Jako pátý svazek historické edice Židé – Dějiny – Paměť vydalo Nakladatelství Lidové noviny studii Tak napřesrok v Marienbadu od profesorky židovských studií a historie na Indiana University v Bloomingtonu Mirjam Zadoff. Kniha, které nese podtitul Ztracený svět židovských lázeňských kultur, už získala v cizině několik ocenění. Do češtiny ji přeložil – kupodivu z německé verze – Petr Dvořáček.
Mnoha podrobnými poznámkami opatřená studie, která je přesto sepsána poměrně živým jazykem a opírá se o mnohé úryvky z autentické korespondence, nám přibližuje ztracený svět tří západočeských lázeňských měst – Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní, která se od konce 19. století do pozdních 30. let století dvacá- tého proměňovala během letních měsíců v centra dovolenkového života evropských Židů. Neslo to s sebou i specifickou kulturu, životní styl, jejž si s sebou přiváželi lázeňští hosté, nezřídka pocházející z tzv. vyšších vrstev. Mířili sem nejen němečtí a rakouští Židé, ale také haličtí a ruští chasidé. V expo- nované době tu bývala otevřena spousta košer restaurací, na kolonádě bylo možné zakoupit noviny psané v jidiš či v hebrejštině a pro židovské publikum se pořádala zvláštní divadelní představení. Otevíraly se tu i židov- ské modlitebny, které využívali především ortodoxní Židé. Stejná lázeňská města, kde bylo samozřejmě často slyšet němčinu, se v době mimo letní sezonu paradoxně stávala rejdištěm nacionalistů a docházelo tu k antisemitským útokům. Autorka analyzuje proměnu těchto dočasných židovských stře- disek, kde se prolínala historie kulturní s tou lékařskou a v letních měsících se židovští hosté v lázních měnili z tradiční menšiny na většinu… V kosmopolitních lázeňských měs- tech tak docházelo k setkávání a komunikaci mimo dané kulturní, sociální a národní hranice, v lázních se sbližovali představitelé různých kruhů. Působily zde židovské spolky, pro významnější místní židovstvo i návštěvníky fungovala dokonce i exkluzivní lože B’nai B’rith. Lázně byly i centry jistých druhů neřesti – důstojní mužové tu občas přicházeli o své manželky, vznikala nová přá- telství, šťastné i nešťastné lásky – až idylické období silně narušila první světová válka. Letní židovský lázeňský mikrosvět měl své zákonitosti, své příjemné i temnější stránky, než byl s nástupem fašismu v Německu násilně ukončen.
Útlá knížka vzpomínek Pavla Taussiga nese výmluvný titulek Chlapec, který přežil pochod smrti, s přípodotkem …a natruc jsem neumřel! Nutno hned na začátku říci, že nejde o příběh známého českého filmového historika, ale jeho jmenovce narozeného roku 1933 v Bratislavě, který se poté, co prošel útrapami několika koncentračních táborů včetně Osvětimi, šťastně dožil konce války. Po čase se stal redaktorem satirického slovenského časopisu Roháč, avšak po srpnu 1968 si sbalil kufry a přes Vídeň zamířil do Německa. Jazyk mu zřejmě potíže nedělal – jeho rodiče mezi sebou, jak bylo v židovských rodinách časté, mluvili německy a vychovatelkou malého Pavla, který do pěti let také neřekl slovensky ani slovo, byla Němka ze Sudet. Taussigovým rodičům se podařilo těsně před okupací v roce 1939 přestoupit na evangelickou víru, syna dali pokřtít už po narození. To byla ve fašistickém Slovensku polehčující okolnost a dostali tzv. „výjimku“, přesto nesměli vlastnit např. rádio, navštěvovat kino či divadlo, nesměli cestovat a v deset večer museli už být doma… Po potlačení slovenského povstání na podzim roku 1944 byly ovšem výjimky pro pokřtěné Židy zrušeny a koncem října Taussigovu rodinu slovenští gardisté zatkli. Za týden už jeli v dobytčáku do Osvětimi.
Tam je čekala další životní šťastná náhoda – plynové komory už byly rozbořeny, fronta se blížila a Němci po sobě zametali stopy. Jedenáctiletý Pavel prošel dalšími třemi koncentráky, ale přežil.
Knížka (vydala Grada) působí velmi autenticky, i když je poněkud nekompati- bilní – je totiž sestavena z několika textů z různých dob a jednotlivé životní etapy jsou popsány s rozdílnou podrobností. V závěru autor krátce popisuje své osudy v emigraci, kde napsal několik knih.
Nelze mluvit o židovské mystice, o jejíž studium je i v současnosti poměrně značný zájem, a pominout Gershoma Scho- lema, jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů 20. sto- letí. Jeho stěžejní dílo Hlavní proudy židovské mystiky vyšlo poprvé v roce 1941 v Jeruzalémě, kam se podařilo tomuto původně německému historikovi a filosofovi odjet už dávno před válkou. Profesor Gershom (původně Ger- hard) Scholem (1897 Berlín – 1982 Jeruzalém) je zakladatelem moderního studia kabaly a etabloval se také jako první profesor židov- ského mysticismu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Stál dokonce i v čele Izraelské akademie věd. V mládí se hodně věnoval studiu matematiky a filosofie a už v roce 1923 se vydal do tehdejší britské Palestiny, kde studoval židovský mysticismus, který pak s důrazem na kabalu vyučoval – avšak z vědeckého úhlu pohledu.
Do češtiny byly dosud převedeny pouze dílčí kabalistické studie Gershoma Scho- lema, na nynější pečlivé edici se kromě překladatele Martina Machovce podílela řada dalších odborníků. Text byl přeložen z amerického vydání z roku 1995 s přihlédnutím ke staršímu vydání německému z roku 1957.
Slavnou knihu, kterou poprvé v češtině vydalo Argo, tvoří devět přednášek. Sedm z nich se uskutečnilo v roce 1938 v New Yorku, z toho šest jich zde bylo předneseno v angličtině a jedna v hebrejštině. Autor látku vykládá systematicky, od všeobecné charakteristiky židovské mystiky se přes mystiku merkavy a židovské gnóze dostává ke středověkému chasidismu a k nástupu kabaly. Dvě přednášky se týkají především knihy Zohar, sedmá přednáška je věnována situaci po vypovězení Židů ze Španělska, a dvě závěrečné pak šabatiánskému hnutí v 17. století a polskému a ukrajinskému chasidismu.
Úžasná kniha, ale věru to není snadné čtení… Jak píše v předmluvě Robert Alter, „pomáhá nám uvědomit si, jak mimořádně důležitou roli hrála mystická učení v příběhu Židů“.
LUBOR FALTEISEK
Přidej komentář jako první k "Literatura s Davidovou hvězdou"