Dobrovolníkem Sar-El v časech války

„Chci jet do Izraele, pomáhat jako dobrovolník. S čím můžu pomoct?“ Tak zněla moje první zpráva přátelům v Izraeli, hned poté co jsem se ujistil, že jsou všichni „v pořádku“. Vztek, smutek, bolavé srdce, emoce, které o černém šabatu a ve dnech poté sžíraly celý svět (alespoň tu část světa, která je proizraelská, židovská, či alespoň humanistická…) a mě spolu se zaskočeným světem.

„Kapara, teď potřebujeme vojáky, ne dobrovolníky,“ napsala mi Rachel. Yifat: „Teď není ten čas, chamud, je to příliš nebezpečné, počkej chvíli…“ Pro někoho, kdo je paralyzován a chce se po hlavě vrhnout do pomoci, něco udělat, udělat cokoliv, to byly jistě zprávy, které nechtěl slyšet. Zpětně však jedinou logickou a racionální odpovědí.

Věděl jsem však, že jakmile to půjde, do Izraele se vydám, nejde to jinak. Moje srdce je v Izraeli, i když tam nežiju. Když Izrael krvácí, moje srdce krvácí. Když Izrael pláče, pláču já. Tak jednoduché to je.

První týden války. Druhý… noční můra, která se stala novou realitou. Krátkou vlnu solidarity vystřídalo tsunami antisemitismu. Únava z vysvětlování a bitev na frontě války informační, na sociálních sítích. Pro svět jsem „nacista“ protože se zastávám Izraele. Páchám „genocidu“, podporuji „apartheid“, jsem součástí „židovského spiknutí“, „bílý kolonizátor“; Izrael přece není stát, je to „sionistická entita“… To jsou jen některé publikovatelné „láskyplné“ zprávy, které dostávám. Svět se nechal zaslepit propalestinskou propagandou.

Pražské intermezzo

Aktivity z Česka, kterých jsem se snažil co nejvíce účastnit, mi pomohly – alespoň částečně – přemoci pocit bezvýchodnosti. Spontánní organizace pietního proizraelského průvodu již 9. 10., účast na demonstracích, debata o Izraeli s českou ministryní obrany, sdílení faktů na sítích, vylepování plakátů unesených, pomoc s nakládáním materiální pomoci pro IDF – organizovanou Aaronem Günsbergerem – na lety El Al na letišti Václava Havla…

Pak konečně přišel čas.

Ani mě nenapadlo, že národní program pro dobrovolníky známý jako שר-אל (Sar-El, akronym pro „službu Izraeli“) bude ve válečném stavu fungovat. Když jsem se dozvěděl, že právě přesto, a právě kvůli válce nejen že funguje, ale přijímá i více dobrovolníků než obvykle, neváhal jsem. Je nutné zmínit, že Sar-El od začátku války čelí „přetlaku“ zájemců o dobrovolnictví, nebylo vůbec lehké se tam dostat. Nakonec se to podařilo díky mému studentovi hebrejštiny Patriku Tomanovi. Ten se Sar-El zúčastnil již třikrát a zprostředkoval mi kontakt přímo s vedením programu. Zbývalo jen vyplnit formuláře, absolvovat prohlídku a koupit letenku.

Jaké tam máte počasí?

Protože znám své rodiče, rozhodl jsem se je nezatěžovat informací, že se chystám odjet do země, která je ve válečném stavu. Mamince jsem zavolal až v pátek, z prosluněného dvorku domu přátel v Binjamině. Nevím, jak to máte vy, ale takovým „small talkem“ s rodiči jsou vždy informace o počasí. „No a jak tam máte vy?“ „Příjemně, sluníčko, asi 23 stupňů.“ Zněla moje odpověď. Po vteřině ticha: „V Praze přece nemůže být takové teplo?“ V prosinci opravdu ne. „Jsem v Izraeli.“ Kupodivu je to ani tak nezaskočilo. Znají mě. „A co tam budeš dělat?“ Popsal jsem, že budu pracovat v logistice, připravovat vše, co potřebují vojáci. Taktně jsem zamlčel, že budu součástí jednotek IDF, tedy Sar-El.

Golda Meir, David Ben Gurion, Jicchak Rabin a ti další

Po víkendu stráveném u přátel, užívání si prosincového izraelského sluníčka a po procházkách v okolí Binjaminy konečně nastal čas dostavit se na נתב״ג „Natbag“ (hebrejská zkratka pro letiště Ben Guriona v Tel Avivu). Tam se každou neděli koná registrace dobrovolníků, jejich rozřazování do skupin a určení, na kterou základnu pojedou. Jak se dozvídáme od מדריכות madrichot (vedoucí dobrovolníků), nikdy předtím skupiny nedostávaly jména, maximálně se rozlišovaly barvou. S Patrikem se scházíme na registraci.

Dozvídám se, že moje skupina je „Rabin“. Jeho „Ben Gurion“. Nejsme spolu, ale nakonec se podaří a společně míříme do autobusu pojmenovaném po prvním ministerském předsedovi. Nemám nic proti Jicchaku Rabinovi z“l, ale David Ben Gurion je zkrátka mému srdci blíž. Přemítal jsem, jestli název bude mít něco společného i s naší destinací. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ano, míříme do Negevu, nebo, jak by řekl sám David Ben Gurion – stoupáme do Negevu (ačkoli je to logický nesmysl, Negev leží na jihu, z pohledu mapy i geografie leží níže než třeba Jeruzalém, do kterého se stoupá vzhůru… Ben Gurion to ale myslel jinak, s ohledem na potenciál, který Negev skýtá).

Sirén se bát nemusíte

Naše domovská základna tohoto týdne je קציות Kciot. Leží téměř na hranici s Egyptem, vzdušnou čarou 30 km od Gazy. Z pohledu mezinárodního je to sakra blízko Gazy. Z pohledu izraelského je to hodně daleko. Po úvodní instruktáži o základně, její funkci a dosavadním přehledu války dostáváme uniformy, brífink na následující dny a „konejšivé“ ujištění, že kdyby se základna stala terčem útoku, sirén se bát nemusíme, ty na této základně nejsou. Základna vnikla z nepoužívaných hal právě pro potřeby logistiky operace חרבות ברזל – charavot barzel – „Železných mečů“. Pro první den vše, cesta do Negevu nám přece jen zabrala pár hodin. Přesouváme se do beduínského tábora nedaleko Sde Boker (tam David Ben Gurion strávil značnou část svého života).

Palety, krabice, fólie

Tak se dá shrnout naše práce nejen dole v Negevu, ale i v dalším týdnu na základnách Tel HaŠomer a v Haifě. Připravovali jsme vše, co v hodinách po naší práci nakládaly kamiony a vezly přímo do Gazy jednotlivým jednotkám. Vodu, jídlo, oblečení, hygienu… vše na co si vzpomenete. Není ani překvapením, že IDF dbá o své vojáky i s ohledem na jejich způsoby stravování. Bezlepkové balíčky, vegan balíčky. Spoustu čerstvého ovoce i zeleniny. Dostáváme seznamy jednotek, jimž na palety nakládáme zásoby, které jsou určeny tak na dva tři dny. Vidíme reálný výsledek práce, reálný dopad na potřeby vojáků. Po dni náročné fyzické práce je to ta největší odměna – má to smysl.

Beduínská základna Golani

:גַּ֤ם כִּֽי־אֵלֵ֨ךְ בְּגֵ֪יא צַלְמָ֡וֶת לֹא־אִ֘ירָ֤א רָ֗ע כִּי־אַתָּ֥ה עִמָּדִ֑י שִׁבְטְךָ֥ וּ֝מִשְׁעַנְתֶּ֗ךָ הֵ֣מָּה יְנַֽחֲמֻֽנִי

I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Tehilim 23:4

V dobách klidu je חאן השיירות Chan HaŠajarot (Karavanseráj) turistickým kempem s beduínskými stany, chatičkami, palmami a velbloudy (dromedáry). Ideální místo pro objevování nádhery Negevu a kráteru Ramon. V době války je to nejen útočiště nás dobrovolníků, ale také místo na oraz vojáků, kteří se vracejí z Gazy. Někteří po více než měsíci mise v pásmu. V době našeho působení si tam přijelo odpočinout na 300 vojáků brigádyגולני Golani, jedné z nejprestižnějších jednotek IDF. Mluvíme s vojáky, ale neptáme se na podrobnosti jejich života v Gaze (ačkoliv nám je popisují, třeba že spí vsedě ve velkých stanech, plní úkoly v nepřátelském území…). Velmi emotivní momenty – nejen že my máme hlubokou úctu, respekt k nim, ale oni nám, dobrovolníkům, říkají slova díků, uznání, respektu, dávají požehnání. Znova se ukazuje, že IDF není nějaká od reality odtržená vojenská, sebestředná struktura, je to esence עם ישראל Am Jisrael jako takového – všichni společně, a je jedno, jakou součástí jste – voják, rezervista, dobrovolník, běžný občan Izraele. Všichni přispívají k fungování armády. Nikdo se na nikoho nepovyšuje. Sedíme s nimi kolem ohně, zpíváme písničky. Nedá mi to. Myslím na jednoho každého z nich. Věkově jejich průměr nepřekračuje 20 let. Kluci a holky, kteří museli velmi rychle dospět. Jako kontrast si k tomu s Patrikem povídáme nejen o teenagerech v Evropě. Jaké malichernosti se řeší, jak moc jsme v mnoha ohledech „zpovykaní“.

Jerušalajim šel barzel

Je tady druhý týden. Skupina Herzel, jejíž jsme nově součástí, míří na základnuתל השומר Tel HaŠomer, hned vedle Ramat Gan. Jedna z největších základen, centrum příjmu nových branců IDF, vojenská nemocnice, jedno z „hnízd“ baterií כיפת ברזל Kipat Barzel (Iron Dome). Práce je tady rozmanitá, od třídění oblečení, ponožek, ručníků přes přípravu opravdu velkého prádla (profesionální mega pračky a sušičky se starají o to, aby byli vojáci v čistém a suchém), žehlení uniforem, až po úklid skladišť, tak aby bylo neustále místo pro příliv nových a dalších palet. To, co stojí za bojem proti terorismu, zázemí války, je opravdu nepředstavitelné. Je fantastické být toho součástí.

Na základně nespíme, odpoledne po práci míříme do Jeruzaléma, konkrétně do čtvrti Kirijat Moria. Centrum Jeruzaléma je 15 minut jízdy autobusem. Co s tím? Ubytovna, ve které jsme, se stává vojenskou základnou v jurisdikci IDF, tudíž platí zákaz areál opouštět… Tak blízko, a přece tak daleko. Naše madricha Anastasia (původem z Ukrajiny) reaguje na dotaz, zda bychom se mohli „jít projít po okolí“, tím, že: „Nesmíte. A já nesmím vás vidět odcházet a vracet se.“ Máme neofiko „propustku“.

Centrum města je, tak jako celý Izrael, prosycené melancholií války. „Společně zvítězíme.“ „Navraťme je domů teď!“ Plakáty, graffiti, světelná reklama, videomaping na zdech Starého Města, rozhovory v ulicích. Zpěv „Am Jisrael Chai“ v barech. Izrael musí zvítězit, jinak to nejde. V Jeruzalémě to vnímám ještě silněji. Hradby Starého Města na obzoru, jako vždy se k nim blížím z ulice Jafo. Tak jako vždy mám husí kůži, jak mi později řekla Miriam v hostelu – cítím צמרמורת „cmarmoret“. Je 24. 12., pro křesťanskou komunitu předvečer Vánoc, Štědrý večer. Zažil jsem ve Starém Městě Vánoce několikrát, křesťanské čtvrtě vždy byly dekorované světýlky, stromky, Santy a soby… letos se tady prostě Vánoce rozhodli „zrušit“. Jediným viditelným symbolem je krámek se svařákem dekorovaný chvojím a nápisem „Ho, Ho, Ho, Holy Land“. Na svařák nemá kdo jít. Turisté tu nejsou. Prázdné ulice. Židovská čtvrť je naštěstí o dost živější, jdu se pomodlit k Západní zdi. Slzy v očích, emoce. Dostáváme desítky požehnání, jsme přece jen v uniformách, tak budíme zájem. Vysvětlujeme, že jsme dobrovolníci, jsme z celého světa. „Díky, B-h vám žehnej, této zemi, všem lidem.“

S tímto odkazem se vracím domů. B-h žehnej IDF, Izraeli, všem jeho obyvatelům, všem nám, kteří Izrael milujeme, všem souvěrcům, ale také všem lidem dobré vůle. V hlavě mi zní „Mi Šebejrach, Avotejnu, Avraham Jicchak ve Ja’akov…“

Závěrem si vypůjčím slova kamarádky Hadar Garlon, u které jsem byl na páteční večeři v Ramat Gan – „Musíme přestat čekat na Mesiáše. Mohlo by se totiž stát, že ho propásneme, nepoznáme ho. Jsem to já? Jsi to Ty? Je to Rivki? Všichni máme potenciál jím být, všichni se musíme snažit dělat tento svět lepším, být světlem v jeho temnotě.“

Amen.

DAVID PERES
Foto archiv autora