O šabatu 27. července čteme v synagogách parašu Pinchas (Numeri 25,10-30,1). Paraša je jednou ze šesti parašijot, které dostaly svůj název podle osobního jména: Noach-Noe, Chajej Sara, Jitro, Korach, Balak a Pinchas.
Velmi zajímavý může být původ jména Pinchas. Jak uvádí Wikipedie, někteří předpokládají, že jméno pochází z egyptské přezdívky Fa-Nahsi, což znamená „černý“. Fa-Nahsi bylo jméno egyptského velekněze, který pocházel z Núbie (dn. Súdánu) a jeho barva pleti byla černá. Velekněz žil za panování faraona Achnatona (asi 1353–1336 př. o. l.), který povýšil sluneční disk, tj. boha Atona, na jediného boha, což je považováno za panovníkův pokus zavést v Egyptě monoteistickou náboženskou koncepci. Další možností je, že jeho jméno v egyptštině je Pa-n-Khasi Pa-n-has.j., což znamená ten, kdo je oblíbený, oslavovaný, chválený. (Wikipedie).
Pichas, Eleazarův syn a vnuk kněze Árona je velmi zajímavou osobou, neboť se objevuje na různých místech a v různé době, až do té míry, že ho midraš považuje za nesmrtelného, jenž nepodléhá omezením času ani místa.
Poprvé se s Pinchasem setkáváme v naší paraše. Když synové Izraele byli v Šitimu, část mužů se začala pod vlivem Moábek a Midjánek oddávat modloslužbě. Na Boží pokyn řekl Mojžíš soudcům, aby pobili všechny muže, kteří začali sloužit Baal-peoru. Tu si také jeden Izraelec před Mojžíšovýma očima a očima všech přivedl do tábora pohanskou Midjánku. O několik veršů později se dovídáme, že to byli Zimri, syn Saluův, kníže Šimonova kmene, a Kozbi, Curova dcera, který byl náčelníkem jednoho rodu v Midjánu. Není důležité, zda se jedná o Moábky nebo Midjánky, ale o to, že odvracely Izraelce od služby Hospodinu. Když to Pinchas viděl, vzal do ruky oštěp, vešel za Zimrim a Kozbi do ženské části stanu a oba milence probodl. Tímto Pinchasovým činem byla pohroma, která stála životy čtyřiadvaceti tisíc mužů, zastavena. Hospodin pak řekl Mojžíšovi, že Pinchas svým činem dal průchod Boží žárlivosti a Hospodin však díky němu neskoncoval se syny Izraele. Proto Bůh daruje Pinchasovi smlouvu míru, smlouvu trvalého kněžství (25,12-13) – לָכֵ֖ן אֱמֹ֑ר הִנְנִ֨י נֹתֵ֥ן ל֛וֹ אֶת־בְּרִיתִ֖י שָׁלֽוֹם. וְהָ֤יְתָה לּוֹ֙ וּלְזַרְע֣וֹ אַֽחֲרָ֔יו בְּרִ֖ית כְּהֻנַּ֣ת עוֹלָ֑ם
Někteří učenci se ptali, proč Mojžíš neudělal to co Pinchas, proč Mojžíš radikálně nezasáhl proti Zimrimu a Kozbi? Vždyť Mojžíš byl vůdcem celého národa synů Izraele. Pravděpodobně jedním z důvodů, proč se Mojžíš zdržel takového radikálního kroku, mohla být ‚nálada mezi lidmi‘. Jistě bylo dost těch, kteří by se rozhořčeně podivovali nad jakýmsi ‚dvojím metrem‘. Vztah Zimriho a pohanky Kozbi nebyl v pořádku, ale to, že se Mojžíš oženil s Ciporou, dcerou midjánského kněze, to v pořádku bylo?! Proto se asi Mojžíš zdržel radikálního kroku, který nakonec učinil Pinchas.
Ve 2. kapitole knihy Jozueho se uvádí, že Jozue vyslal do Jericha dva zvědy, aby zjistili situaci ve městě a jeho okolí. Biblická kniha neidentifikuje ony dva zvědy. Avšak midraš Bemidbar raba 16:1 uvádí, že to byli Kálev ben Jefune a Pinchas ben Eleazar.
Jozue na shromáždění národa synů Izraele v Šílu svolal příslušníky Rubenova a Gadova kmene a polovinu kmene Menašeho a řekl jim, aby se vrátili na své území, které jim dal Hospodin v Zajordání. Ti tak učinili (Joz 22,1-9). Když přišli ke Kruhům jordánským ještě v kenaanské zemi u hranic se Zajordáním, postavili tam velký oltář. Když se to ostatní synové Izraele doslechli, považovali to za akt zpronevěry Bohu a vytáhli proti nim do boje (22,10-12). Tehdy se jmenovitě podruhé setkáváme s knězem Pinchasem, synem Eleazara, jenž stál v čele poselstva deseti rodových předáků, které vyslali synové Izraele ke Gadovcům, Rubenovcům a k polovině kmene Menaše. Toto poselstvo mělo zjistit, zda opravdu onen velký oltář není projevem vzpoury kmenů vůči Hospodinu (Joz 22,13-20). Když oněch dva a půl kmene ujistilo Pinchase a ostatních deset předáků, že se Hospodinu tímto nezpronevěřili, líbilo se jim to. Pinchas jim pak řekl: „Dnes jsme poznali, že je Hospodin uprostřed vás. Nezpronevěřili jste se Hospodinu. Vyprostili jste syny Izraele z Hospodinových rukou.“ Poselstvo se v čele s Pinchasem vrátilo ze Zajordání k ostatním synům Izraele v kenaánské zemi a o všem je informovalo, a tak opět zavládl mír mezi kmeny (22,21-34). Pinchas svým postojem a vlivem tu naplňuje smlouvu míru, kterou jej obdařil Všemohoucí.
V knize Soudců se potřetí setkáváme s knězem Pinchasem, synem Eleazara. Benjamínovci z Gibeje zavraždili ženinu jednoho lévijce (פילגש בגבעה). Když se o jejich odporném činu dověděli příslušníci ostatních kmenů, vyzvali Benjamínovce, aby vydali gibejské vrahy, ale Benjamínovci je odmítli vydat. Naopak, shromáždili se ze svých měst do Gibeje, aby bojovali proti ostatním kmenům synů Izraele (Sd 19,1- 20,14). První den bojů se synové Izraele shromáždili proti Gibeji, aby bojovali proti Benjamínovcům. Tito však nad nimi zvítězili a také druhého dne bojů Benjamínovci měli navrch (20,20-25). Tehdy synové Izraele přišli do Bér-Elu, kde byl chrám a v něm schrána Boží smlouvy. V oné době před Hospodinovou schránou konal bohoslužby kněz Pinchas, syn Eleazarův. Izraelci plakali, postili se a přinášeli oběti. Dotázali se Hospodina, co mají dělat, zda mají pokračovat ve válečném tažení proti Benjamínovi. Hospodin jim odvětil: „Vytáhněte, neboť zítra ti je vydám do rukou.“ (20,26-28).
Počtvrté se s knězem Pinchasem setkáváme v mnohem pozdější době. Pinchas je uveden v seznamu navrátilců z babylonského zajetí, kteří se usadili v Jeruzalémě. „A Pinchas, syn Eleazarův, byl dříve (v době vlády krále Davida) jejich představeným; Hospodin byl s ním. – (1. Pa 9,20)
Jak vidíme, s osobou Pinchase se setkáváme zhruba v rozmezí pěti až šesti set let, nepočítaje příběh z naší paraši Pinchas. Pinchas ztělesňuje člověka nekompromisně horlícího pro Boha a Jeho Zákon. Pinchas ve své horlivosti pro Hosdpodina se velmi podobá proroku Elijášovi žijícímu a působícímu v době panování izraelského krále Achaba a jeho ženy Izebel (875–853 př. o. l.). Elijáš, který byl vůdcem protipohanské opozice, se vypořádal s kněžími – proroky boha Baala, které s sebou do Izraele přivedla Achabova manželka Izebel. (1 Kr 18. kapitola). Prorok Elijáš se náhle zjevil a náhle zmizel, byl vzat na nebesa v ohnivém voze taženém ohnivými koňmi (2 Kr 2,11). Na rozdíl od Pinchase u Elijáše nevíme, kdo byli jeho předci ani kdo byl jeho otcem.
Prorok Malachiáš (jméno proroka není jeho osobním jménem, ale מלאכי znamená „můj posel“). Malachiáš je nejmladším prorokem, který žil a působil kolem roku 470 př. o. l., před náboženskými reformami Ezry a Nehemii. Na konci svého proroctví uvádí:
הִנֵּ֤ה אָנֹכִי֙ שֹׁלֵ֣חַ לָכֶ֔ם אֵ֖ת אֵלִיָּ֣ה הַנָּבִ֑יא לִפְנֵ֗י בּ֚וֹא י֣וֹם יְהֹוָ֔ה הַגָּד֖וֹל וְהַנּוֹרָֽא.
„Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný.“ (Mal 3,23).
Rabín Levi ben Geršom, známý pod zkratkou רלב“ג nebo jako Gersonides (nar. 1288 v Provensálsku – 1344 v Metách), uvádí, že část našich učenců ztotožňovala Pinchase s prorokem Elijášem, neboť nalezli vztah mezi těmito osobami. V Tóře je uvedeno, že mu Všemohoucí dal smlouvu míru, Hospodin mu daroval dlouhověkost, víme, že byl v době, kdy Benjamínovci v Gibeji zavraždili lévijcovu ženinu – פילגש בגבעהת, že v době Davidově byl jejich představeným a Bůh byl s ním. Již v knize Soudců víme, že byl poslem Božím, který se zjevil Gedeonovi a Jiftachovi. Byl stejného ducha jako posel Boží, jako Elijáš.וְתוֹרָ֖ה יְבַקְשׁ֣וּ מִפִּ֑יהוּ כִּ֛י מַלְאַ֥ךְ יְהֹֽוָה־צְבָא֖וֹת הֽוּא – … z jeho úst vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů (Mal 2,7). Podobnost mezi horlivostí Pinchasovou a Elijášovou způsobila, že naši učenci tyto dvě osoby spojili v jednu: פינחס זה אליהו Pinchas je Eliáš.
RABÍN DANIEL MAYER
