Chystáte se v létě na návštěvu Karlových Varů? Kousek od známé Mlýnské kolonády najdete Muzeum Karlovy Vary, které v roce 2017 oslavilo již 150 let své existence. Až do 29. září zde můžete navštívit výstavu Karlovarská idyla? Židé v západočeských lázních. Výstava vznikla ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd České republiky a představuje fenomén židovských lázeňských hostů a jejich vliv na samotné lázně a život v nich od 17. století až do konce 30. let 20. století. Na výstavě je k vidění přes 200 artefaktů z Česka i zahraničí.

Informace o výstavě mi poskytla její autorka Eva Janáčová z Ústavu dějin umění AV ČR, která na ní spolupracovala s historikem Muzea Karlovy Vary Lukášem Svobodou. Nápad ztvárnit téma židovského lázeňství se zrodil před více než třemi lety během jejího předchozího projektu, jehož výsledkem se stala rozsáhlá výstava v Oblastní galerii Liberec s názvem Obrazy zášti. Vizuální projevy antijudaismu a antisemitismu v českých zemích a několik navazujících odborných publikací.

Eva Janáčová, členka Židovské obce Karlovy Vary, oslovila s tímto novým projektem Muzeum Karlovy Vary, které téma zaujalo a pomohlo jí ho zrealizovat. Finančně přispěl také Nadační fond obětem holocaustu a místní židovská obec, jejíž předsedkyně i členové se přišli na vernisáž v hojném počtu podívat.

Na plakátu k výstavě je zobrazena veduta Karlových Varů, spolu s dalšími lázeňskými hosty zde stojí dva východoevropští Židé oblečení v kaftanech, kloboucích a s tvářemi lemovanými pejzy. Téměř idylický motiv, který byl ve čtyřicátých letech 19. století namalován na keramickém šálku, jenž se ve městě prodával jako turistický suvenýr. O padesát a více let později se však v místních obchodech a stáncích prodávalo drobné sousoší představující tři zbožné Židy sedící na lavičce s německým nápisem „Karlsbader Idylle“. Na první pohled nenápadný upomínkový předmět, který měl připomínat návštěvu vyhlášených lázní, na straně druhé však artefakt, jenž odráží dobové stereotypy a v obličejích zpodobených postav nese otisk negativní židovské fyziognomie.

„Obsáhlý archivní a kulturně historický výzkum ukazuje na mnoha různých příkladech, jak se měnilo postavení a společenský status židovských návštěvníků i usedlých Židů v západočeských lázních. Ty ve své době platily za nejluxusnější rekreačně léčebná centra střední Evropy a většinová společnost je vnímala jako romantická a idylická místa. Realita byla však poněkud odlišná, za přepychem a honosnou pompou Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní se skrýval každodenní život a práce místních obyvatel, ale také různé formy antisemitismu. Byli to však právě Židé včetně židovských lázeňských hostů, kteří významnou měrou přispěli k rozvoji západočeských lázní,“ říká autorka výstavy Eva Janáčová.

První doložené zprávy o židovských hostech ve zdejších lázních pocházejí ze začátku 17. století. K největšímu rozvoji lázní v západních Čechách došlo až na přelomu 19. a 20. století, nejvyšší počet lázeňských hostů byl však ve všech třech městech shodně zaznamenán až v období před první světovou válkou. Po konci války přišly četné sociální a hospodářské problémy, došlo k nárůstu německého nacionalismu a do té doby latentní antisemitismus se začal postupně měnit v otevřenou nenávist vůči Židům.  

„Karlovarská, případně jiná lázeňská idyla byla proto jen dobře vykonstruovaným mýtem, který postrádal reálný základ, a hlavně představoval omezený a značně jednostranný pohled na západočeské lázně. Jeho smyslem bylo šířit věhlasné jméno lázní ve světě a pomáhat tak jejich propagaci,“ doplňuje Eva Janáčová.

Výstava pojednává právě o tomto napětí a reflektuje komplikované vztahy Židů a majoritní společnosti v západočeských lázních. Hlavní důraz je při tom položen na téma židovských lázeňských hostů v Karlových Varech, Mariánských a Františkových Lázních.

Autorka k tomu vysvětluje: “„Zpočátku šlo především kvůli striktním nařízením, která výrazně omezovala práva a pohyb Židů, pouze o několik málo jednotlivců. Židovští obchodníci, podnikatelé a lékaři se v městech mohli usadit výhradně po dobu lázeňské sezony. S postupující emancipací a integrací do většinové společnosti se počet místních Židů i židovských návštěvníků zvyšoval. Mezi návštěvníky nalezneme také východoevropské Židy, kteří se zvláště svým vzhledem lišili od ostatních lázeňských hostů a poutali proto na sebe značnou pozornost. Místy se stávali terčem antisemitsky motivované kritiky, posměšků či nepochopení.“

„Kolem poloviny 19. století začali v lázeňských městech západních Čech – především kvůli lázeňským hostům – vznikat také židovské modlitebny a synagogy. Modlitebny byly zprvu poměrně malé, nejčastěji šlo o jednu místnost v židovském špitále nebo o část košer restaurace, která sloužila náboženským účelům během šabatu a židovských svátků. Synagogy se v daném regionu začaly stavět až po úplném zrovnoprávnění Židů v roce 1867. Na jejich výstavbu přispěla nejen místní komunita, nýbrž nemalým dílem také židovští lázeňští hosté z českých zemí i ciziny,“ dodává.

Podle archivních materiálů v lázeňských městech působili rabíni už před založením židovských náboženských obcí a vedli bohoslužby v židovských špitálech či modlitebnách. Někdy je zastupovali také rabíni, kteří se přijeli do lázní léčit. Po oficiálním vzniku židovských obcí se ne vždy podařilo zajistit rabína hned od začátku nebo na delší časové období, nakonec však ve všech třech městech působily osobnosti, jež ve své rabínské funkci setrvaly několik desetiletí. Tito rabíni měli velký vliv nejen na místní židovskou komunitu, ale výrazně ovlivňovali také společenské dění ve městě. Zároveň se starali o duchovní i sociální podporu lázeňských hostů a v období první světové války intenzivně pomáhali židovským uprchlíkům z Haliče a Bukoviny.

„Někteří z nich byli díky svým skutkům považováni za ‚zázračné rabíny‘. Šlo především o vůdce nejrůznějších chasidských dynastií, jako byli například rebe z Belzu, Geru nebo Mukačeva, již do západočeských lázní přijížděli téměř každé léto. Následovaly je tam četné skupiny žáků a přívrženců, kteří se s rabínem společně modlili, studovali, naslouchali jeho promluvám nebo ho doprovázeli na procházkách po městě či v okolních lesích. Žádali ho také o radu, pomoc, uzdravení i o požehnání a na oplátku mu nosili menší či větší dary včetně finančních obnosů. Ty se samozřejmě staly předmětem kritiky a nemalé zášti, jak je patrné z dobových článků. Na druhou stranu zde panovala určitá míra fascinace, kterou nacházíme u židovských spisovatelů, jako byli například Jiří Mordechaj Langer, nebo dokonce Franz Kafka,“ vysvětluje Eva Janáčová.

Pro pohodlí hostů byly zřizovány také židovské košer jídelny a restaurace, které zpočátku fungovaly pouze sezonně. Od třicátých letech 19. století se objevily podniky, které fungovaly několik desetiletí. Ve druhé polovině byly také oficiálně zakládány židovské hotely, které nahradily dosavadní penziony, které však nebyly uváděny v tištěných průvodcích. Stejně jako dnes v lázeňských městech později také fungovaly hotely a restaurace, které sice vlastnili či provozovali Židé, ale nebyly určeny přímo pro židovskou klientelu.

V západočeských lázních s výjimkou Františkových Lázní bylo již několik desetiletí před oficiálním vznikem židovských náboženských obcí založeno několik izraelitských špitálů a nemocnic. Sloužily především nemajetným Židům, kteří v nich měli zajištěné bezplatné ubytování, stravu i lékařskou péči. V období první světové války se staly útočištěm východoevropských uprchlíků.

„V těchto zařízeních působili židovští lázeňští lékaři, kteří v regionu pracovali už v první polovině 19. století. Nejprve šlo o jednotlivce, postupně však jejich počet rostl a ve třicátých letech 20. století Židé tvořili přibližně polovinu všech ordinujících lázeňských lékařů. Někteří z nich se stali významnými profesory, jiní získali prestižní vyznamenání nebo byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu,“ doplňuje autorka.

Západočeské lázně se rovněž staly oblíbeným místem pro konání nejrůznějších židovských konferencí a sjezdů. V Karlových Varech se v letech 1921 a 1923 konal XII. a XIII. sionistický kongres, který pořádala Světová sionistická organizace. Do Mariánských Lázní se naopak soustředily sjezdy ortodoxních Židů. Nejvýznamnější se stal III. světový kongres Kenessio Gedolo v roce 1937. V místním společenském domě se setkalo několik stovek delegátů pořádající organizace Agudas Jisroel a téměř 2000 oficiálních účastníků náležících k různým židovským směrům. Tyto sjezdy měly velký význam nejen pro Židy po celém světě, ale také pro hostitelská města. Jejich obyvatelům přinesly poměrně velký finanční zisk a lázním zase nesporný věhlas spojený s bezplatnou propagací.

Na výstavě také najdete zmínku o nejvýznamnějších židovských hostech. Chronologicky podle data první návštěvy představuje nejprve zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jednoho z otců sionismu Theodora Herzla, pro něhož měl lázeňský pobyt fatální následky. Dále mezi ně patřili spisovatelé Šolem Alejchem a Franz Kafka či oddaní sionisté, jako byl předseda Světové sionistické organizace Chaim Weizmann a malíř autodidakt Robert Guttmann.

A jak už vyplývá z názvu výstavy, věnuje se i fenoménu lázeňského antisemitismu, který měl převážně latentní povahu a ovlivnil hlavně vizuální oblast. Jeho stopy můžeme sledovat jak na dobových pohlednicích, tak na drobných soškách, sousoších či na užitných předmětech. Zobrazené židovské postavy byly často stereotypně pojaté, a to jak jejich fyziognomie a gesta, tak údajné charaktery a vlastnosti. Námětový repertoár těchto figur se cíleně omezoval na dva základní typy: chudý východoevropský versus obézní asimilovaný Žid. Různorodost židovských návštěvníků lázní byla záměrně potlačena a nahrazena zjednodušující duální optikou. Nechyběla ani zesměšňující karikatura a úmyslná dehonestace na širokém poli vizuality. Pod pláštíkem údajného humoru se skrývala populární dobová ikonografie antisemitismu, která primárně vykreslovala Židy jako osoby zcela cizí, odlišné, a tedy nepřátelské.

„Poslední výstavní artefakty pocházejí z podzimu roku 1938, kdy došlo k podpisu mnichovské dohody, nacistické okupaci československého pohraničí a tzv. křišťálové noci, které předznamenaly tragické události druhé světové války,“ dodává autorka výstavy Eva Janáčová na závěr.

Pokud vás téma výstavy zaujalo, nenechte si ujít také stejnojmennou publikaci v grafické úpravě Jana Havla, kterou v srpnu vydá nakladatelství Artefactum.

RADKA LÍM LABENDZ