Novoroční zamyšlení rabínky Kamily Kopřivové

Sedím v londýnské kavárně na rohu mé ulice a Finchley Road a přemýšlím, z které strany úvod k tomuto číslu Maskilu začít. Blíží se konec našeho židovského roku, zatímco dohled konce války a utrpení našeho židovského národa a mnohých dalších nevinných obětí se zdá být v nedohlednu. Roční doba vybízí k ohledu dozadu, rekapitulaci roku, reflektování a plánování budoucnosti. Jenže pohled dozadu letos nabízí hlavně bolest, zármutek, vztek, bezmoc a strach a výhled dopředu je jednu velkou neznámou.

Co psát o posledním roce, když se toho tolik stalo, tolik odžilo, tolik vyslovilo, a snad ještě víc nevyslovilo. Koukám se proto na poslední týden a události v něm mi přijdou téměř přízračným příznakem uplynulého roku.

Jen před pár dny jsem se vrátila z letošního festivalu ŠTETL FEST, který byl naprosto famózní. Nabitý zajímavým programem, který se nebál sáhnout do nejhlubších úrovní naší sdílené bolesti a který některým z nás dopřál i chvíle kýženého oddechu a pohody. Pro mě osobně byl program mimořádně zajímavý, ale jedna věc byla přece jen ještě o něco lepší – setkávání s domácí českou židovskou komunitou, s vámi všemi. Záhy mi bylo jasné, že by mi nestačil ani celý týden, abych navštívila všechny přednášky a workshopy, které se na mě vyzývavě zubily z toho malého tmavomodrého festivalového programu. A že ani měsíc by mi nestačil, abych se se všemi zvládla pozdravit, přivítat a poklábosit.

Atmosféra na ŠTETLU byla vřelá a upřímná, neopakovatelná. A přesto se ke konci zakalila, když jsme se v neděli 1. září dozvěděli o tragickém osudu šesti rukojmí, o vraždě šesti mladých životů, mladých lidí, kteří si v posledním téměř roce prošli nepředstavitelným peklem, aby se z něj už nikdy nevrátili. Ať z katastrofy viníme izraelskou vládu nebo teroristické hnutí, život mladým a štěstí jejich blízkým už nikdy nic nenavrátí.

Památce Hersche Goldberga Polina, Alexandera Lobanova, Carmel Gat, Almoga Sarusi, Eden Yerushalmi a Oriho Danina jsme u nás ve Westminsterské synagoze věnovali naše poslední šabatové bohoslužby. Mnoho našich členů přišlo památku mladých životů uctít, přestože na minulou sobotu 7. září byl naplánován další z průvodů vyjadřujících solidaritu s palestinským obyvatelstvem Gazy. Průvody již tradičně končí před londýnskou izraelskou ambasádou, takže se tisícihlavá řeka palestinských vlajek a skandovaných hesel nejrůznější kvality valí přímo pod okny naší synagogy v srdci Londýna.

Příjemné to není. O šabatech, na které je průvod naplánován, musíme končit včasně a kiduš se neprotahuje. Všichni musejí být ze synagogy pryč dřív, než průvod vyjde a v budově zůstává jen služba dvou dobrovolníků hlavně proto, aby pohostila příslušníky Metropolitan Police, kteří u nás nacházejí místo ke krátkému odpočinku a občerstvení.

Je to přesně v takových chvílích, kdy ve mně nejvíc rezonuje poznámka rabína Jonathana Sackse, který si všímá, že nařízení milovat svého bližního Tóra zmiňuje jen jednou. Nařízení milovat cizince v Tóře ale najdeme třicetsedmkrát. Jen jednou jedinkrát nám Tóra přikazuje milovat souseda a hned třicetsedmkrát milovat cizince.

Můžeme a musíme se ptát proč. Proč Tóra klade takový důraz na lásku k cizincům? Rabi Sacks pohotově odpovídá: Protože je mnohem jednodušší milovat bližního než cizího.

Pro sousedy a bližní máme pochopení. Naše vlastní životy nám slouží jako malé okénko, které nám pomáhá nahlédnout do jejich životů. Skrze své vlastní životy máme možnost nahlédnout do životů svých bližních, protože životy našich známých a sousedů jsou tak blízké těm našim. Chodíme do stejných obchodů, koukáme na stejné pořady, jezdíme stejnou hromadnou dopravou, chodíme do stejné synagogy. I když se na individuální úrovni můžeme hodně lišit, z širšího pohledu ale tak trochu vedeme společnou domácnost. Můžeme se snadno vžít do situace bližních, umíme si představit, co náš soused prožívá a čím si prochází, protože tím v nějaké podobě procházíme taky.

V případě cizince je tomu ale jinak. Hebrejsky se cizinec řekne ger a tento pojem označuje hned několik společenských kategorií. Může to být cizinec ve smyslu někdo neznámý, může to být cizinec ve smyslu imigranta a tradice vnímá kategorii ger také jako konvertitu.

Tyto kategorie mají něco společného: Ať už se jedná o přistěhovalce, cizince, nebo konvertitu – u těchto lidí nemáme k dispozici to malé okénko do jejich života, které by nám pomohlo dojít vzájemného pochopení, soucitu a umožnilo nám vžít se do jejich životů. Ger pochází z jiného prostředí, přináší si jinou kulturu a zvyky, mluví jinými jazyky, jí jiné jídlo a sleduje své vlastní televizní pořady. Ger je pravým opakem toho, co je nám známé, příjemné a všední. To nás může mást nebo rozrušovat. Někdy se tou jinakostí můžeme cítit i ohroženi.

Protože je mnohem těžší navázat vztah s cizím a neznámým, přijmout je a respektovat, je potřeba nám to třicetsedmkrát přikázat. Cizího člověka se opakovaně učíme milovat právě z toho důvodu, že není jako my.

Jen si to třicetsedmkrát řekněme – miluj cizince, miluj cizince, miluj cizince.

V lingvistice existuje fenomén, který se jmenuje sémantické nasycení. Setkáme se s ním, když větu nebo výraz opakujeme tzv. do zblbnutí, tolikrát, že náš mozek přestane vnímat jeho význam a ze slova nebo fráze se v našich uších stane jen nesmyslná skrumáž zvuků.

Opakované přikázání milovat cizince hrozí takovým vyprázdněním smyslu. Z jedné části kvůli jeho četnému opakování a zčásti také proto, že v dnešní době, v naší neutěšené situaci, kdy se nám může zdát, že jsme na všechno sami, se to prostě zdá jako velký a složitý úkol. Přesto, a možná právě proto od něj nesmíme utíkat.

Pro odpověď na otázku, jak naplnit přikázání milovat cizího znovu smyslem, si dovolím se obrátit na francouzskou filozofku a mystičku 20. století Simone Weil. Weil píše o vyprázdněnosti významu slova nebo slovního spojení a navrhuje tuto vyprázdněnost využít. Jsou to právě ty chvíle, kdy přemýšlíme, zda má věta ještě vůbec nějaký smysl, kdy dostáváme šanci k pomalému obratu. Právě ve chvílích uvědomění vyprázdněnosti smyslu určitého konceptu si můžeme dovolit tuto vyprázdněnost uznat a něco s tím udělat. Jinými slovy, jen když si uvědomím, že věta, slovo nebo přikázání pro mě v daný moment nemá žádný význam, můžu je naplnit významem novým. Tato vnímaná prázdnota je obtěžkaná příležitostí začít něco nového. Výzvou k nahrazení vyprázdněného významu novým záměrem.

Když to přenesu na trochu konkrétní rovinu, můžeme se ptát – jak to udělat? Jak mám jednat podle přikázání milovat cizince, když mi přijde, že ta věta je prázdná, mimo, že mám vlastních starostí dost a že propast mezi mnou a tím druhým člověkem prostě nelze překlenout? Simone Weil navrhuje dopřát druhému člověku upřenou a velkorysou pozornost. Říká, že „pozornost je nejvzácnější a nejčistší formou velkorysosti“.                                 

Pokud se nám nedaří milovat cizince, protože nám chybí vhled do jejich života a zvyklostí, pak existuje jedno snadné řešení: Buďme velkorysí a věnujme jim více pozornosti. Tím, že zpomalíme, otočíme se k cizincům hlavou i srdcem, tím, že budeme věnovat pozornost těmto druhým lidem, těmto bližním, se o nich něco dozvíme. Dozvídáme se o jejich zvyklostech, kultuře, oblíbených činnostech, o jejich obavách a nadějích. Získáváme malé okno do jejich života.

Věnovat někomu jinému svou pozornost je v konečném důsledku spojeno se schopností vnímat každého jedince jako úplnou lidskou bytost a se schopností soucitu. Každý takový okamžik upřené a upřímné pozornosti se může stát duchovním činem, aktem služby, který nás posune zase o krok dál na cestě, kterou nám vytyčil Věčný.

Když věnujeme čas budování osobního vztahu s těmi, kteří nám jsou nejdál, můžeme získat porozumění pro druhého, vyjádřit mu zájem, uznání, a nakonec snad i lásku.

S přáním síly a odvahy,

RABÍNKA KAMILA KOPŘIVOVÁ