Josef Wotzasek-Wodňanský byl významným českým rabínem a učencem Talmudu. Přes svou kvalifikaci působil většinu života v menších židovských obcích, kde vyučoval a vykonával rabínské povinnosti. V Praze, kde je pochován, působil necelé desetiletí jako mašgiach. Více vám o něj zjistil Karel Vošta.

Do rabínských funkcí u nás bývali v historii povoláváni učenci nejen domácího původu, ale i z okolních zemí: dnešního Polska, Německa a Maďarska. I v 19. a 20. století mnohdy zastávali prestižní funkce v Praze a větších městech rabíni narození v Haliči či v Uhrách, kde ještě přetrvávalo tradiční talmudské vzdělání. Přicházeli i absolventi seminářů v německém jazykovém prostoru. V náboženských obcích v zemi po roce 1890 (reglementace židovského náboženského života v podobě říšského zákona) působili přirozeně i rabíni tuzemského původu, mnohdy však šlo o učitele s dispenzem od vyššího vzdělání. I ze skromných českých venkovských poměrů mohl v 19. století vzejít vzdělaný talmudista.

Josef alias Juzl Wotzasek se narodil v roce 1807 ve Smetanově Lhotě na Písecku jako čtvrtý syn sklenáře a obchodníka Abrahama Wotzaseka a Sary Löwi. Byl prý velmi nadaným dítětem a svou bystrostí na sebe již ve 13 letech upoutával pozornost. Ve svém 16. roce odešel ze země na ješivy věhlasných učenců: studoval v Mikulově u zemského rabína Nehemiase Trebitsche (1779–1842), v Bratislavě u Moše Schreibera alias Chatama Sofera (1762–1839) a prý i u dalších. Získal tak důkladné vzdělání a rabínské diplomy. Pro osobní skromnost pak i přes svou kvalifikaci působil několik desetiletí v menších židovských obcích.

V roce 1844 se s ním setkáváme v Radeníně. Popravdě nešlo o bezvýznamnou obec, protože Radenín představoval od sklonku 18. do třetí čtvrtiny 19. století jednu ze tří nejlidnatějších židovských komunit v Táborském kraji. Z počátku je uváděn jako učitel náboženství a kazatel, později jako rabín. V srpnu 1844 získal povolení k sňatku s Katharinou Weilovou, která pocházela z místní rodiny, z níž vzešlo několik rabínů, učitelů a šámesů. Z manželství se narodili potomci Moritz (1845), Leopold (1847), Adolf (1851), Henriette (1855), Franziska (1857), Theresie (1859) a Ludwig Daniel (1861). Leopold čili Lejb zemřel 3. února 1852. Na radenínském židovském hřbitově se dochoval jeho náhrobek od zdejšího kamenického mistra Isaka Weila (1812–1897). Náhrobky malých dětí v tomto období nebývají časté. Pořízení kamene lze připisovat významu Lejbova otce, který je v nápisu označen před zkratkou MHV zesíleným titulem ha-rav, a příbuzenství matky s kameníkem.

V Radeníně rodina pobývala postupně v několika skromných obydlích. Rabín dostával roční plat 300 zlatých, a navíc dobrovolné dávky (emolumenty). V roce 1867 odchází na místo rabína do nedalekého Přehořova. Zde měl rovněž plat 300 zlatých, existovala tu navíc rabinátní nadace, z níž měl patrně další příjem. Náboženská obec v Přehořově tehdy početně sílila, a tak bylo její centrum záhy přeneseno do sousední Soběslavi, města na důležité silniční a železniční komunikaci, v němž byl do roku 1848 Židům pobyt zakázán. V únoru 1874 byla v Soběslavi otevřena synagoga s bytem pro rabína a školní třídou.

Na počátku 70. let si rodina dvěma úředními rozhodnutími změnila příjmení na Wodňanský. Zajímavé je, že podobně učinila řada dalších příslušníků širokého rozrodu Wotzaseků. Někteří se přejmenovali na Waldek (většinou při křtu). Vzdálený příbuzný rabína Josefa Ignaz Wotzasek (1829–1916), jehož rodiče Jakob a Eleonora mají v Radeníně dochovaný výrazný náhrobek, se po křtu jmenoval Ignaz Adalbert Wodniansky. V roce 1879 se Wodňanští ze Soběslavi přestěhovali do Prahy, kde se rabínův syn Moritz stal chirurgem ve všeobecné nemocnici.

Josef Wotzasek-Wodňanský působil v jihočeských obcích jako vykladač a garant halachy, kázal v synagogách, vyučoval – ať již děti, či dospělé – a směl udělovat tituly chaver a morenu, vedl svatební obřady a pohřby. Je doloženo, že i po svém odchodu z Radenína tamní snoubence někdy oddával. Z nemnoha dochovaných písemností víme, že funkce rabína měla i úřední povahu. Wotzasek psal velmi kultivovaným kurentem a dobrou němčinou, což svědčí o jeho světském vzdělání. V prvním působišti vystavil souvěrci pro úřední potřebu vysvědčení chudoby. V listopadu 1845 sepsal a s představeným obce spolupodepsal žádost místních Židů vrchnosti o příspěvek na vlastní porodní bábu. V druhém působišti zase zastupoval představenstvo židovské obce vůči krajskému rabínovi, který měl dohlédací funkci (krajské rabináty jako zástupci státu o několik desetiletí přečkaly pád feudálního zákonodárství).

Po příchodu do Prahy byl Josef Wodňanský jmenován přísedícím rabínského kolegia. Ještě v roce 1895 byl dohlížitelem nad košerováním masa, za což pobíral 350 zlatých ročně. Zachoval si do vysokého věku duševní svěžest. Ve vznešené hebrejštině sepsal několik dnů před smrtí dopis, jímž se rozloučil s vrchním rabínem Nathanem Ehrenfeldem (1843–1912). Zemřel 17. dubna 1897 po delší nemoci. O dva dny později se konal slavný pohřeb, kdy vůz s rakví táhlo šestispřeží a průvodu se zúčastnilo množství lidu včetně pražských a předměstských rabínů a představenstva pohřebního bratrstva. V nekrologu v novinách židovské obce z 1. května byl rabín nazván nejvýznačnějším ze soudobých českých talmudských učenců. Jeho vysoký, ale poškozený neorenesanční náhrobek na Novém hřbitově v Praze-Strašnicích byl v nedávné době vztyčen. Rabínovo příjmení je v německo-hebrejském nápisu překvapivě uvedeno podle českého pravopisu.

KAREL VOŠTA
Ilustace: Wikipedia