V úterý 3. října bude v divadle Komedie s představením Eichmann v Jeruzalémě hostovat Zagrebačko kazalište mladih (Záhřebské divadlo mladých). Nenechte si ujít příležitost vidět tento společensky angažovaný autorský projekt renomovaného slovinského režiséra Jerneje Lorenciho na motivy stejnojmenného textu německé filozofky Hanny Arendt.
Dokumentární divadelní rekonstrukce procesu s organizátorem transportů Židů do nacistických táborů smrti uvádí na scénu nejen pohled na „banalitu zla“, ale také poselství lásky a humanity v době, kdy se celá Evropa potýká s relativizací své vlastní historie.
Eichmann v Jeruzalémě je zásadním dílem v oblasti politické filozofie a studia holocaustu a bohužel je její poslání vzhledem k aktuálnímu dění na našem kontinentě stále aktuální. Kniha vznikla na základě série článků, reportáží z procesu pro The New Yorker, prestižní americký magazín, který Arendt do Jeruzaléma vyslal. V reportážích a pozdější knize nabídla Arendt komplexní pohled na jednoho z nejznámějších válečných zločinců 20. století Adolfa Eichmanna. Tomu se po válce podařilo uprchnout do Argentiny, kde byl vypátrán izraelskou rozvědkou a 11. května 1960 agenty Mossadu zatčen a unesen do Jeruzaléma, kde byl následující rok postaven před soud za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti a posléze odsouzen k smrti oběšením. Jak uvedla Erin Overbey v článku připomínajícím osmdesáté páté výročí magazínu The New Yorker o reportážích Hanny Arendt: „Pětidílný článek nazvaný Eichmann v Jeruzalémě odstartoval jednu z nejvášnivějších veřejných diskusí o holocaustu, jaká kdy proběhla.“
Hanna Arendt se ale zabývá nejen konkrétním Eichmannovým případem, ale proniká i do širších otázek morálky, odpovědnosti a povahy zla. Jádrem její analýzy je „banalita zla“. Zpochybňuje tradiční pojetí zla jako výsledku zrůdných, zlovolných úmyslů. Místo toho tvrdí, že zlé činy často páchají obyčejní jedinci, kteří plní rozkazy, aniž kriticky zkoumají morální důsledky svého jednání. Naznačuje, že jednotlivci jako Eichmann, kteří hráli klíčovou roli při organizování holocaustu, nebyli nutně vedeni hluboce zakořeněnou nenávistí nebo sadistickými sklony. Byli to spíše byrokraté, kteří vykonávali své povinnosti se znepokojivou odtažitostí a bezvýhradnou poslušností vůči autoritě. Zkoumání této myšlenky je hlubokým komentářem Arendt k lidské schopnosti morální lhostejnosti, a to i tváří v tvář ohavným zločinům.
Samotná intelektuální cesta Arendt je důležitou součástí knihy. Pocházela z německo-židovského prostředí, vystudovala teologii, byla filozofkou a politickou teoretičkou. Z nacistického Německa se jí podařilo včas prchnout nejdříve do Paříže a poté do Ameriky, kde byla činná v tamější židovské komunitě. Její rozhodnutí informovat o procesu s Eichmannem v Jeruzalémě tak bylo hluboce osobní a etické. Potýkala se s morální složitostí procesu a následně jej využila jako příležitost k prozkoumání širších otázek týkajících se spravedlnosti, odpovědnosti a role právního systému v konfrontaci s hrůzami holocaustu.
Dramaturg Záhřebského divadla mladých Tomislav Zajec k jejímu dílu poznamenal: „Pouze zbavíme-li totalitu mechanismů, které ji činí funkční, jako je poslušnost a strach, můžeme vyslat zprávu, že každý z nás je důležitý, naše výpověď jedinečná a naše zkušenost cenná. Pouze když se vzdálíme od institucionalizovaného zla, můžeme dospět k osobní odpovědnosti. Teprve když tak učiníme, může tělo jako metr čtvereční kůže – abychom použili metaforu této hry – znovu získat status živého svědka. Obrácenou analogií lze teprve v tomto okamžiku prohlásit, že člověk, který zredukoval živé tělo na čtvereční metr kůže, je odpovědný. Každý pokus o rekonstrukci vyžaduje kontext, který by osvětlil danou problematiku. Jinak by každé zlo a každý dobrý skutek byly stejně banální a prosté. Teprve když jsme připraveni rozpoznat strach druhých lidí, můžeme se postavit tomu nejhoršímu – svému vlastnímu. Tím, že se tento pořad zabývá střípky tak zničující historické události, jakou je holocaust, a významovými vrstvami, které se objevily později, zkoumá osobní strasti, obavy a pravdy, které jsou na hony vzdálené jakékoli domnělé banalitě.“
Hru pro Záhřebské divadlo mladých režijně zpracoval renomovaný slovinský režisér Jernej Lorenci. Arendt a její filozofické teze jsou však pro něj a jeho spolupracovníky jen odrazovým můstkem pro zkoumání historických faktů, sociologických a filozofických textů, osobních postřehů účinkujících i známých prvků populární kultury, aby racionalizovali a kontextualizovali zlo a jeho skutečné důsledky. S ohledem na to si představení vypůjčuje z různých médií – od dokumentárního filmu Šoa Clauda Lanzmanna, Jaspersova souboru přednášek publikovaných v knize Otázka německé viny až po román Kůže Curzia Malaparteho a hraný film Stanleyho Kramera Rozsudek v Norimberku.
Nina Ožegović z Tportalu k představení uvedla: „Společensky angažovaný Eichmann v Jeruzalémě Jerneje Lorenciho je víc než divadelní inscenace: Přinesl na chorvatskou veřejnou scénu vzpomínku na peklo holocaustu a poselství lásky, a to má v dnešním prostředí, v němž jsou ustašovský pozdrav a koncentrační tábor Jasenovac systematicky relativizovány, prvořadý význam.“
Když jsem se Jerneje Lorenciho ptala, proč si zvolil ke zpracování právě dílo Hanny Arendt, odpověděl: „Protože je to lidský příběh, příběh člověka. Máme tendenci zlo bezvýhradně zatracovat a dobro stavět na piedestal. Znepokojuje mě dnešní polarizace společnosti. Sklon k tomu nahlížet na věci černobíle, vyhraňovat se z pozice, jestli jsme pravičáci nebo levičáci, nenávidět vše ruské. Vynášet rychlé soudy. Nemyslím si, že je to správná cesta. Osoba Eichmanna mě svým způsobem fascinuje. Třeba fakt, že byl opravdu dobrým otcem. Dokonce si troufnu říct, že byl daleko lepším otcem, než jsem já. Byl to jen člověk, jako my všichni.“
Metoda jeho práce spočívá v tom, že přednese tvůrčímu týmu svoji vizi a několik nápadů, které potom společně zpracovávají. Na povrch tam vypluly historky z rodiny jedné z protagonistek, která po letech pochopila nezvyklé chování své rodiny způsobené traumatickými zkušenostmi, či její strach z toho, že by za války jako queer osoba skončila v koncentračním táboře.
Potvrdil mi, že „práce na této inscenaci byla hlubokým intenzivním zážitkem. Někdy jsem se nechal možná až příliš vtáhnout. Občas bylo náročné čelit takovému náporu zla.“
Ke spolupráci se Záhřebským divadlem mladých mi Daniel Přibyl, ředitel Městských divadel pražských, pod které divadlo Komedie spadá, řekl: „Mezi četnými mezinárodními aktivitami Městských divadel pražských mají své důležité místo reciproční výměny představení se zahraničními partnery. Takovým naším dlouhodobým partnerem je i Záhřebské divadlo mladých. Když jsme letos vybírali, kterou z inscenací chorvatských kolegů v říjnu pozvat do Prahy, volba rozhodně padla na Eichmanna v Jeruzalémě. Není zvykem adaptovat pro jeviště knihy filozofických a politických tezí. Naléhavost myšlenek Hanny Arendt ale v tomto případě inspirovala inscenátory k výsostně dramatickému dílu.“
Pokud jsem vás na představení ještě nenalákala, třeba vás přesvědčí novinář Tomislav Čadež, který shrnul svůj dojem z inscenace v chorvatském deníku Jutarnji list takto: „Herci jsou hluboce dojati tím, co říkají, a otřásají i námi. Ale toto představení není jen o banalitě zla, o Eichmannovi, o lidech, kteří stojí na jeho straně. Toto představení je o důsledcích zla. O tom, co se stane, když zvítězí. Hrůzu, která je za normálních okolností nepředstavitelná, lze převyprávět a ztvárnit pouze symbolicky, jak se to s uměřeností a účinností podařilo v tomto představení. Určitě si ho nenechte ujít!“
RADKA LÍM LABENDZ