Židovská anekdota je nesmrtelná. I v těch nejtěžších obdobích, kdy Židům nepřály zákony dané země a museli čelit útisku a nespravedlivému režimu, dokázala rozjasnit jejich tváře, protože v těchto miniaturních příbězích není skryt pouze humor a důvtip, ale často i životní zkušenost, byť ne vždy byla kladná, a moudrost cadiků… A právě v době Purimu neškodí si některé z bohaté klenotnice anekdot připomenout.
Dva dobře oblečení muži se setkají ve vlakovém kupé.
„Schneider. Chirurg,“ představí se první muž.
„Wolfenstein. Mohel Židovské obce v Olštýně.“
„Á, kolega od fochu,“ povídá chirurg s ironií v hlase.
„Ne tak docela,“ zvedne ruku druhý muž. „Já jsem specialista.“
Pan Steiner se zastaví u květinového stánku. „Prosil bych sedm růží pro mou nastávající. Ona leží s chřipkou,“ usměje se na květinářku. „A po kolika ty růže počítáte?“
„Po pěti zlotých.“
„Cože, po pěti zlotých?“ protáhne pan Steiner obličej a mne si bradu. „No tak nemocná zase ona není.“
„A znáš vůbec mou ženu?“ ptá se u kávy známého pan Lüftschitz.
„Ovšem, měl jsem to potěšení,“ kývne pan Gärtner.
„Jestli říkáš potěšení, tak to znamená, že sis ji s někým spletl a nejde o moji ženu.“
Menache Chochelson se přiženil do bohaté rodiny, známé svou úspěšnou firmou. Přítel Kohn se ho ptá: „Oženil ses z lásky, nebo z rozumu? Prozraď mi, podle čeho sis svou ženu vybral?“
Menache si lokne vodky a povídá: „No, firmu z lásky a ženu z rozumu.“
Malý Arno se prochází s otcem po hřbitově. Se zájmem si čte nápisy na náhrobcích –
milovaný manžel…, vážený obchodník…, příkladný otec rodiny…
„Tate,“ ptá se, „a copak lumpové vůbec neumírají?“
Paní Krakauerová je trochu rozčilená, když vezme za kliku v rabínově domě. „Rebe, chtěla bych se rozvést!“
„Hmm, a z jakého důvodu?“ ptá se rozvážně rabín.
„Podezřívám manžela, že můj poslední syn není jeho!“
Rozčilený pan Wachsmann se objeví u sousedky. „Paní Finkelsztajnová, ten darebák, váš manžel, svedl moji ženu. Pojďme se jim pomstít stejným způsobem!“
Sousedka si hned začala rozepínat blůzu a zavedla souseda do ložnice. Po rychlém aktu se Finkelsztajnová koketně ozvala: „Pojďte, pomstíme se jim ještě trochu.“
Na to Wachsmann: „Když mě už ten nejhorší vztek přešel…“
Wachsmann rychle do zaječích…
„Leisere, nedovedu pochopit, jak jste mohl dát svou dceru obyčejnému účetnímu,“ vrtí hlavou paní Friedenthalová.
„Co myslíte tím obyčejný?“ podívá se Leiser nechápavě na ženu. „To je podvojný americký účetní, který účtuje ve zkráceném rozsahu a v propojení s daňovou evidencí!“
Přijde Motke k rabínovi a s vážnou tváří povídá: „Rabbi, mám na tebe vážný, ojoj, tak velice vážný dotaz.“
„No tak se ptej,“ odpoví mu duchovní pastýř.
„Co má člověk dělat, když nemá peníze na oběd?“
Rabín vzdychl, sáhl do kapsy a dal loudilovi pár grošů.
Uplynuly tři dny a Motke se objevil v rabínově domě znovu.
„Rabbi, mám na tebe vážný, velice vážný dotaz.“
„Je to ta stejná otázka jako minule?“ zvedne obočí rabín.
„Ano,“ přikývne Motke.
„No, na to jsem ti přece dal odpověď?“
„To ano, ale když jsem přišel domů a snažil jsem se ji podrobně rozebrat, tak z ní vlastně nic nezůstalo. Proto jsem si přišel pro novou odpověď.“
Na radu matky si Ruchla, která měla před sebou svatební noc, zaopatřila u řezníka kousíček blány z telecích jater a po prožité noci ji ukázala svému manželovi. Ten se hned druhý den hlásí u rabína se žádostí o rozvod, protože se ukázalo, že jeho novomanželka nebyla panna.
Ruchla se brání: „Ale vždyť jsem mu ukázala kousek panenské blány…!“
„Je to pravda?“ obrátí se rabín na novomanžela.
„Ovšem,“ povídá vztekle Artur, „i s razítkem, které potvrzuje, že je košer.“
Po letech se setká několik starších mužů, kteří přežili holocaust, a vzpomínají.
„Co dělá Sanberg?“
„Žije v Itálii a buduje socialismus.“
„A Lippschitzer?“
„Má výborné místo v Anglii. Je významným členem tamní politické strany a snaží se budovat
socialismus.“
„Kde se usadil Kaufman?“
„Je někde v Kalifornii a pomáhá tam vybudovat socialismus.“
„A čím se dnes zabývá Diamant?“ padá další dotaz.
„Ten udělal aliju, přesunul se do Izraele.“
„A taky buduje socialismus?“
„Blázníš? Ve vlastní zemi?“
Policista v Jeruzalémě sepisuje dopravní přestupek řidiče, který podle oblečení patří k ultraortodoxním Židům.
Když je hotový, podá muži lístek na pokutu a dodá: „A příště mi, pane Goldsteine, prosím už neříkejte šámes.“
„Za kolik prodáváte lístek do Lublinu?“ ptá se u kasy na varšavském Východním nádraží Abram Rosenstock.
„Za šest zlotých.“
„Tak mi slevte na pět padesát.“
„Pane, my jsme nádraží v hlavním městě, nejste na trhu někde v Haliči. Tady se nesmlouvá!“ strká úředník hlavu do okýnka a prohlíží si Žida v černém kabátě.
„Co to znamená – nesmlouvá?“ rozhazuje ruce Abram. „Nejste jediné nádraží ve Varšavě, víte to? Berte pět padesát, nebo půjdu na Západní nádraží!“
„Rebe, je dovoleno o šabatu zabít blechu?“ ptá se student ješivy.
„Jistě, je.“
„A veš je taky dovoleno zabít?“
„No, to není,“ povídá rabín.
„A jaká je v tom logika?“ vykulí student oči.
„Proč to nechápeš? O šabatu se smí vykonávat pouze taková práce, která se nedá odložit na později. A blecha by ti utekla, tedy nemůžeš čekat. Ale veš ti neuteče.“
Hebrejská modlitba se nesmí přerušit mluvením. Jen v nejnutnějším případě je dovoleno dorozumět se posunky.
Obchodní cestující Kaplitzer přišel večer do hotelu. Měli už jen dvoulůžkový pokoj, který musí sdílet s druhým Židem. Když otevřel dveře, uviděl muže pohrouženého v modlitbu.
„Mohu obsadit to lůžko u okna?“ zeptal se ho tiše.
Muž kývl hlavou a dál se modlil.
„Nebude vám vadit, když přijdu pozdě v noci?“ otázal se Kaplitzer.
Spolunocležník zavrtěl hlavou.
„A měl byste něco proti tomu, kdybych si s sebou přivedl nějaké děvče?“
Modlící se k němu otočil a zvedl dva prsty.
V ješivě se ptá student spolužáka: „Odkud se vzala povinnost chodit se zakrytou hlavou, když v Tóře o tom nikde není ani zmínka?“
„Jak to, že o tom nikde není zmínka?“ diví se spolužák. „Je přece psáno: Jakub se vydal na cestu z Be’er Shevy do Haranu. Umíš si představit, že by tak zbožný Žid šel takový kus cesty s odkrytou hlavou?!“
Po druhé světové válce se v New Yorku setkají dva muži v restauraci na toaletě. Ten trochu starší vrhne rychlý pohled do sousední mušle, pohodí hlavou a ptá se druhého: „Z Přemyšlu, že?“
„No ano. Ale nechápu, jak jste to poznal?“ povídá překvapeně mladší muž.
„Znám ten řez. Ten váš mohel byl odjakživa k ničemu.“
Moše Finkelstein, o kterém je známo, že je nevěřící, se usilovně modlí v synagoze a při tom pláče. Muži kolem na něj udiveně pohlížejí, až se ho jeden zeptá: „Proč tak vyvádějí? Jsou přece nevěřící.“
Moše trhne rameny a povídá: „To je tak – co když já nemám pravdu a B-h přece jen existuje? Cožpak to není důvod k pláči? Anebo mám pravdu a B-h skutečně neexistuje – a to je teprve pořádný důvod k pláči…!“
Nešťastný, ubrečený muž stojí před vojenskou odvodní komisí.
„Stalo se mám něco?“ ptá se důstojník.
„Aby ne – asi jsem se zbláznil.“
„A proč mluvíte zrovna o bláznovství?“
„Protože jsem osm let žil spokojeně v Americe a právě teď – v roce 1914 – se mi zachtělo vrátit se do Haliče…“
Jednoroční dobrovolník Katz se při nástupu hlásí u svého polského velitele o opušťák na dva dny.
„Z jakého důvodu?“ ptá se stroze hejtman.
„U nás ve Lvově mám imatrikulaci.“
„Ty vaše podělané židovské svátky!“ odfrkne zlostně velitel.
Icchak Teplitzer se vypotácí z kavárny a je bledý jako křída. Jde kolem jeho známý Grünzbach a s účastným pohledem se ptá: „Co se jim stalo? Vypadají jako smrtka.“
„Představějí si,“ chytne se Teplitzer zábradlí, „vedle mě si u stolu sedl Joske Kranz, mluví, mluví, a najednou se skácí na zem a je mrtvý! Trefil ho šlak!“
„Hmm, to se může stát,“ přikývne Grünzbach.
„No, ale pomyslejí si, jak málo chybělo a trefil by mě!“
Z polských originálů vybral a přeložil
LUBOR FALTEISEK