Bylo jim tři a devět let, když je máma posadila do posledního kindertransportu, který stihl odjet v létě 1939 z Prahy. Na krku měly cedulky s čísly 639 a 637. Cestou se držely za ruce a slíbily si, že nebudou plakat. Sestry Eva Paddock a Milena Grenfell-Baines, Wintonovy děti.

Setkáváme se v Proseči, odkud pochází vaše rodina. Krátce před válkou jste bydleli také v Praze. Jaké vzpomínky máte na dětství v Československu?

Milena Grenfell-Baines: Na svoje první léta v Proseči si vzpomínám jenom útržkovitě. Třeba si pamatuju, jak mě srazilo auto a jak místo toho, aby mě politovali, dali mi na zadek a dostala jsem vyhubováno, co běhám jako splašená po ulici. Takhle to u nás bylo, otec byl velmi přísný a nemazal se s námi. Stačilo málo – když jsem třeba nechtěla jíst dršťkovou polévku, bylo zle. Také vím, spíš, než že bych si to vyloženě pamatovala, že když mi v mých třech letech zemřela máma, táta mě poslal na nějakou dobu k dědečkovi. Ten se vrátil z Ameriky, nosil stetson, měl farmu a se svou druhou ženou Máry, což byla původně jejich služka, měli dcery jen o něco starší než já. Byla jsem prý dost divoká, proto mě za čas poslali za sestřenicí a žila jsem pak u Adlerových v Brně. Když se táta podruhé oženil, vzal si mě zpátky, narodila se Eva a já dostala novou maminku.

Eva Paddock: Dlouho jsem nevěděla, že sestra a já nemáme stejnou mámu. Asi až v deseti jsem poprvé viděla fotky Mileniny maminky a divila jsem se: „Proč mi to nikdo neřekl?“ A maminka odpověděla, že o tom nechtěla mluvit, abychom si nemyslely, že snad nejsme sestry.

MGB: Z veselejších vzpomínek mám třeba tu, jak mě dědeček brával do Divadla Spejbla a Hurvínka a že jsem doma měla i jednu jejich loutku. V Praze jsem chodila také do Sokola. Na první třídu se mě ale neptejte, školu jsem vytěsnila.

Mnoho dětí z takzvaných Wintonových vlaků zůstalo po válce samo. Jejich rodiče a příbuzní byli zavražděni. Vám dvěma se po útěku do Anglie po čase podařilo šťastně shledat s oběma rodiči. Váš tatínek tam byl dokonce už před vámi. Jak se mu to povedlo?

MGB: To je dlouhá historie, která začíná tím, že táta v roce 1936 pomohl získat československé občanství Thomasi Mannovi i jeho staršímu bratru Heinrichovi. Držitele Nobelovy ceny nacisti vyhostili z Německa a on se přesunul do Švýcarska. Slavný spisovatel se ocitl ve zvláštní situaci – sice mohl užívat krásnou vilu, kterou tam vlastnil, ale jinak byl v podstatě vězeň, protože neměl pas a nemohl svobodně cestovat.

A teď střih – v roce 1939, těsně předtím, než k nám napochodovali němečtí vojáci, přišel za tátou jakýsi pán, aby ho varoval: „Je vám jasné, že budete první, koho gestapo sebere?“ A řekl mu, že čím dřív zmizí, tím líp. Poradil mu, ať jede do Berlína, protože pod svícnem je největší tma, tam ho hledat určitě nebudou. Táta skočil do rychlíku a čirou náhodou se během cesty seznámil s jistou dámou, byla to Indka provdaná za Němce. Dali se do řeči, a když jí popsal svou situaci, pozvala ho k nim domů, prý mu její příbuzný ráno pomůže. Když se druhý den ve dveřích objevil německý oficír, táta myslel, že je to jeho konec. Naštěstí byl ten mladík velký obdivovatel Heinricha Manna a tátu doprovodil do Frankfurtu vlakem. To bylo 14. března 1939, Němci druhý den obsadili Prahu a zbytek Čech. Z Frankfurtu táta pokračoval do Bruselu, odkud plánoval letět do Anglie. Když si ale chtěl koupit letenku, řekli mu, že to není možné, protože československou korunou už nelze platit. Naštěstí přímo za ním ve frontě stál pán, který prohlásil: „Mně se včera narodil syn, a tak to oslavím tím, že vám tu letenku zaplatím.“ A tak táta nakonec odletěl.

Bylo vám devět a tři, když vás maminka narychlo poslala do cizí země k cizím lidem. Jak jste to zvládly?

MGB: Anglicky jsme sice neuměly o mnoho víc než thank you, ale brzo jsme se chytly. Přijali nás manželé Radcliffovi. Pan Radcliffe byl sekretář Labour party, jeho paní byla v domácnosti. Ocitly jsme se v jejich malinkém domečku se dvěma ložnicemi a obývákem. Koupelna tam nebyla, v kuchyni byla vana. Ale ti manželé byli strašně hodní. Když viděli naši fotografii, kde se držíme kolem krku, neměli to srdce nás rozdělit, a tak aby měli dost místa, poslali svoji dceru k babičce.

Proč si vás nevzal otec, když už tam byl také?

MGB: Nešlo to. Onemocněl a ležel v nemocnici. Nebyl schopný se o nás postarat, a tak jsme u Radcliffových zůstaly rok. Pak se otevřela ve Walesu československá státní internátní škola, já tam odjela studovat a Eva zůstala doma, protože máma se mezitím díky Nansenově nadaci přes Norsko dostala do Anglie. A malou Evičku už posílat pryč nechtěla.

Jaké to bylo na internátu?

MGB: Československá škola několikrát změnila adresu, později ji všichni znali coby Hinton Hall. Nacházela se hned vedle Cholmeley Parku, kde bylo ubytováno kolem dvou tisíc československých letců a důstojníků. Odtud také pocházeli naši profesoři. Byli to vojáci, neměli pedagogické vzdělání a internát vedli spíš jako armádu. Třeba náš pan ředitel kapitán Havlíček měl takový pěkný rituál: Každou sobotu všem dětem pozotvíral skříně, a pokud jsme věci neměli vzorně v komínkách, šlo to všechno ven. Já jsem navíc nebyla dobrá studentka. Propadala jsem z latiny i matematiky, takže jsem dva roky seděla v kvartě. Zachránilo mě, že jsem byla výborná v hokeji – v Anglii se hraje na trávě a já byla levé křídlo – a dobře jsem zpívala. Učila nás paní Růžena Herlingerová, až mnohem později jsem se dozvěděla, že před válkou byla pěvkyně, sólistka Vídeňské opery, znala se se všemi moderními skladateli té doby, ale jako Židovka musela uprchnout. Ovšem jako děti jsme nic netušily, na nic se neptaly…

Za jakých okolností jste se o svém zachránci dozvěděly?

MGB: Skutečně až po nějakých čtyřiceti letech, kdy se toho chytla televize. Obeslali všech 669 dětí, jejichž jména a adresy našli v jeho zápiscích. Podařilo se jim sehnat jich 202. Někdy v roce 1988 mi doma zazvonil telefon a ze sluchátka se ozvalo: „Hello, tady je Esther Rantzen.“ Polkla jsem, protože ona byla slavná moderátorka a velká celebrita. Myslela jsem si, že si ze mě někdo střílí, a tak povídám: „A tady je anglická královna.“ Ona se nedala odbýt. Vysvětlovala mi, že našli muže, který organizoval vlaky z Prahy, a že by byla ráda, kdybych přijela na natáčení That’s Life (legendární pořad BBC, který měl v době své největší slávy pravidelně až 20 milionů diváků a do redakce týdně chodilo až 15 tisíc dopisů – pozn. red.). A prý že pozvala pár dalších dětí z kindertransportů jako překvapení pro pana Wintona. Slíbila jsem jí, že dorazím, ale nenapadlo mě, že nás nakonec bude plné studio. Nicholas to netušil už vůbec, takže když Esther vyzvala ty z publika, kteří vděčí za život právě jemu, postavili jsme se všichni. Bylo to hodně silné. Potom jsem ho často navštěvovala, bylo mu 106 let, když zemřel.

Jak si pamatujete na den svého odjezdu?

MGB: Ten večer, 31. července 1939, nás na nádraží vyprovázela maminka a rozloučit se přišel také dědeček. Vtiskl mi do ruky památník. V něm stálo jeho rukou: Buď věrná vlasti, ze které odjíždíš. Je to vlast Tvých rodičů a také Tvého dědečka, který Tě má moc rád. Strýc připsal, že si je jistý, že ten památník ztratím, ale že já se neztratím nikdy. A aby ta cesta byla skvělé dobrodružství.

Když jsme si sedly do vlaku, zamkli vagon a jelo se. Pamatuju si, že už byla tma a v kupé s námi jela holčička jménem Dagmar. Později jsme zjistily, že je to sestřenice Madeleine Albrightové. Snědly jsme svačinu od mámy a prohlížely si knihy, v ruksaku jsem měla tři – české vydání anglické knížky Žabákova dobrodružství s ilustracemi Josefa Čapka. Druhá byla také anglická, Robinson Crusoe. A třetí byla Chaloupka strýčka Toma. Cesta trvala noc a den, vybavuju si, že v Holandsku jsme dostaly takový hrozně nedobrý čaj s mlékem, a pak nás přesunuli na loď.

Seděly jsme spolu, držely se za ruce a přísahaly si, že nebudeme plakat. Ani Eva, které byly tři roky, doopravdy neplakala. Celou cestu zarytě mlčela. Byla strašně naštvaná, že nás máma posílá pryč.

A co vám vlastně maminka řekla na vysvětlenou?

MGB: Že jedeme do Anglie, abychom se naučily jazyk. A že tam budeme chodit do školy.

Co bylo po válce?

MGB: Spousta našich vrstevníků se vracela do Československa, kde marně pátrali po příbuzných. Obvykle zjistili, že nikdo nepřežil a v jejich bytech už bydlí někdo jiný. A tak putovali zase dál. Já se o návrat ani nepokusila. Nebylo proč, rodiče byli v Anglii a měla jsem mnoho jiných zájmů. Byla jsem zamilovaná do spolužáka Josefa Placka, jeho to bohužel nezajímalo a odjel do Izraele, kde se stal slavným letcem. Po škole jsem vystudovala na dětskou ošetřovatelku. Bylo mi dvacet a říkala jsem si, že by bylo fajn se naučit další jazyk, a tak jsem si dala inzerát do francouzských novin Le Figaro. Podařilo se mi odjet do Grenoblu coby au pair. Pracovala jsem tam ve dvou rodinách, v té druhé jsem se starala o dvě adoptované děti. Byli to dost bohatí lidé, čemuž odpovídal i můj „lifestyle“. V zimě jsme bydleli v Paříži a v létě na zámku na venkově. Moji zaměstnavatelé měli kuchařky, řidiče, pole, stáje, kde chovali koně… Jezdilo se na hony do Versailles, všichni jejich známí byli Madame la Princesse, Monsieur le Duc a tak dál. A já jsem byla zhýčkaná slečna od dětí. Když jsem se v roce 1952 vrátila domů do anglického Prestonu, první, co mi máma řekla, bylo: „Podívej, tamhle je dřez, tam se myje nádobí.“

Co bylo dál?

MGB: V Prestonu jsem získala zaměstnání jako ošetřovatelka v jeslích a pak jsem dva roky byla vychovatelkou v dětském domově. Až jsem potkala George, architekta se dvěma dětmi. Byl o dvacet let starší a velice šarmantní. Vzali jsme se a narodily se nám další dvě děti. Hodně jsme cestovali a užili si spoustu legrace. Muž jednou třeba dostal pozvání od známého architekta z tehdejší Jugoslávie, abychom ho navštívili v Černé Hoře v Petrovaci na Moru. George strašně rád řídil, takže jsme skočili do jaguára a vydali se na cestu. Psal se konec padesátých let, tak si to představte. V Jugoslávii neexistovaly pořádné silnice a nebyly ani mapy. Ubytování byl také problém, spoléhali jsme na to, že ve Splitu sídlí anglický konzul, který má manželku z Prestonu. Když jsme u nich zazvonili, vyšla ta dáma a odpálkovala nás, že její muž si zlomil ruku na tenisu a nemůže nás přijmout. A přibouchla nám dveře před nosem. Pak se nám auto rozbilo a museli jsme cestovat lodí, několik dní jsme s dětmi strávili v hotelu, kde netekla voda, na záchod se chodilo do lesa…

Stýskalo se rodičům po životě v Československu?

EP: Ne, rodiče ani nelitovali odchodu, ani si nepřipadali jako oběti. Nikdy jsem je neslyšela si stěžovat. Mnoho jejich známých odmítalo opustit své rodinné majetky – a přišli o život. Máma z Československa odešla s vidličkou, nožem, fotografiemi a s jednou sadou peřin. To bylo vše, co si odvezla. Ale nedělala si z toho těžkou hlavu. Jako dítě jsem chtěla být jako ona lékařkou, ale inklinovala jsem spíš k jazykům. Přihlásila jsem se na medicínu, ale nevzali mě. Bohužel jsem si takto zavřela cestu, abych mohla studovat to, k čemu jsem měla předpoklady. Bylo mi sedmnáct, když jsem se stala učednicí v lékárně, což jsem nenáviděla.

Zatímco Milena byla vdaná za skvělého muže, já jsem nikoho neměla. Psal se rok 1953, zrovna proběhla korunovace Alžběty II. Táta poprosil Milenina George, jestli by mě neseznámil s někým od nich z ateliéru. A on vyzval mladého architekta Jima: „Vezmi ji na ples.“ Jim se snažil vymluvit, že nemá vhodný oblek, jenže George se nedal odbýt. „Tak si půjč můj, mám dva.“ Co měl dělat – šéf je šéf –, a tak mě vzal. Jak se ukázalo, Jim neuměl tancovat, a tak jsme si celý večer povídali pod schodištěm. Táta byl strašně naštvaný a prohlásil: „Nehodlám platit vstupné za to, aby někde seděla na chodbě!“ Ale my jsme se s Jimem nakonec vzali.

Brzy jsem otěhotněla, Jim dostal práci v Kanadě a stěhovali jsme se. Postupně jsme žili v Cambridge v Massachusetts, pak ve Skotsku a opět v Kanadě. V roce 1965 jsme se rozhodovali, kde se usadit, a jako nejlepší místo, kde vychovávat děti, nám připadalo americké Cambridge, a tak jsme jeli tam. Našemu nejmladšímu dítěti, dceři Alison, byly zrovna tři a mně přišlo, že je nejvyšší čas si doplnit vzdělání. V pětatřiceti jsem odpromovala a postupně si začala budovat kariéru. Učila jsem na všech úrovních od předškolního věku až po postgraduální studium a deset let působila také jako ředitelka školy.

Jste z rodiny, kde se nikdo nelitoval ani neřešil minulost. Jak se stalo, že jste začala přednášet o válečných zkušenostech a holocaustu?

EP: To je zajímavé, protože asi tak do čtyřiceti let se mě minulost skutečně jako by nedotýkala. Změnilo se to s mými vnoučaty. Chtěla jsem, aby ty děti věděly, jaké mají kořeny.

Pracovala jste dlouho jako učitelka, byla jste dokonce ředitelkou školy v Jižní Koreji, ale pak jste se stala terapeutkou. Proč?

EP: Sama jsem v určitém věku začala chodit na psychoterapii. Žiju několik desetiletí ve Spojených státech, kde je to běžné. Velmi mi to pomohlo. Víte, já jsem se nikdy nepovažovala za oběť holocaustu – nebyla jsem v koncentračním táboře ani jsem ve válce nepřišla o rodiče. U nás doma, když jsme se s rodiči sešli, holocaust vůbec nebyl téma. Nikdy jsme se na nic neptali. Po válce bylo přece tolik jiných věcí na práci než řešit minulost. Ale celá ta léta jsem si v sobě nosila určité otázky, které jsem si potřebovala nějak ujasnit.

Jaký vztah máte k židovství?

MGB: Nevychovávali nás v židovské víře ani tradici. I když oba rodiče byli židovského původu, slavili jsme české Vánoce a chodili do katolického kostela – to patřilo k prvorepublikové výchově. Později nás navíc nechali pokřtít u protestantů.

EP: V anglické rodině jsme chodili do metodistického kostela, ale celá ta věc se svatou Trojicí mi přišla divná. V jedenácti letech jsem usoudila, že je to celé nesmysl, a tím pro mě bylo křesťanství vyřízené. Po návratu k rodičům jsme zase slavili české Vánoce a já jsem polovinu života strávila bez pocitu sounáležitosti s jakoukoli církví či vyznáním. Židovství jsem čtyřicet let nepovažovala za součást své identity, ale jako by mi něco v životě stále chybělo. To, že jsem ho znovuobjevila, bylo výsledkem terapeutických sezení. Pochopila jsem, že jsem Židovka a že se před tím nedá utéct. Když jsem to řekla Mileně, nechápala to. Naše rodina přece vždycky byla bez vyznání, protestovala. Ale pro mě to bylo důležité. A tak jsem se začala učit o židovské tradici a víře. Znovu jsem se přihlásila ke své identitě a v šedesáti jsem přijala bat micva.

Mileno, vy jste Československo pravidelně navštěvovala už během komunismu. Jaké dojmy jste z těch návštěv měla?

MGB: Pochopitelně rozporuplné. Ale moc mě to sem táhlo – kdykoli byla příležitost, jela jsem. Několikrát jsem do Československa cestovala s orchestrem, se kterým jsem spolupracovala. Poprvé jsem tu byla na privátní návštěvě koncem padesátých let, kdy jsem se potkala se svým strýcem, který se zrovna vrátil z komunistického vězení. Jednou jsme přijeli s mužem na pozvání architekta Kasalického. George si všude fotil budovy, až ho jednou zatkli, protože si, nic nevěda, vybalil focení rovnou před nějakou vojenskou knihovnou.

V sedmdesátých letech jsem byla na spartakiádě. A v osmdesátých letech jsem přijela coby tlumočnice na počítačový veletrh. Tenkrát jsme se velmi spřátelili se dvěma Čechy, kteří nás začali navštěvovat v Anglii. Po revoluci v listopadu 1989 jsem obdržela mnohastránkový výpis, který svědčil o tom, že na nás oba byli nasazení. Sledovali nás na každém kroku, věděli o každém z našich telefonátů… Když jsem jednoho z těch pánů později konfrontovala, zeptala jsem se: „Honzo, jak jste nám to mohli udělat?“ A on jen pokrčil rameny: „Něco jsme prostě museli hlásit, to přece byla naše práce.“

Jak to bylo s tou remoskou, díky níž vám přezdívají lady Remoska?

MGB: To byla jen náhoda, jak už to v životě bývá. Kdysi jsem remosku sháněla pro kamarádku v Anglii. Nikde ji neměli, tak jsem si zjistila, že se vyrábí ve Frenštátě pod Radhoštěm. Zavolala jsem do toho podniku, kde bych ji mohla koupit. „No, my je do Anglie nevyvážíme,“ zněla odpověď. Tak povídám: „A co kdybyste začali? Mám kamarádku, manažerku ve firmě, která se zabývá prodejem domácích spotřebičů. Propojím vás.“ Nakonec jsme se do Frenštátu vypravily a ona si jich objednala rovnou tisíc. Myslela, že to vydrží tak na půl roku, jenže remosky se za tři týdny vyprodaly. Chtěla přiobjednat dalších tisíc kusů, ale ta česká fabrika na to neměla součástky. Firma, v níž kamarádka pracovala, jim půjčila peníze a rozjelo se to. Výsledkem bylo, že anglický trh zaplavily remosky. Jednu ode mě osobně dostal i tehdejší princ Charles. Z remosky se v Anglii nakonec stal úspěšný byznys.

Počkejte, vy to říkáte jen tak… Jak se králi Karlovi III. ta remoska líbila?

MGB: To nevím. Ale od jeho podkoního jsem dostala děkovný dopis s tím, že česká remoska zaujímá čestné místo v královské kuchyni a že pevně věří, že si s tím kuchaři budou vědět rady. Víte, já vždycky, když mám příležitost se s Charlesem potkat, snažím se mu přinést nějaký zajímavý dárek. On si nás „survivors“ – přeživší – zve pravidelně na čaj do St. James’ Palace. Sedí se tam kolem kulatých stolů a u každého je sedm lidí a prázdné místo. Králi nosí lokaj židli od stolu ke stolu, aby mohl s každým z nás zvlášť pohovořit.

Protože jsem už věděla, jak to bude probíhat, přinesla jsem mu jednou kompletní kolekci nahrávek J. S. Bacha od své sestřenice Zuzany (Zuzana Růžičková, provdaná Kalabisová, sestřenice Evy a Mileny, byla významnou světovou cembalistkou a klavíristkou, byla deportovaná do Terezína, přežila koncentrační tábory v Osvětimi a Bergen-Belsenu a později se stala sólistkou České filharmonie – pozn. red.) Věděla jsem, že Charles je jediný člen královské rodiny, který má rád klasickou hudbu. Tak jsem se osmělila a předala mu to. Poděkoval a dárek podal svému podkonímu. Ten se mě pak přišel zeptat, co to bylo. Vysvětlila jsem mu, že je to od muzikantky, která přežila tři koncentráky. No, a tři týdny nato mi píše Zuzana, že jí do Prahy přišel od Charlese dopis.

Také jste začala psát kuchařské knihy. Proč?

MGB: Protože nikdo netušil, co se v té remosce vlastně dá připravit! Nejdřív jsem překládala, pak jsem si recepty i vymýšlela. Až z toho byly tři bestsellerové kuchařky. Využila jsem přitom svou zkušenost z dřívějška. Protože umím francouzsky, už v minulosti jsem se dostala k překládání receptů na francouzská jídla.

Kromě toho také dvacet let spolupracujete s Liverpoolskou filharmonií. Byl to první zahraniční orchestr, který zahajoval Pražské jaro. Jak jste se k tomu dostala?

MGB: Můj celoživotní koníček je klasická hudba a s mužem jsme byli velcí fanoušci Liverpoolské filharmonie. Založila jsem spolek přátel LF, několikrát jsem je přivezla jako hosty do Prahy. Moc ráda jsem měla Libora Peška, Bělohlávka, Petra Altrichtera. Když Pešek přijel poprvé a já ho pozdravila „dobrý den“, vyvalil na mě oči, že mluvím česky. Stali se z nás dobří přátelé. V Liverpoolu dirigoval deset let.

Do Prestonu jste také dostala moravskou cimbálovku, a dokonce jste prý pomohla uvést na anglický trh moravská vína.

MGB: V Londýně před nějakými dvaceti lety uspořádali výstavu českého nádobí. Na recepci na ambasádu, kam mě pozvali, dorazila také cimbálovka. Mě to tenkrát tak nadchlo, že jsem si řekla, že by bylo fajn pozvat ji také k nám do Prestonu. A tak se stalo, že k nám přijela cimbálová kapela ze Znojma. S nimi se dostavil jistý Ladislav Mádl, vinař z Bílovic, s náklaďákem plným vína. A protože mu u nás hrozně chutnal anglický sýr, vznikla tradice, že pan Mádl každý rok přijede k nám s cimbálovkou a vínem a zpět si odveze 100 kilo anglického sýra, který pak na Moravě krájí při degustacích.

Vy jste tedy neuvěřitelně podnikavá!

MGB: To je vážně jenom náhoda. Jako všechno v životě. Já se celý život snažím být aktivní. Myslím, že většina z nás Wintonových dětí to tak má nebo měla. Pociťujeme jakýsi dluh, který je potřeba splatit. Prací, péčí o ostatní, konáním dobra. My jsme se o tom nikdy nebavili, ale mnoho z nás se vždycky snažilo pomáhat

ADÉLA VOPĚNKOVÁ & JOACHIM DVOŘÁK
Foto Alexander Dobrovodský
Publikováno s laskavým svolením magazínu MAGNUS, kde byl v čísle 23/2023 celý rozhovor původně otištěn.