Markuse znám téměř dvacet pět let. Potkali jsme se během jeho ročního studijního pobytu v Praze a zůstali v kontaktu. Mnohokrát za ty roky jsme vedli hluboké rozhovory, které mi díky jeho pestré zkušenosti v pozicích rabína, kaplana, dramaterapeuta pomohly. Nedávno jsme se potkali v Praze a povídali si o současné situaci, která doléhá na všechny. O část rozhovoru jsem se s vámi rozhodla podělit.

Markusi, rabínskou smichu jsi získal na Židovském teologickém semináři v New Yorku. Poté jsi se odstěhoval do Londýna, kde jsi se zaměřil na židovské vzdělávání, mezináboženskou práci a později na kaplanství. Když se ohlédneš zpátky, představoval sis svoji budoucnost při nástupu na rabínská studia takhle?

Ano, myslím že ano. Jak jsi řekla, když jsem se v roce 2007 vrátil do Londýna, pracoval jsem v oblasti židovského vzdělávání a hodně se věnoval mezináboženské práci. O dva roky později jsem byl požádán, abych pomohl místnímu hospici s duchovní péčí a podporou pozůstalých. A už jsem u tohoto povolání zůstal. Práce zdravotnických kaplanů mi byla vždycky blízká a ukázalo se, že je to přesně to, co bych chtěl jako rabín dělat.

Co práce kaplana vlastně obnáší?

Pro některé moje kolegy je hlavní náplní práce poskytování náboženských služeb a obřadů, jiní tráví více času hovory s pacienty a jejich rodinami a přáteli a nabízejí čas a naslouchání jejich obavám, strachům a smutku. Často to také obnáší zprostředkovávání komunikace mezi pacienty, rodinami a zdravotníky. Někdy se vymykají kontrole emoce mezi rodinnými příslušníky a v průběhu propadu zdravotního stavu jsou zraňovány city či je smrt opravdu nablízku. Měl jsem to štěstí, že jsem vše výše zmíněné dělal a mohl jsem být k dispozici lidem různých profesí, ze všech koutů světa, různého náboženství či vyznání, hovořících různými jazyky, z různých kultur – kdykoli mě potřebovali nebo chtěli, abych s nimi trávil čas.

V nemocnici jsi pracoval už během rabínských studií. Dohromady se tedy této práci věnuješ už přes dvacet let. Lze stručně shrnout poznatky, které jsi během své praxe získal?
Naučil jsem se, že život je drahocenný. S každým nádechem je nám dáno něco úžasného – dar vztahovat se ke světu kolem prostřednictvím dávání a braní, přičemž každý z nás to dělá svým jedinečným způsobem. A s touto jedinečností se pojí skutečnost, že nikdy nemůžeme vědět, jak přesně se druhý člověk v danou chvíli cítí a přemýšlí. Osvědčilo se mi to přiznat, ač to možná zní z mé pozice nečekaně. Věřím že říct: „Nevím, jak se teď cítíte,“ je ten nejupřímnější způsob empatie. Opakovaně jsem zažil, že se díky tomu umírající, truchlící nebo kdokoli v těžké situaci cítí viděn a slyšen. A to je něco, co my lidé strašně moc potřebujeme. Jistě, někdy se chceme stáhnout, nebýt nikým rušeni a užívat si svou vlastní společnost. Ale v konečném důsledku potřebujeme vědět, že ostatním na nás záleží. Britský pediatr a psychoanalytik D. W. Winnicott to krásně vyjádřil popisem dětské hry: „Schovat se je radost, ale je strašné, když vás nenajdou.“ Mnohokrát se mi potvrdilo, že laskavost a respekt k jedinečnosti každé lidské bytosti nezůstanou bez povšimnutí, ale že se šíří dál a dokážou inspirovat a připomínat ostatním, aby i oni jednali laskavě a s respektem.

To jsi řekl moc hezky. Co vnímáš jako specificky židovský aspekt své práce?

Doprovázet umírající, ctít zemřelé a utěšovat truchlící jsou základní micvot. Máme se vystříhat očekávání díků od ostatních a slova žalmu 90,12 nám jsou jakousi mantrou: Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Já to chápu jako volání k činnosti, k radování se z každého dne a snaze udělat v životě něco dobrého, a také jako krásnou připomínku, že mám být vděčný za všechno, co mi bylo dáno, a za věci, kterých se mi podařilo dosáhnout. Moudrost srdce také znamená mít dostatečnou pokoru, abych věděl, že nemůžu všeho dosáhnout sám, že nemůžu sám zachránit svět, a být si vědom toho, že za své úspěchy vděčím i lidem, kteří mi poskytli podporu, povzbuzení a pomoc. Žijeme ve vztazích, vyživujeme se jimi. Nikdo z nás nemůže projít životem jako sólista.

Nacházíme se ve velmi stresující době, mnoho lidí trpí obavami a úzkostmi. Jakou radu bys nám pro zlepšení psychického zdraví a pohody z pozice rabína a dramaterapeuta dal?

Psychologická podpora a psychoterapeutické techniky mohou pomoct povznést mysl, když se kvůli depresivním nebo neodbytným myšlenkám, obavám či úzkostem stává každodenní život neúnosný, nebo dokonce nemožný. Kvalitní kreativní i tradiční mluvená terapie poskytuje bezpečný prostor k prozkoumávání vnitřní dynamiky a nácviku nových myšlenek a činů, nových způsobů, jak zvládnout den i týden. Z vlastní zkušenosti vím, jak může být těžké požádat o pomoc či otevřeně hovořit o svých niterných problémech. Často nám v tom brání pocit studu. Přesto bych radil vyhledat odborníka, pokud možno dřív, než se úzkosti stanou překážkou.

Co nám může pomoci bez odborníka nebo v mezičase, než se k nějakému dostaneme?

Ve své práci kaplana se věnuji tzv. duchovní péči. V arteterapiích se zamýšlíme i nad spiritualitou a nad naším vnitřním lidským světem, psýché čili duší. Vnímám, že mentální zdraví a duchovní péče jsou úzce propojeny. Spiritualita často popisuje a přiznává, že život je víc než jen to, co vidíme pouhým okem, že jsme jen miniaturní částí mnohem většího celku. Naše duše vrávorá, když přestaneme vidět dobro, jehož jsou lidé schopni, a krásu, kterou poskytuje příroda. Spiritualita a duchovní péče podle mě fungují, když mám hluboký pocit celistvosti a vnímám, že věci jsou dobré a na dobrém místě, a vím, že hraju svou roli v mnohem větším celku.

Co konkrétně pomáhá tobě, když ti je úzko?

Útěchu hledám v hudbě, ať už během aktivního hraní, nebo pozorného poslouchání. Rád také zajdu do galerie nebo na divadelní či taneční představení. Stejně funguje dlouhá procházka v parku, čtení dobré knihy nebo studium.

Mnohokrát jsem četla o prospěšnosti rituálů. Jak na ně nahlížíš ty? 

Naše pravidelné zvyky, rutiny mohou být světského charakteru – je to způsob, jakým ráno vstaneme, jak se posadíme k jídlu, jak zdravíme blízké. Víme, co máme dělat, a víme, co máme očekávat. Stejně tak vzorce a sled událostí v týdnu, měsíci či v roce nám pomáhají s orientací. Cítíme se díky tomu jistě a bezpečně. A ten pocit jistoty a bezpečí potřebujeme. Rituály jsou trochu jiné. Označují okamžik přechodu a změny a provázejí nás jím. Jsem sociálně a spirituálně někdo nový a jiný, než jsem byl před oním rituálním gestem. Vezměme si třeba svatbu, brit mila (obřízka), tevila (ponoření do mikve nebo do majim chajim) v naší židovské tradici. Tyto obřady se v průběhu času vyvíjely a byly ctěny. A my je vnímáme také jako připomínku, že jsme spojeni s lidmi a generacemi před námi. A doufáme nebo věříme, že ti po nás se s námi v budoucnu spojí stejným nebo podobným způsobem. Totéž platí pro tradiční modlitby a písně; podporují nás a udržují v nás pocit sounáležitosti a kontinuity. Ne každá věta mě musí osobně dojímat nebo mi v určitou chvíli připadat relevantní. Pro mou osobní modlitbu nebo pro tichou meditaci si můžu vypůjčit slovo nebo větu, které ve mně aktuálně rezonují, opakovat je tak často, jak budu chtít, rozšířit je, přidat si vlastní slova nebo si upravit vlastní melodii.

Když zmiňuješ meditaci, k té se dnes mnoho lidí uchyluje. Jiní praktikují jako duchovní aktivitu ticho.

Ano, pro duši může být stejně tak přínosné, když všechno odložím, ztiším se a v klidu a tichu se posadím nebo natáhnu. Můžu pozorovat svůj dech nebo tlukot srdce, rytmus svého těla, na chvíli se oprostit od věcí kolem mě. Příkladem v naší tradici je šabat, který nás k tomuto nabádá. Prostřednictvím chvíle ztišení, odpočinku a obnovy nás vrací ke spojení s naším vnitřním já, k lidem, které máme rádi, k léčivým hodnotám a moudrosti naší tradice.

A co micvot? Myslíš si, že zaměřit se na konání dobra může být také dobrý způsob, jak si pomoct, když je život náročný?

Ano, rozhodně. Obracet se jeden k druhému s respektem, naslouchat, nabídnout pohostinnost i lidem mimo svou rodinu a okruh přátel, jednat s ostatními s laskavostí a navštěvovat ty, kteří se mohou cítit zapomenutí nebo osamělí, je prospěšné pro všechny strany.

Věnuješ se také dramaterapii a pohybové terapii, využíváš při tom celou škálu divadelních postupů, vytváření příběhů a hru. Pracuješ s nástroji z dramaterapie i v roli kaplana? Pokud ano, jak?

Role terapeuta a kaplana jsou si svým způsobem velmi podobné. Vnímám to tak, že úkolem obou je plná přítomnost pro druhého člověka, který se zrovna nachází v bolesti a utrpení, vyrovnává se s pocitem ztráty nebo nedostatku směru či smyslu. Jak už jsem řekl, jako lidé prospíváme, když nám je nasloucháno, když jsme viděni, slyšeni a chápáni, když jsme respektováni takoví, jací jsme, spolu s našimi dary a silnými stránkami, našimi nedostatky, volbami i ztrátami. A cesta obou, terapeuta i kaplana, je být empatičtí a nesoudit, být ochotni a schopni doprovázet klienta nebo pacienta po omezený čas na jeho cestě životem. I když je ta cesta plná hrbolů, vede náročnou krajinou s tmavými a strašidelnými místy.

Co to pro tebe znamená v praxi?

V obou rolích – a také v mnoha dalších oblastech v životě – mi pomáhá to, co jsem se naučil od mých učitelů improvizace. Jedna z hlavních zásad tohoto způsobu vytváření situace nebo hry na jevišti v konkrétní chvíli, kdy nic není nazkoušeno, spočívá ve využití přístupu „Ano! A…“. S čímkoli druhý člověk přijde, moje první reakce je: „Jistě, přijímám, že to, co jste právě řekl nebo udělal, je v tuto chvíli pravdivé a skutečné.“ A pak je na mně, abych na tom spontánně stavěl, přidal něco smysluplného, posunul daný příběh kupředu. Celé to je o otevřenosti, spontánnosti a o flexibilitě.

Druhá hlavní zásada v tomto druhu improvizovaného divadla, která mi připadá stejně důležitá a nápomocná ve všech oblastech mého života, je zachycena v následující větě: „Starej se jen o to, aby všichni ostatní vypadali skvěle.“ To znamená, že jsme tam jeden pro druhého, ega jdou stranou. Stejně tak jako já podporuji všechny kolem sebe, všichni kolem mě se soustředí na to, abych i já zazářil, uspěl a mohl být tou nejlepší verzí sebe samého. Občas si říkám, o co by byl svět lepší, kdyby se nás víc chovalo jako herci na jevišti při improvizovaném představení…

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ

Foto archiv Markuse A. Langeho