S Terezou Váňovou, kterou většina lidí zná pod židovským jménem Gafna, jsme se sešly jedno dubnové dopoledne v jejím kabinetě. Mluvily jsme nejen o jejím působení a plánech v Lauderových školách, ve kterých se v září ujme ředitelské role, ale také o mnoha dalších Gafniných aktivitách. A nešlo při tom nevzpomenout i na jejího zesnulého muže Mošeho Váňu.

Gafno, jsi zástupkyní ředitele v Lauderových školách, koordinuješ spoustu komunitních projektů, přispíváš do rozhlasového pořadu, pomáháš v rodinném vinařství a k tomu vychováváš dvě dcery. Jak to všechno stíháš?

Jak kdy. (smích) Jsem ráda v běhu, cítím se dobře, když se kolem mě něco děje. Když to takhle všechno vyjmenuješ, tak to zní, že toho je hodně, ale ony jsou ty aktivity provázané, potkávám se se stejnými lidmi, odehrávají se v rámci jedné komunity. To je obrovská výhoda. Důležité je i to, že jsem si je všechny sama vybrala a dělám je s chutí. I když to zní možná jako klišé, já si u spousty z nich opravdu odpočinu. Nedávno mi ale bylo 40 a občas cítím, že je potřeba zvolnit. Naučila jsem se chránit si svůj soukromý prostor. S holkama (dcery Johanka a Róza) teď trávím šábesy nejraději doma, v poklidu. Nemáme žádný program, jenom jsme spolu, čteme si, povídáme, hrajme hry. Do synagogy chodíme jen na větší šabaty, na svátky a akce, neděle trávíme nejčastěji venku na výletech.

Nedávno jsi vyhrála výběrové řízení na ředitelku Lauderek. Na novou pozici máš nastoupit v září. Jak dlouho tady vlastně učíš?

Nastoupila jsem v roce 2005, takže to bude brzy dvacet let. Dva roky jsem jenom učila, pak jsem se stala zástupkyní ředitele. Pak jsem byla nějakou dobu na mateřské dovolené, po ní jsem se vrátila na stejnou pozici. Předtím jsem chvilku pracovala v Židovském muzeu a učila ve waldorfské škole, naprostou většinu profesního života jsem strávila tady. To je zároveň výhoda, ale svým způsobem i nevýhoda. Když jsem se rozhodovala, jestli se konkurzu zúčastním, tohle bylo důležité. Lauderky opravdu dobře znám.

Za tu dobu se určitě hodně změnilo.

Ano. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale přišla jsem po takovém poměrně turbulentním období. Vedení Lauderek bylo hodně nestabilní, často se tu střídali ředitelé a ředitelky, školu navštěvovaly děti, které tu byly tak trochu omylem. S židovstvím neměly nic společného, škola sloužila částečně ruské komunitě. Kateřina Dejmalová reálně zastávala funkci krizové manažerky. Škola tenkrát potřebovala hlavně stabilizovat. Když jsme tuto fázi překonali, začali jsme více školu rozvíjet. S nástupem Petra Karase na ředitelské místo (současný ředitel Lauderových škol) jsme pak vytvořili vizi školy a sadu očekávaných výstupů pro její práci a školu jsme naplno začali budovat jako komunitní a inkluzivní.

Jak to probíhalo?

Byl to poměrně dlouhý proces, kterého se zpočátku účastnila jen menší skupina lidí – kromě nás dvou ještě Hanka Králová, Leo Pavlát a Dani Kolský. Inspiraci jsme hledali i u ostatních Lauderových škol. Později jsme přizvali i rodiče, studenty a pak i učitele. Řídíme si ji přibližně osm roků a ani po mém nástupu se nezmění.

Prozradíš nám ji?

Určitě. Rozšířenou verzi najdete na našich webových stránkách. Začíná následovně: „Lauderky vytvářejí inspirující a bezpečné prostředí, ve kterém se mladí lidé stávají sebevědomými celoživotními studenty, aktivními členy židovské komunity a odpovědnými občany České republiky. Lauderky nejlépe charakterizuje sousloví komunitní židovská škola. Vedle toho, že děláme vše pro to, abychom našim studentům byli partnery v získávání kvalitního vzdělání, chápeme naši školu jako prostředek k posílení české židovské komunity (v nejširším slova smyslu).“

Co to pro vás znamená v praxi?

Snažíme se na Lauderkách vytvářet otevřené prostředí. Cílíme na mladé české Židy, u nichž chceme probudit zájem nejen o judaismus, ale i o celoživotní vzdělání. Předáváme jim židovské hodnoty a zároveň jim poskytujeme volnost v jejich osobním chápání judaismu. Klademe velký důraz na sekulární vzdělání. Jsme inkluzivní, spolupracujeme se širší židovskou komunitou, do školního dění vtahujeme i rodiče, kterým nabízíme řadu aktivit.

Myslím, že se vám to daří. Ta změna, kterou jste vyvolali, je opravdu znatelná. Díky vám se stává otevřenější celá židovská komunita.

Zpočátku to nebylo vůbec samozřejmé. Přispělo k tomu mnoho faktorů – spolupráce s Lauderovou nadací, naše společné nastavení s Petrem i zapojení do organizace Ředitel naživo, jejíž jsme součástí. Program slouží k rozvoji začínajících pedagogů, později z něj vznikl projekt Ředitel naživo, do jehož vzniku jsme se zapojili v roce 2019. Výměna zkušeností a inspirace u ostatních kolegů je moc důležitá.

Chystáš po svém nástupu nějaké výrazné změny?

Ano, změn chystám hned několik. Všem ale říkám, že ty změny budou evoluční, nikoliv revoluční, vyplývají z toho, co se v naší škole děje už nyní. My jsme s Petrem opravdu dobře sehraná dvojice. Doufám, že by se mnou souhlasil, my mezi sebou máme naprosto otevřený profesní vztah. Nebojíme se spolu o věcech na rovinu diskutovat. I když byl on ředitel a já zástupkyně, on sice dělal závěrečná rozhodnutí, ale o všem zásadním jsme se ve vedení školy radili společně. Všechna rozhodnutí jsme měli pečlivě promyšlená. Od září si role prohodíme a tento přístup se určitě nezmění.

Počkej, Petr tady zůstává jako zástupce? To asi není úplně obvyklá situace?

Ano, všichni, kterým to řekneme, se nad tím podivují. Petr oznámil svůj odchod z pozice ředitel dlouho dopředu, aby dal škole možnost se na tu výměnu dostatečně připravit. Naše domluva v této chvíli zní, že tu se mnou Petr ještě rok bude na pozici zástupce. V tuto chvíli jeho funkci říkáme zástupce pro ekonomiku a věci správní, což ve zkratce znamená, že já budu řídit pedagogický proces a on bude mít na starosti provozní záležitosti – řízení rozpočtu a administrativní záležitosti. Zástupkyní nadále zůstává Lucka Hall a do užšího vedení školy jsme nově přizvali i 2 další kolegy Matěje Dostála a Jakuba Stadlera – mladé učitele s velkou mezinárodní zkušeností a spoustou nových nápadů. Věřím na spolupráci, na práci v tandemech. Zároveň už předem přemýšlím, kdo mě jednou na ředitelské židli nahradí. A tohle je jeden ze způsobů, jak svého potenciálního nástupce najít. 

Řekneš nám něco o aktivitách, které ve škole děláte pro rodiče? 

Je toho poměrně hodně, pořádáme společné šabatony a akce kolem svátků. Byla jsem součástí týmu, který inicioval několik projektů podpořených programem EFI (Educating For Impact). Mezi nejoblíbenější patří odpolední kavárny, večerní e-learning pro děti i rodiče, Šul a Šnaps, odpolední edukativně-společenská aktivita pro rodiče, s níž nám pomáhají Lenka a Jakub Szántóovi, Šabat v krabici, který se rozrostl do „svátků v krabici“, a Havdalový projekt. S mnohými nám pomáhají rodiče našich žáků.

Co tě na tvé práci v Lauderkách nejvíc baví?

Hlavně ten velký pocit smyslu. Zní to možná trochu pateticky, ale každé ráno vstávám z postele s pocitem otevřené příležitosti a vím, že ať se stane cokoliv, moje práce je důležitá a formuje životy jiných lidí. Usínám s vědomím, že jsem svůj den nepromarnila. Baví mě být s ostatními lidmi, být součástí jejich životů. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale opravdu považuji za velké požehnání a obrovskou výsadu, že mě do svých životů ostatní zvou. Přibližně před rokem a půl jsem začala hrát improvizační divadlo. Pomohlo mi to s větším nadhledem přemýšlet nad svou prací jako nad nikdy nedokončeným procesem s mnoha nečekanými zvraty. I tam jsem si znovu utvrdila, že učení má velký smysl. Mimochodem mi to také hodně pomohlo při konkurzu. Před začátkem každé tříhodinové lekce vůbec nevíme, co se bude dít. Cvičíme různá témata, jako jsou emoce nebo statusy. Je to zajímavý proces, který bych doporučila všem.

Na začátku jsem zmínila, že přispíváš do rozhlasového pořadu Českého rozhlasu Spirituála. Jak jsi se k tomu dostala?

Asi před třemi lety mi zavolal Honza Fingerland, jestli bych nechtěla být moderátorkou do té doby převážně křesťansky laděného pořadu Spirituála na Vltavě. Jeho kolegyně chtěla obsah obohatit o další náboženská i obecně lidská, filozofická témata. Začala jsem se tedy na pořadu podílet a přispívat epizodami věnovanými judaismu. Dříve to bylo každý měsíc, teď jsme se dohodli, že trochu zvolníme. 

Měla jsi nějakého nejoblíbenějšího hosta?

To je těžký, protože já si tam zvu jenom kamarády. (smích) Skvělí byli Jakub Szántó a Honza Fingerland. Jsou to profíci, kteří se u mikrofonu cítí jako doma. Oba mají hluboké znalosti a zapálení. Moc dobře se mi povídalo i s Danem Soukupem, ráda si do pořadu zvu pana rabína Maxu. U něj je také zřejmé, že hluboce věří tomu, co dělá. Teď chystám jednu epizodu o židovském vzdělání s Petrem Karasem.

Ta bude určitě zajímavé. A když jsme u tvých dalších aktivit, nemůžeme vynechat tvoji roli ve vinařství v Chrámcích, které jsi se chopila po smrti svého muže Mošeho.

Ano, my se s jeho sestrou Katkou staráme ve vinařství o výrobu košer vína, což je malá, ale důležitá část naší produkce. Představuje sice jen 8 % celkového objemu, ale chceme tím symbolicky zachovat jeho odkaz. Kromě toho, že se staráme o víno během sklizně a dalších procesů, nově také zapojujeme naše studenty, kteří se učí a pomáhají – hlavě Eliška Divecká, Joel Sidon a Nathan Schwab. Je to pro mě skvělé odreagování a obrovská radost.

Když Moše zemřel, byly vaše dcery ještě malé. Jakým dalším způsobem si ho připomínáte?

Myslíme na něj často. Vyplynulo to úplně přirozeně, ale my o něm mluvíme opravdu skoro každý den. Říkáme si, co by na to či ono říkal nebo že by koukal, kdyby tohle viděl. Z mojí zkušenosti i ze zkušenosti dalších ovdovělých rodičů je nejsložitější ta nemožnost sdílet život s někým jiným. Nemáte partnera, který by vám pomohl dělat pro vás nebo vaše děti důležitá rozhodnutí, nemáte se s kým podělit o radosti a úspěchy. Ta ztráta je už v naší rodině taková usazená, ne že by nebolela nebo že by nám nechyběl, ale měli jsme štěstí, že odešel v hezkém období.

Ano, pamatuju si to. Večer předtím jsme se viděly a ty jsi mi říkala, že jsi spokojená, že ti v životě vůbec nic nechybí a jsi šťastná.

Ano, já si na ten večer taky pamatuju. Je opravdu velká výhoda, že se nám to zakonzervovalo v tomhle bodě. Holky na tátu pořád vzpomínají. A ty vzpomínky jsou hezké.

Vy také každoročně na jeho jarcajt vyzýváte vaše přátele k charitě v jeho jménu. I díky tomu je pořád v naší komunitě přítomen. Zmínila jsi, že jsi se stala průvodkyní vdov. Je podle tebe nějaký nejúčinnější způsob, jak se s takovou situací vyrovnat?

Každá situace je jiná, protože se různí věk dětí, důvody smrti, okolnosti v rodině v době úmrtí, každý má také trochu jiné objektivní nastavení. Paradoxně je lepší, když jsou děti menší, vyrovnávají se s tou situací lépe. Všem ale říkám, že je důležité důvěřovat procesu truchlení, soustředit se na pozitivní věci a zaměřit se na ostatní lidi než jen na sebe. Pomáhá připomínat si i drobné radostné maličkosti. Moje situace byla ale jednodušší v tom, že jsem po Mošeho smrti měla kde bydlet, nebyla jsem v žádné finanční tísni. A také pracuji v pomáhající profesi, pomoc druhým je pro mě přirozená.

Moc mi také pomohla Knížka pro vdovy na prvních pět let, kterou napsali James Windell a Kristin Meekhof. Vydala ji Cesta domů a já ji dostala po Mošeho smrti od Ester Karasové. Po pěti letech jsem ji symbolicky předala další vdově. Říkala jsem si, že by teď měla sloužit někomu jinému, že už jsem v jiném stadiu – jako žena i jako matka.

Když jsme u rodičovství, máte doma takovou čistě holčičí domácnost. Jak vnímáš svoji roli mámy a co na ní považuješ za nejdůležitější?

V první řadě považuji za velké požehnání, že můžu být rodič. Vdávala jsem se docela pozdě, už mi bylo skoro 30, takže nebylo to úplně samozřejmé, že budu mít děti. Opravdu nepřeháním, když řeknu, že není den, kdy bych si neřekla, jak je to skvělý. Společně si často říkáme, že se máme rádi, že jsme tým a že jsme rády, že se máme.

Mluvily jsme o vizi školy, máš definovanou i nějakou konkrétní vizi pro výchovu holek, anebo k ní přistupuješ intuitivně?

I tady spoléhám na důvěru v proces. Mám nějaké zásady, ale pečlivě formulované jako ve škole nejsou. Samozřejmě doufám, že z nich budou šťastní, spokojení a odpovědní lidé. Je pro mě důležité jim předat židovské hodnoty. Vidím, že to už nese svoje plody. Zažila jsem to během Johančiných příprav na bat micva nebo na ženském čtení z megily. Vidím, že přirozeně citlivě reagují v lidských situacích, které jako židovská maminka považuji za důležité – v pomoci druhým, v aktivitách pro ostatní lidi v obci nebo ve škole, v chápání situace v Izraeli. Občas mě už i opraví nebo položí skvělou otázku. Vidím, že mají židovství přirozeně v sobě, že se v něm cítí dobře, a z toho mám velkou radost . Zároveň na ně v ničem vůbec netlačím a jsem připravená na to, že se to v jejich životě bude měnit a jednou si vyberou jinou cestu než já. Stejně tak jako to udělali moji rodiče, od nichž mám taky odlišný způsob prožívání židovství.

Blíží se Pesach, tak jsem se tě chtěla zeptat, co je pro tebe největší poselství Pesachu?

Pesach mám moc ráda. Nebylo to tak vždycky, ale od té doby, co jsem si uvědomila, že přípravy nemusejí obnášet jen velký úklid. Díky tomu, že máme ve škole prázdniny, můžu celý Pesach strávit s holkama. Společný čas je velmi intenzivní, zároveň míváme hodně hostů. Pesachové nádobí pak vždycky balím zpět do krabic s velkou vděčností, že jsem všechno použila. Obzvlášť po těch dvou letech, kdy jsem vytáhla jenom čtyři talíře, protože byl covid. Zároveň je to pro mě svátek takové jarní očisty. Každý rok přemýšlím, co pro mě znamená být svobodná, co je ten můj pomyslný Egypt, který musím opustit. Ať už v pracovním, nebo v osobním životě. Celý liturgický rok je podle mě skvěle vymyšlený – s hlubokým porozuměním člověku i na úrovni hodnot. Jednotlivé svátky představují zastávky, při kterých můžeme pravidelně reflektovat nad svým životem a cyklicky se ke svým reflexím vracet. V určitou chvíli si říct, co jsem udělala dobře. Na Roš hašana za uplynulým rokem zavřít knihu, začít si plánovat ten nadcházející. Pesach je časem očisty, Purim zase přináší možnost přemýšlení o nebezpečích, s nimiž bojujeme, a o tom, co dělat po vítězství. Tohle je prostě geniální a každý by nám, Židům, měl závidět, že to máme jako dobře vymyšlené!

Prozradíš nám svoje tři oblíbené židovské knížky nebo autory, kteří tě nejvíc inspirovali?

Mám ráda knížku Davitina harfa od Chaima Potoka. Přečetla jsem od něj všechno, ale tenhle příběh je můj nejoblíbenější, asi proto že má ženskou hrdinku, tak ve mně rezonuje. Pak mám ráda Isaaka Bashevise Singera. Psala jsem o něm i svoji diplomovou práci. U něj je těžké vybrat jen jednu, mám ráda jeho pohádky nebo Kajícníka z Lublinu, která poukazuje na podstatu kajícného chování i na absurditu přehnaného pobožného chování. Z biblických knih se ráda vracím ke knihám Přísloví, Žalmů a ke knize Kazatel. Všechny tři nabízejících hluboký vhled do různých aspektů lidské existence, ať už v radosti, nebo ve smutku. S postupujícím věkem vnímám v těchto textech stále větší moudrost a porozumění pro běžný lidský život.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto: archiv Terezy Gafny Váňové