Před nějakým časem jsem se účastnil veřejné diskuse o antickém období před zničením Druhého jeruzalémského chrámu, ke kterému došlo v roce 70 o. l. Zastával jsem přitom židovskou perspektivu. Využiji tuto příležitost, abych udělal reklamu, resp. korekturu jednoho zdeformovaného historického pojmu, který zastává v rámci židovství významnou roli. Pokud tento pojem – farizeus – vyhledáme ve slovníku, uvidíme tři jeho významy: 1. příslušník starožidovské, přísně zbožné skupiny, 2. pře- neseně domýšlivý nesebekritický pokrytec, 3. horká káva s rumem a šlehačkou. Třetí význam neznám, protože nepiji kávu. Druhý význam je zmíněný zdeformovaný obraz a první význam je historický omyl, na který bych rád poukázal.

Asi tušíte, že hovoříme o farizeích, hebrejsky o perušim (םישורפ), o oddělených ve smyslu rituální čistoty, čímž se měli odlišovat od ostatních. I toto lze chápat jako posměšné převrácení významu, neboť vysvětlení se nabízí ve slově peruš (שורפ) – komentář. Farizeové byli skutečně komentátoři. Josephus Flavius je popisuje jako lidi, kteří k sobě byli navzájem hodní a žili v souladu s širokou veřejností. Stáli v opozici vůči saduceům, kněžské třídě z období Druhého chrámu, kteří doslovně lpěli na Zákoně (Tóře) a odmítali proto např. vzkříšení z mrtvých (tento koncept v Tóře skutečně není přímo zmíněn).

Farizeové, předchůdci dřívějších rabínů, oproti doslovnému čtení textů vyvinuli metodu midraš, která spočívá v tom, že se v písmu hledá tak dlouho, dokud se nenalezne vysvětlení pro uznaný zvyk. To není v žádném případě přísné a zbožné, jak se farizeům stále předhazuje. Rabín Abraham Geiger (19. stol.) to vysvětluje: „Kvůli vlivu jiného náboženství byli farizeové chápaní jako malicherní, omezení lidé, kteří lpěli na vnější zbožnosti. Ve skutečnosti byli jádrem národa, který bojoval za to, aby v náboženském smýšlení byla vyšší hodnota.“

Jinými slovy si farizeové cenili vedle Zákona i aktuální tradice. Chápali, že každá infrastruktura potřebuje pevnou formu, která odpovídá dané době. Proto museli také navrhovat zákony, které nestály přímo v Tóře, zvláště ty, co se týkaly šabatu a kašrutu. Tradičně řečeno, pokračovali v ústní tradici. Zákon pro ně byl „plot kolem Tóry“ (saig la-Tora – הרותל גייס). Ale i toto mělo být naplňováno v radosti přikázání.

S pokrytectvím to nemá nic společného. Pokrytce, kteří byli historicky v každé společenské skupině, farizeové nazývali cevuim (םיעובצ), dosl. zabarvení. Farizeové výrazně přispěli k pokračování židovské tradice, tak jak ji známe dnes,a sami ji vytvářeli. Jedním z nejvýznamnějších farizeů staršího období byl Šimon ben Šetach. Byl bratrem královny Salómé Alexandry (pocházející z dynastie Hasmoneovců, která vládla od 2. století př. o. l., jak víme z chanukového příběhu). Toto blízké pří- buzenství zajistilo Šimonovi ben Šetachovi pozici v Sanhedrinu, tehdejším židovském parlamentu, který sestával téměř pouze ze saduceů, protože král Alexandr Jannais (paradoxně přejímali pozdní Hasmoneovci řecká jména) tehdy farizey pronásledoval.

I Šimon ben Šetach se musel několikrát ukrývat před svým královským švagrem a mohl být aktivní až tehdy, když vládu převzala jeho sestra, královna Salome (opravdu tehdy na vrcholu židovské vlády stála žena). Šimon ben Šetach přivedl všechny pronásledované farizey nazpět, zkomplikoval get (rozvod) a zavedl povinnou školní docházku. V Pirkej Avot se dochoval jeho výrok: „Vyptávej se svědků vícekrát a dej si pozor na svá slova, aby se z nich nenaučili lživě vypovídat.“

Midraš Raba nám přináší poučný příběh, který motivuje k etickému jednání a byl směrodatný jak pro farizey, tak pro pozdější rabíny. V tomto příběhu chtějí žáci Šimona ben Šetacha dát svému učiteli dárek a od jednoho Araba koupí osla (tehdy se učitelům nedávaly květiny ani bonboniéry). Když mu osla přivedli, zjistili, že mu na krku visí drahokam. Řekli svému učiteli: „Mistře, zde se hodí Šalamounův výrok: požehnání Věčného obohacuje.“ Přijatelné vysvětlení, že? Bylo možné tomu rozumět jako zázraku z nebe, který zlepšil něčí finanční situaci. Nebo jako spojení mezi ideou Tanachu a skutečností, mezi přáním a jeho splněním. Nebo jako příjemná věc, kterou sice není lehké vysvětlit, ale je nápomocná. Šimon ben Šetach ale odpověděl: „Osla jste mi koupili – drahokam nikoliv.“ Šel poté k Arabovi a drahokam mu vrátil. Arab zvolal: „Pochválen buď Bůh Šimona ben Šetacha.“

Přeji si, abychom i přes slovníková vysvětlení a systematickou deformaci a zneužití slova v dnešní společnosti, a zároveň v sou- znění s pochopením naší vlastní tradice, vnímali sami sebe jako farizey, kteří jsou k sobě hodní, demokraticky naslouchají hlasu svého národa a eticky hlasu svého srdce.

RABÍN TOM KUČERA

Z němčiny přeložila Eliška Pekárková