Proč západní levice straní islámským extremistům

Nebylo možné si toho nevšimnout. Celá řada progresivních osobností i hnutí se po 7. říjnu rychle přiklonila k verzi, podle které se v Gaze neválčí armáda s brutálními teroristy, ale „kolonialisté“ s „bojovníky za svobodu“. A myslí to vážně. Smrtelně.

„Antisemitismus je socialismus blbců“, pravil (prý) před více než stoletím německý levicový politik August Bebel. Dnes bychom mohli dodat: „antisionismus je antisemitismus inteligentů“. Reakce na události 7. října to spíš jen ilustrují. Objevilo se, možná ne zas tolik překvapivě, mnoho lidí, obvykle z levicových, intelektuálních nebo akademických kruhů, kteří byli připraveni relativizovat, obhajovat, nebo dokonce oslavovat vraždění a mučení civilistů, a případně jim ještě přičíst vinu na vlastním utrpení.

Jednou skupinou byli různí aktivisté, třeba Asa Winstanley, který prosazuje tezi, že u Gazy zabíjeli sami Izraelci, a současně pochválil Hamás slovy „takhle vypadá osvobození“. Pak to byli univerzitní učitelé, třeba Russell Rickford z Cornellovy univerzity, který pamětihodně útok označil za vzrušující a povzbuzující. Ne každý ovšem byl tak otevřený a tak neopatrný jako Rickford, který příliš rychle vyběhl dopředu. Jiní raději používali kódovaný jazyk.

Jenže podobné nálady bylo možné najít u některých studentů, ať už útočili přímo, nebo jen verbálně. Na jedné z newyorských škol se museli lidé považovaní za „sionisty“ zabarikádovat v knihovně, zatímco bojovníci za práva slabších bušili na dveře. Jinde se v rámci pochodů solidarity volalo po posílání Židů do plynu. Na Harvardově univerzitě tři desítky studentských organizací podepsaly kolektivní prohlášení, podle kterého vina na masakru izraelských civilistů leží výhradně (!) na Izraeli.

Čtvrtým okruhem byla vedení škol a univerzitní byrokracie. V prvních dnech nebyli až na výjimky ochotní zasáhnout ani proti otevřeným vyhrožováním násilím, případně doporučili židovským studentům, ať nevycházejí ze svých pokojů. Přitom právě severoamerické akademické prostředí proslulo citlivostí vůči „mikroagresím“, které mohly spočívat jen v použití nevhodného slova nebo tónu, a jejich pachatelé mohli mít potíže.

A teď tu náhle byly v masovém měřítku provozovány megaagrese, které nebyly trestány, a někdy dokonce byly přijímány s pochopením jako projev vyšší morálky. Co se stalo?

Slovo jako nůž

O rostoucí radikalizaci některých studentů i vyučujících v různých směrech se mluví už dlouho. Od fyzického oddělení amerického akademického života v odlehlých kampusech přes ideologizaci výuky, nezdravé zpracování démonů vlastních amerických dějin až po vliv peněz, které do amerických škol přitékají odjinud.

Současně různé kauzy, zdánlivě nesouvisející, srostly do jednoho bloku, v němž jedna věc podmiňuje druhou. Bylo to možné pozorovat i v Evropě, třeba nedávno na ekologické demonstraci v Amsterdamu, kde Greta Thunbergová pozvala na pódium afghánskou a palestinskou dívku, která mluvila o „genocidě v Gaze“. Propojila se tak „klimatická spravedlnost“, otázka rovnosti žen i Palestina. Do amalgámu patří i postavení sexuálních menšin, antikapitalismus, etnické menšiny nebo dekolonizace. A také palestinské otázce, která se stala pevnou součástí progresivního vyznání. Americký publicista David Suissa fenomén propojování progresivních témat přirovnal ke „švýcarskému zavíracímu noži“, který také obsahuje soubor želízek pro všechny příležitosti. Svorkou je právě palestinská otázka – a otázka sionismu, Izraele, židovství, apartheidu, genocidy a všech oblíbených slovíček progresivního žargonu.

Je třeba učinit důležitou poznámku: je zcela legitimní kritizovat Izrael nebo hájit práva Palestinců. Také není pochyb, že řada izraelských rozhodnutí byla sporných, hloupých nebo zločinných. Ovšem případů, kdy ve jménu „progresivismu“ nebo „solidarity s Palestinou“ byly páchány verbální nebo i fyzické útoky proti Židům, bylo až příliš mnoho na to, aby se věc dala odbýt jako pouhé excesy.

A tak v prostředí, které je „znepokojeno dehumanizací Palestinců“ se stala běžnou dehumanizace nejen Izraelců, ale i Židů nebo lidí označovaných za „sionisty“. Je pak možné obhajovat Hamás, relativizovat terorismus nebo popírat dobře zdokumentovanou realitu. Takto třeba Samantha Pearsonová, vedoucí centra pro sexuální násilí na Albertské univerzitě v Kanadě, podepsala otevřený dopis zpochybňující „opakované a neověřené obvinění Palestinců ze sexuálního násilí“. Pearsonová byla nakonec zbavena funkce, ale ve skutečnosti je jen příkladem rozšířeného fenoménu, v němž identita pachatelů i obětí rozhoduje o tom, jak bude celá věc hodnocena.

Myšlenky a nemyšlenky

Řekněme si to upřímně, intelektuál nemusí být nutně zvlášť chytrý. A i pokud zrovna je, není zaručeno, že bude používat svůj rozum k poznávání reality. Místo toho jej může užívat k vytváření krkolomných konstrukcí, které by vyhovovaly jeho záměrům nebo pocitům.

Izraelský spisovatel a publicista Nissan Shor, který sám sebe považuje za levičáka, popsal v listu Haaretz svůj šok z toho, jak lidé, o nichž si myslel, že jsou jeho ideovými protějšky, na 7. říjen reagovali. Zjistil, že „zavrhují vše, co jsem s nimi měl, jak jsem se domníval, společného – humanismus, lidská práva, feminismus, práva LGBTQ komunity a podobně“. Zarazilo ho, jak snadno jeho kolegové odhodili zásady, když se najednou jednalo o Izraelce nebo Židy. Přisuzuje to mimo jiné „dětinskosti západní levice“, která žije privilegovaný život pod ochranou akademického deštníku. Zejména mileniálové a příslušníci „generace Z“ prý až příliš snadno soudí a rádi přehlížejí jakoukoli složitost. Jsou podle Shora sami nevědomými produkty neoliberální ekonomiky, v níž i politická identita je vlastně statusovým symbolem. Když se studenti zabalí do palestinské vlajky, zaujímají jen estetický postoj a „fetišistický pohled na orientální subjekt“. Tato naivní mládež ležérně používá pojmy jako oběť, dekolonizace a genocida, aniž by přemýšlela, co znamenají. Shor s pobavením popisuje případ mladíka, který se na protest proti Bidenově politice přestal považovat za „Američana“ a prohlásil se za „Saúda“ a „Katařana“, asi proto, že tyto státy prosluly jako modely humanismu.

Shorův neméně levicový kolega Uri Misgav, dokumentarista a komentátor Haaretzu, zas soudí, že západní levice není „pokrytecká“, ale „vyšinutá“: „Zdá se, že máme co do činění s nenapravitelnou patologií, sebevražedným instinktem, shnilým ovocem politiky hledání viníků a politiky identity.“ Podle Misgava je tato část západní intelektuální levice defektním výhonkem jinak kladných hodnot liberalismu, pluralismu či multikulturalismu. I Misgav konstatuje, že jeho progresivní zámořští souvěrci jsou produkty života v jejich vlastním puristickém světě, odděleném od reality. Proto jsou snadno ochotni zpochybnit třeba i právo Izraele na existenci, jen aby uspokojili svou potřebu cítit se morálně. 

Hlupci z rozumu

Roli při jejich formování hraje silná ideologizace debaty o minulosti Západu, a izraelsko-palestinský konflikt v této diskuzi hraje specifickou úlohu. Obvykle je rámován jako střet „kolonialistů“ s „domorodci“, jak ho zažila třeba Severní Amerika. Západní svět je nyní, dávno po zrušení otroctví a vybíjení indiánů, zaujat svou vinou za příkoří, skutečná i imaginární, spáchaná na hnědých a černých lidech. Jenže svět už je dekolonizován – pokud nepočítáme trvající kolonizaci národů žijících pod správou Ruska, Číny, nebo, paradoxně, některých arabských zemí. Naštěstí tu jeden případ ještě zbývá, ten izraelský, na který hledí prizmatem teorie dekolonizace.

Sionisté jsou „kolonizátoři“, „Palestinci“ jsou „domorodci“, ušlechtilí divoši, které je třeba osvobodit. Že na Izrael model kolonialismu a dekolonizace nesedí, například proto, že většinu jeho židovského obyvatelstva tvoří „uprchlíci“, navíc původem z blízkovýchodních zemí, nevadí. Důležité je mít kauzu a obsadit role. Izraelci v této interpretaci nejsou skuteční lidé, ale vojáci sionismu jako zvlášť zavrženíhodné formy kolonialismu. Proto je možné, vlastně správné, nebo dokonce nutné vést „národněosvobozenecký boj“. Podle rétoriky mnoha progresivních kritiků Izraele je tímto hnutím za svobodu Hamás. Je „nevinný“, protože jeho věc je spravedlivá. V takovém případě nevadí, že utlačuje ženy nebo zabíjí gaye. Že odmítá mír s Izraelem a dvojstátní řešení konfliktu, a dokonce při „osvobozování Palestiny“ upírá vlastním lidem obyčejnou politickou svobodu. Tady jde přece o něco většího.

Paradoxní je, že lidsky „sníženi“ jsou i sami Palestinci, jimž se upírá možnost se rozhodovat, například jestli je terorismus dobrý nebo špatný. Jsou pouze drbátkem cizího ega. A jejich boj je automaticky čistý, protože je předvojem všech ostatních pokrokových bojů. Řada studentů, kteří mají vysvětlit své postoje k palestinské otázce, používá nesrozumitelný jazyk složený z pojmů převzatých z Foucaulta, Fanona a jiných módních filozofů. Stejně tak se bez přemýšlení používají silná slova jako „genocida“, „apartheid“, „Gaza jako koncentrační tábor“ a podobně. Toto ptydepe sice nic konkrétního neříká, ale umožňuje jeho uživateli se emocionálně odpojit od utrpení těch, kdo jsou označeni za kolonialisty.

Draci a dráčci

Palestinská věc se stala důležitým tématem i proto, že levicovým intelektuálům jinak chybí dobrá oběť, neboť jak známo, proletariát došel. Zbývající chudina, zejména bílá, má špatný zvyk volit spíš krajní pravici než levici. Co s tím? Je třeba najít nový objekt, který budou chránit. Chesterton se kdysi zamýšlel nad problémem svatého Jiří, který poté, co zabil draka, musí hledat stále nové a stále menší dráčky. K čemu by jinak na světě byl?

I levicové strany, kdysi dělnické, se zejména na Západě staly útočištěm etnických menšin, nespokojených absolventů univerzit, a státních zaměstnanců. Někdejší labouristický aktivista Ben Cobley při pročítání stranického manifestu z roku 2018 spočítal, že obsahuje 26 zmínek o genderu, více než osmdesátkrát se dotkl otázky etnických menšin, ale o „třídě“ hovoří jen dvakrát! I to vysvětluje, proč bývalý labouristický vůdce Jeremy Corbyn, vynesený nahoru právě touto vlnou, odmítl před pár dny označit Hamás v televizním rozhovoru za teroristickou organizaci, i když se ho moderátor zeptal více než desetkrát.

Něco podobného se odehrálo i v Demokratické straně v USA, kde mají stále silnější slovo političky jako Ilhan Omarová nebo Rashida Tlaibová. Tento trend bude sílit, protože mladí Američané mají jiné názory než jejich otcové. Zatímco více než osm z deseti amerických voličů uvedlo, že v současném konfliktu stojí na straně Izraele, mezi respondenty ve věku 18 až 24 let tento podíl klesl na 52 %, přičemž 48 % z nich uvedlo, že stojí na straně Hamásu – nikoli „Palestinců“, ale teroristického hnutí. Více než polovina mladých Američanů soudí, že masakr Hamásu lze ospravedlnit.

Právě tito lidé nyní kritizují amerického prezidenta Bidena za jeho podporou Izraele, možná se nedostaví k prezidentským volbám a tak pošlou do Bílého domu Donalda Trumpa.

Bělejší než běloši

Jiným zajímavým případem je dění v hnutí Black Lives Matter, které se zrodilo právě před deseti lety po smrti černocha Trayvona Martina. Celebrity spojené s tímto hnutím už celá léta trousily nejrůznější antisemitské konspirační teorie a dokumenty BLM postupně začaly stále častěji obsahovat zmínky o „sionismu“ a „antisionismu“. Vrcholem byl „pogrom“ v roce 2020 ve čtvrti Fairfax v Los Angeles, při kterém dav rozbíjel „židovské obchody“, pomaloval synagogu a provolával hesla jako „Free Palestine“ nebo „Fuck Israel“. Obě otázky vystupují jako spojité nádoby.

Stejně tak po letošním říjnu chicagská pobočka doprovodila slogan „Stojím při Palestině“ obrázkem paraglidisty, což byla reference na hamásníky, kteří se dostali přes hranici vzduchem. A ta losangeleská dala najevo, že „odpor nemůže být odsuzován, ale pochopen jako zoufalý akt sebeobrany“. Tedy zřejmě jakékoli.

Souvisí to s tím, že ideologie „antisionismu“ srostla s tímto proudem boje za práva černochů. V řadách BLM se šířila fáma, podle které zakleknutí krku, po němž zemřel George Floyd, je technika, již americkou policii učí Izraelci. Ti vystupují jako obzvláště krutí lidé, kteří například rádi vraždí arabské děti. Postupně byli Židé z vedení BLM vytlačováni a nahrazováni příslušníky jiných skupin, většinou americkými černochy nebo muslimy. Nebo zůstávali za cenu veřejného distancování od „sionismu“. (Ano, mezi antisionisty je také mnoho Židů, proč, to je jiná otázka.)

Tento vývoj je důsledkem postupného převyprávění Židů z někdejších obětí na pachatele, ať už zločinů proti černochům („obchodovali s otroky“, „provozují vězeňský byznys“) nebo domorodcům v Palestině. Ze Židů, považovaných kdysi za částečně barevné, se stali hyperběloši, bělejší a privilegovanější než ostatní.

Rituální vražda

Verbální obrana „obětí“ má pro své uživatele řadu výhod. Kdo stojí na straně oběti, má právo cítit se mravnější než ostatní, což, jak kdysi poznamenal Heine, je jeden z nejsilnějších motivů lidského jednání. Příslušnost k hnutí dává možnost vyvázat se z dědičné viny nebo získat moc nad jinými, přinejmenším v kulturních válkách na univerzitní půdě.

Zvláštní problém představuje holocaust, těžko oddiskutovatelná křivda, která dává Židům právo cítit se jako oběť. Na krajní levici existuje proud, podle kterého sionisté kolaborovali s nacisty na vraždění vlastních lidí. Většinou se však Židům přiznává status oběti, ale jen těm historickým, nikoli dnešním. Zcela pak tento efekt vyprchá, pokud se Žid nebo kolektivní Žid známý jako Izraeli začne bránit. Pak ztrácí nárok na status oběti a stává se viníkem, někdy i metaforickým nacistou. (Britsko-libanonský orientalista Gilbert Achcar přirovnal operaci Hamásu k povstání ve varšavském ghettu.) Případně se neutralizuje symbolická síla holocaustu tím, že jsou Židé obviněni z „instrumentalizace holocaustu“, kterou prý používají jako štít při utlačování palestinských domorodců.

Boj o „status oběti“ je důležitý pro pochopení fenoménu strhávání plakátů s portréty Izraelců unesených do Gazy. Toho se běžně dopouštějí progresivní studenti, případně při tom skandují hesla o svobodě Palestiny. Proč to dělají? Nesmějí připustit myšlenku, že dnešní Izraelci mohou být také bezbrannou obětí. A zadruhé nemohou připustit, aby jejich oblíbená oběť, Palestinci, vystupovala v roli pachatele. Proto musejí zmizet plakáty s izraelskými dětmi nebo nesmí dojít k promítání záběrů z masakru u Gazy.

Mnozí z těch, kdo bojují proti „sionismu“ a za „svobodnou Palestinu“, vykazují zvláštní náruživost. Její kořen možná tkví v prastarém pseudonáboženském pocitu, že se jim podařilo narazit na zřídlo světového zla. Pokud ho eliminují, zachrání svět. Proto je tak snadné mluvit o anihilaci celého státu: nejen proto, že jeho obyvatelé vlastně nejsou lidé, ale také proto, že vyřešení izraelské otázky je v zájmu všech dobrých lidí.

Je tu ještě jedna prastará emoce a to je rituální pověra, podle které Židé z náboženských důvodů zabíjejí nežidovské děti. Téměř všechny debaty obsahují referenci na izraelské „vraždění dětí“ – ne třeba „nešetrné ostřelování“, ale rovnou vraždění. I fanoušci BLM, daleko od Palestiny, volali při demonstracích proti americké policii „Israel, we know you, you murder children, too“ („Izraeli, my tě známe, ty také vraždíš děti“). Izraelci prostě rádi zabíjí děti. Anebo někdo jiný by byl rád, kdyby to tak bylo.

Nohama na zemi

Debata o bojových metodách je sama o sobě legitimní. Nelze si ovšem nevšimnout, že poté, co v konfliktech na Blízkém východě zemřely v posledních dekádách doslova miliony lidí – jen v Sýrii to bylo kolem půl milionu, téměř tolik v Jemenu, stává se umírání předmětem vášní teprve když je „pachatelem“ Izrael a „obětí“ Palestinci. Nesmí chybět ani jedna z obou položek, jinak rovnice neplatí. Přitom, jak píše britský historik Simon Sebag Montefiore, od roku 1860 zahynulo v izraelsko-palestinském střetu 120 000 lidí, a to na obou stranách.

Tento kontrast se ještě zvýší, když si uvědomíme, jak část západní selhala právě tváří v tvář válce v Sýrii, kde Bašár Asad zcela prokazatelně usiloval o co největší množství civilních obětí. Mnozí z notorických kritiků Izraele, jako je Noam Chomsky, Robert Fisk a další, buď nebyla vůbec ochotna jasně odsoudit syrský režim, anebo se přinejmenším nedokázali vyslovit pro potrestání syrského režimu, a to ani po opakovaném použití chemických zbraní. Buď věřili, že tamní režim je „pokrokovější“ než islamističtí povstalci, nebo nechtěli jakkoli napomáhat „imperialismu“ a „neokonzervativcům ve Washingtonu“.

Ovšem nejen spravedlivým rozhořčením živ je akademik. Jedním z faktorů, které ovlivňují dění na amerických univerzitách, jsou peníze. Americké vzdělávací instituce poté, co selhaly při ochraně židovských studentů nebo kohokoli, kdo by mohl být jiného názoru než propalestinští demonstranti, změnily po pár týdnech kurz a proti některým organizacím a mluvčím začaly zasahovat. Stalo se tak až poté, kdy se ozvali velcí židovští i nežidovští (!) sponzoři a univerzity se začaly bát o peníze – a jejich aparáty o zaměstnání.

Jenže to je jen jedna stránka věci. Americké vzdělávací instituce dlouhodobě přijímají peníze od problematických režimů a v některých případech se prokazatelně snaží ukrýt původ těchto zdrojů; jde o miliardy dolarů. Velká část těchto prostředků přichází z Arabského poloostrova, nejčastěji z Kataru (jenž financuje Hamás i Al-Džazíru), nebo ze Saúdské Arábie. Americký Network Contagion Research Institute tvrdí, že největší protižidovské incidenty se odehrály právě v institucích, kam přichází nejvíce těchto peněz.

Už před lety si role arabských peněz všiml politolog Martin Kramer, podle kterého peníze od arabských dárců pomohly proměnit osazenstva kateder Blízkého východu i obsah výstupů jejich výzkumu. Paradoxní je, že fenoménem „antiizraelismu“ netrpí americké katedry íránských studií. Jednak tam tyto peníze nechodí a íránští přednášející jsou často sami uprchlíci před íránským režimem.

Dětská nemoc antisionismu

Dnešní bojovníci proti „izraelskému apartheidu“ tomu asi neuvěří, ale možná jsou nevědomými žáky sovětských tajných služeb. Záměna pojmů „Žid“ a „sionista“ má kořeny v Moskvě, stejně jako akrobacie s významy slov „antisionismus“ a „antisemitismus“. Podle některých autorů také nápad na převyprávění palestinského „boje proti Izraeli“ na „národněosvobozenecký boj“, který je více sexy, pochází z komunistických tajných služeb. Organizace za osvobození Palestiny byla založena v roce 1964, tedy předtím než Izraelci začali „okupovat Palestinu“ – tu v Gaze a na Západním břehu.

Tento pohled rychle prosákl na Západ a už v době šestidenní války v roce 1967 levicoví studenti v Paříži nosili palestinské šátky. Naopak Izrael začal ztrácet image Davida a také pokrokového socialistického experimentu. Stejně tak někteří lidé bez odporu přijali myšlenku, že za Palestinu se bojuje i daleko od ní.

Ne všichni „antisionisté“ jsou levičáci a ne všichni levičáci jsou „antisionisté“. Neméně podstatné je to, čeho si povšiml zklamaný izraelský levičák Nissan Shor: těmto lidem vlastně o žádné Palestince nejde. Žádným Palestincům nepomohou a mnohým jiným mohou docela nepěkně ublížit.

JAN FINGERLAND
komentátor Českého rozhlasu