vizi muzea. Tento proces nám pomohl lépe se zaměřit na naše cíle a zefektivnit naši práci. Role muzea jako instituce se v posledních letech proměnila. Snaží se více zaměřit na zážitky návštěvníků, na to, aby odcházeli s určitým dojmem a touhou dozvědět se více.

Souhlasím, dříve muzea plnila především encyklopedickou a vzdělávací funkci, jejich úloha se však v posledních letech výrazně změnila. Jak jejich postavení v kulturní sféře vnímáte vy?

Z. P.: Přesně tak. Muzea se dnes snaží být daleko otevřenější veřejnosti. Velkými tématy jsou přístupnost, inkluze, udržitelnost. Před dvěma lety se v Praze konala generální konference ICOM (International Council of Museum / Mezinárodní rada muzeí), na níž se odsouhlasila nová definice muzeí jako „otevřená veřejnosti, přístupná a inkluzivní. Podporují a rozvíjejí rozmanitost a udržitelnost, fungují a komunikují eticky, profesionálně a za účasti různých komunit. Nabízejí rozličné podněty pro vzdělávání, potěšení, reflexi a sdílení vědomostí.“ Této definici jdeme naproti i my. Za zmínku stojí například uspořádání tzv. senzorického koncertu nebo naše pravidelné dílny pro neslyšící návštěvníky.

Liší se podle vás nějak role židovských muzeí? A v čem je specifické Židovské muzeum v Praze?

M. S.: Začnu od konce. Pražské židovské muzeum je bez jakékoli nadsázky světový unikát díky svým sbírkám a historii. Po Vídni a New Yorku je třetím nejstarším muzeem svého druhu na světě a vzhledem k rozsahu sbírek a archivních i knihovních fondů, které spravuje, nelze nikde v Evropě najít srovnatelnou instituci. To je samozřejmě obrovská devíza, na druhé straně ale také nesmírný závazek o tak cenné a ničím nenahraditelné dědictví se vší profesionalitou pečovat. Tím se rozumí nejen to, že jsou sbírky a fondy uloženy v podmínkách odpovídajících současným mezinárodním standardům a že se často pracně a nákladně restaurují. Patří k tomu také digitalizace, zpřístupňování v rámci databázových systémů, neustálé zdokonalování zpracování metadat, výstavy, publikace, přednášky, vzdělávání, sdílení poznatků s kolegy po celém světě v rámci mezinárodních konferencí a mnoho dalšího.

P. N.: Přesně tak, židovská muzea mají specifickou roli v uchovávání a prezentaci židovské historie, tradic a kultury. Vzdělávají veřejnost o židovských zvycích a tradicích a také se věnují výchově proti antisemitismu. Židovská muzea často pracují s příběhy přeživších holocaustu a snaží se tyto příběhy předávat dál, i když už přeživších ubývá. Používají moderní technologie a interaktivní metody, aby oslovila mladší generace a přiblížila jim židovskou historii a kulturu. Naše specifikum je, že se snažíme zpřístupnit své programy a aktivity české veřejnosti, i když většina našich návštěvníků je ze zahraničí.

Z. P.: To je pravda. V našem oddělení vnímáme jako důležité zaměřit se na prevenci rizikových jevů, především antisemitismu. V našich programech seznamujeme žáky a studenty se židovskými dějinami a tradicemi. Diskutujeme s nimi. Zároveň se tomuto problému explicitně věnujeme v programech zaměřených na téma antisemitských incidentů na našem území. Jedním z nejvýznamnějších je program s názvem Stereotypy.

M. S.: Pokud jde o první část otázky, myslím, že muzea, a to nejen ta židovská, se dnes musejí především snažit neztratit relevanci, neuzavírat se pouze v minulosti a nebát se současných výzev. Mají co nabídnout – témat je bezpočet od historie a kultury po přírodní vědy, ekologii, politiku a závažné celospolečenské otázky, jde jen o to dobře a otevřeně o nich komunikovat. Cítím, že v Praze v tom máme dost značný dluh, ale v posledním roce a půl intenzivně pracujeme na tom, abychom se v této oblasti zlepšili. Podobné věci však řeší i jinde. Jako nová členka rady Asociace evropských židovských muzeí (AEJM) vidím více než kdy předtím, že v tomto úsilí zdaleka nejsme osamoceni a snažím se mimo jiné i v rámci této platformy přispět svou měrou, abychom v této oblasti vzájemně spolupracovali.

Máte za sebou rušný rok oslav stého výročí Kafky a příprav třicátého výročí navrácení muzea židovské komunitě. Z čeho máte za uplynulý rok největší radost a proč?

P. N.: Největší radost mám z úspěšného projektu KAFKA 100. Bylo jasné, že výročí Franze Kafky musíme reflektovat. A ačkoliv – stejně tak jako většina českých institucí – nemáme ve svých sbírkách nic z jeho tvorby, podařilo se nám zorganizovat řadu akcí. Významná byla například výstava v Galerii Roberta Guttmanna. V červnu se konala hojně navštívená série debat Transatlantic Kafka, která do Prahy z obou břehů Atlantiku přivedla současné literáty inspirované Kafkovým odkazem. Bylo skvělé vidět, jak Maiselova synagoga ožila. Každý den se tam konalo několik akcí. Měli jsme štěstí, že bylo hezky, lidé tam zůstávali, vyplnili nádvoří před synagogou, využili občerstvení, které jsme měli pro návštěvníky připravené.

M. S.: Souhlasím s tím, že kafkovský rok byl pro nás příjemnou výzvou. V Galerii Roberta Guttmanna byla kromě již zmíněných akcí od počátku června do konce září přístupná výstava izraelského typografa Odeda Ezera inspirovaná Kafkovou Proměnou. Významnou zápůjčkou dosud nespatřených či málo vystavovaných děl jsme se podíleli také na, troufám si říci objevné, výstavě Očima Franze Kafky v Západočeské galerii v Plzni. Ta je k vidění až do konce října.

Ráda bych ovšem dodala, že mě především velmi těší nová energie, kterou do muzea přinesla současná ředitelka Pavla Niklová. Daří se otevírat nová témata, navazovat spoustu inspirativních a přínosných partnerství s jednotlivci i institucemi v Čechách i mimo ně. Významná výročí samozřejmě nelze pomíjet a jako paměťová instituce je máme dokonce povinnost připomínat, my se ale, pokud si mohu dovolit ten plurál, namísto ohlížení a bilancování snažíme zaměřit hlavně na budoucnost, a zejména na to, co chceme realizovat v dohledné době. Na tom už nyní usilovně pracujeme.

A budete kafkovské téma ještě v budoucnu reflektovat?

P. N.: Ano. Plánujeme například spolupráci s DAMU. Studenti vytvoří díla v kafkovském duchu, která budou prezentována v Maiselově synagoze. Také pracujeme na aplikaci Hledá se Odradek. Ta by měla být hotová do konce roku. Tato aplikace bude interaktivní a umožní uživatelům prozkoumávat Kafkovu Prahu novým způsobem.

Agendou vedoucí odboru pro vzdělávání a kulturu Zuzany Pavlovské jsou i prohlídky pro významné hosty

Pavlo, v jednom rozhovoru jste zmínila, že kultura je pro vás nezbytnou součástí života. Máte nějaký oblíbený žánr a promítá se to do programu muzea?

P. N.: Ano, umění a kultura jsou opravdu nezbytnou součástí mého života. Nenapadlo mě nad tím takhle nikdy přemýšlet, ale je pravda, že mám ráda živé umění, což se do programu muzea promítá.

V rámci projektu KAFKA 100 jste navázali spolupráci s mnoha institucemi. Budete v ní pokračovat?

P. N.: Určitě. Jedním z nejvýznamnějších zahraničních partnerů je pro nás v současnosti varšavské Muzeum dějin polských židů POLIN, s nímž spolupracujeme na tvorbě výstavy věnované tématu židovských jazyků. Ta bude zahajovat v listopadu 2025 a objeví se na ní řada předmětů z našich sbírek, přičemž některé z nichž budou vystaveny vůbec poprvé.

S jakými institucemi spolupracujete u nás?

P. N.: V České republice je spolupráce samozřejmě hojnější. V posledních letech je to například knihkupectví a kavárna Božská lahvice, Knihovna Václava Havla nebo kulturně-vzdělávací platforma Dominikánská 8. Tyto aktivity nám umožňují rozšiřovat naše kulturní a vzdělávací programy a oslovovat širší veřejnost.

Vedoucí sbírek a zástupkyně ředitelky Michaela Sidenberg na vernisáži výstavy Samsovo tajemství

Co pro návštěvníky a fanoušky muzea plánujete v budoucnu?

P. N.: Plánů máme mnoho. Nejvýznamnější jsou asi přípravy oslav 120. výročí založení muzea. V krásném prostoru historické budovy Národního muzea bude od listopadu 2026 do května následujícího roku k vidění obsáhlá výstava. Představí průřez našimi sbírkami s řadou velmi cenných, nově zrestaurovaných předmětů, které dosud nebyly nikde k vidění. V plánu máme také novou expozici dětských kreseb z Terezína, a především novou reprezentativní publikaci na toto téma. Čeká nás i tvorba nového webu a větší důraz na komunikaci s médii a veřejností.

M. S.: V příštím roce se také chystáme více zpřístupnit komplex budov, ve němž sídlíme od roku 2000. Po čtvrt století tak vznikne nově zrekonstruovaná veřejná zóna. Ta bude zahrnovat rozšířený prostor současné Galerie Roberta Guttmanna a přilehlý atriový dvůr. Návštěvníci tu najdou pravidelně obměňované tematicky zaměřené výstavy ze sbírek, které jsou nesmírně bohaté a z nichž jsme dosud mohli veřejnosti představit pouze nepatrný zlomek. Zahajovat chceme o Chanuce výstavou O zázracích (Al ha-nisim). Ta se ovšem nebude vztahovat jen k zázraku světla, ale k zázraku jako kulturnímu fenoménu, jenž má v židovské tradici své důležité místo.

Podobně by měly být koncipovány i další instalace. V roce 2026 nás čeká otevření nové stálé expozice stříbra českých a moravských židovských komunit v Obřadní síni, jemuž bude předcházet rekonstrukce interiérů budovy včetně dosud nepřístupného suterénu. Na tuto rekonstrukci a expozici pak v dalších letech navážeme rekonstrukcí a novým využitím Klausové synagogy, což je ovšem projekt mnohem náročnější a jeho realizace si vyžádá větší investici a delší čas.

Z. P.: Za oddělení pro vzdělávání bych ráda zmínila transformaci výuky, na níž dlouhodobě pracujeme. Jde především o akcentování moderních způsobů vzdělávání, jako jsou různé metody kritického čtení, diskuzní metody, domovské a expertní skupiny apod. Rovněž zapojujeme do výuky nové interaktivní technologie, které využíváme například k bližšímu seznámení s výpověďmi pamětníků a přeživších šoa.

Moc děkuju za rozhovor a přeji vám, ať se vám daří vaši vizi a plány plnit.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto archiv Židovského muzea v Praze

Vizuál třicátého výročí navrácení muzea židovské komunitě odkazuje na pestrost jeho sbírek.

Přidej komentář jako první k "Pražské židovské muzeum je světový unikát"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*