V pondělí 4. září 2023 byla Kamila Kopřivová, kterou možná znáte ze sociálních sítí jako Rabínku v zácviku, ordinována ve Westminsterské synagoze na rabínku. Jmenování Kamily Kopřivové je historickým okamžikem, neboť se stane vůbec první českou rabínkou. O to výjimečnější je, že se připojuje k Westminsterské synagoze, která je domovem 1564 zachráněných českých svitků Tóry.

Nejdříve bych ti moc ráda pogratulovala k udělení smichy. Je to historická událost, českých rabínů moc není a ty jsi navíc úplně první ordinovaná rabínka! Jak se cítíš?

Děkuji. Upřímně se mi hodně ulevilo. Moje smicha proběhla deset dní před Roš ha-šana, v době pro duchovní i komunity velmi vypjaté – i bez téhle velké ceremonie bych měla dost co dělat. Ulevilo se mi taky z toho důvodu, že tlaky proti mně byly během mého studia všelijaké a občas jsem se bála, že to prostě nepůjde a rabínkou nebudu. O to víc jsem si svou ordinaci do rabínského úřadu mohla užít. Byla opravdu krásná a měla jsem velké štěstí – letos nebyli na Leo Baeck College ordinováni žádní jiní studenti, a ceremonie se proto mohla konat u nás ve Westminsterské synagoze. To dost pomohlo navodit opravdu intimní a jedinečnou atmosféru.

Ordinovali mě rabínka Deborah Kahn Harris a rabín Charles Middleburgh, ředitelka Leo Baeck College a její děkan, což se stalo úplně poprvé v historii College. Navíc to všechno proběhlo na jarcajt Maharala, o kterém jsem psala svou doktorskou disertaci, víc už bych si vážně přát nemohla.

Tak to je až neuvěřitelná shoda náhod! Jako by přes veškeré těžkosti během studií nad tebou někdo držel ochrannou ruku. Kde jsi studovala a jak dlouho tvá studia trvala?

Má studia trvala čtyři roky. Na Abraham Geiger Kolleg jsem přišla s doktorátem z judaistiky z Univerzity Karlovy, což mi zejména akademickou stránku studia dost ulehčilo, protože velkou část univerzitních povinností jsem měla splněnou už z Prahy. Na Abraham Geiger Kolleg jsem studovala dva roky, poté jsem pod jejich záštitou studovala rok v Jeruzalémě na Conservative Yeshiva. Když jsem se vrátila z Jeruzaléma, začaly na Abraham Geiger Kolleg vyplouvat na povrch problémy spojené se zneužíváním moci a obvinění ze sexuálního obtěžování studentů ze strany vedení. Já sama jsem čelila poměrně nestandardnímu zacházení. Nebyla to pro mě lehká doba. Bylo to těžké rozhodnutí a velký skok do neznáma, ale na začátku srpna 2022 jsem svá studia na postupimském rabínském semináři ukončila a odešla do Londýna. Byla to obrovská nejistota, dalo to spoustu vyřizování a stěhování do třetí země během pár let mi vzalo dost sil, ale všechno dopadlo dobře. V Londýně jsem se ze strany Leo Baeck College setkala s obrovsky vřelým přijetím a velkou podporou.

Tiskem nedávno probleskla zpráva, že doplníš tým duchovních ve Westminsterské synagoze v centru Londýna. Jaká bude tvoje role?

Získala jsem pozici druhého rabína. Komunita Westminsterské synagogy se dost rozrostla a jeden rabín na všechnu práci už nestačí. Budu pracovat společně s rabínem komunity Benji Stanleym, který je za rozkvět komunity v posledních letech zodpovědný. Jen v posledních pár letech přibylo na 150 rodin. Mou úlohou je převzít část běžné liturgie a výuky a také ceremonií spojených s různými životními milníky. Hodně si užívám spolupráci s naší vedoucí mládeže, se kterou připravujeme vzdělávací programy pro všechny věkové skupiny od batolat až po teenagery. Na jaře se nám hodně podařil výlet do Prahy se skupinou našich batmicvantek a barmicvantů – šabat jsme dokonce strávili na pražské židovské obci a po bohoslužbě pod vedením Bejt Simcha jsme byli na večeři v Šalomu. Pro naše mládežníky to byl jeden z vrcholných zážitků výletu.

Čeká tě mimo práce s mládeží ještě něco?

Snažím se rozjet náš vlastní Tikun Olam tým. Ten nám v synagoze zatím chyběl, přestože chuť pomáhat a „napravovat“ je mezi členy naší komunity velká. Prozatím jsme spojili síly s Liberal Jewish Synagogue, která každý měsíc pořádá Drop-In pro rodiny přistěhovalců, čekajících na azyl. Britský státní systém přetéká žádostmi o azyl a vyřízení povolení k pobytu se může táhnout roky. Pokud žadatelé navíc nemluví anglicky a dostali se do země nestandardní cestou, jsou na dlouhé měsíce uvězněni ve vakuu, kdy sice již jsou v nové zemi, ale bez pracovního povolení a přístupu k základním zdravotním a sociálním službám žijí v otřesných podmínkách. Během těchto dropinových odpolední tak mohou žadatelé o azyl přijít do synagogy, dostanou pár liber, teplé jídlo, nové šaty a toaletní potřeby, a zatímco rodiče se snaží zajistit pro své rodiny to nejnutnější, jejich děti si mohou v klidu a bezpečí chvíli hrát s hračkami.

Máš nějaký rabínský vzor? Ať už současný, nebo někoho z historie, kdo tě nejvíc inspiroval?

Já bych si tady ráda trochu přihřála polívčičku – k bláznivosti mého letošního léta přispěla velkou měrou má vlastní kniha. Asi před rokem mě oslovil Albatros s tím, jestli bych nenapsala knihu o židovství. Já souhlasila a stala se z toho skutečně neuvěřitelná cesta. Není to kniha pro židy, to říkám rovnou, je to kniha pro ty, co by se chtěli o židovství něco dozvědět. Doufám, že je čtivá, a hlavně že není encyklopedická. Snažila jsem se spíš popsat koncepty, které nás židy spojují, ať už jsme jakékoli denominace.

Ale zpět k původní otázce. Každou z jedenácti kapitol této knihy doprovází podkapitola, kde představuji jednu ženu židovské historie. Čtenář se tak něco dozví o talmudické Beruriji, kurdské Asenat Barzani, naší pražské Rivce Tiktiner nebo o chasidské cadikyni Panně z Ludmiru. Nemůžu si proto teď vybrat jednu, studování jejich životů, myšlenek a nelehkých cest židovských učenkyň mě provázelo posledním rokem a všechny na mě měly svým způsobem vliv.

Na knihu se moc těším. Bude se u příležitosti uvedení knihy konat nějaká veřejná akce, na kterou bychom čtenáře mohli pozvat?

Určitě. Slavnostní uvedení je naplánováno na 19. října od 19.00 v Maiselově synagoze. Všichni jsou srdečně vítáni.

Bejt Simcha nedávno vydala sidur Sulam Ja’akov. V rámci debaty kolem jeho vydání se hodně mluvilo o vynechání imahot. Jaký je tvůj pohled na inovace v liturgii?

Imahot se začaly v liturgii nezávislých minjanů v USA objevovat pod vlivem druhé vlny feminismu už v sedmdesátých letech dvacátého století. To je více než padesát let, takže za mě určitě nejde o liturgickou inovaci. Jak progresivní, tak konzervativní židovství se s problémem v posledních desetiletích vyrovnalo. Inovací, pokud to tak chceme nazývat, třeba je, jak vyvolat k Tóře člověka, který se identifikuje jako genderově neutrální a nepřeje si být označován jako „bat“ nebo „ben“. A i na to už máme odpovědi.

Diskuzi ohledně pramatek v Sulam Ja’akov jsem zaznamenala a sledovala. Podporuji argument, že Bejt Simcha chtěla vydat sidur, který bude přístupný a dostupný všem komunitám v ČR bez ohledu na denominaci, a to se podařilo. Těm, co nejsou s edicí spokojeni, můžu s úsměvem připomenout, že sice v rukou třímají krásný nový sidur, nicméně jejich obličej zůstává i nadále obdařen ústy, která mohou vyslovit, co je potřeba.

Na sociálních sítích jsi známá jako rabínka v zácviku. Budeš nadále na sítích aktivní? A pod jakým profilovým jménem tě po zácviku budou moci čtenáři najít?

Můj profil se teď změnil, z rabínky v zácviku je už jen rabínka. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, že si ten zácvik nechám, protože co si budeme nalhávat, rabín se učí neustále. Nakonec jsem se ale rozhodla tuhle kapitolu ukončit a posunout se dál. Na sítích ale určitě nadále působit budu, i když v nové pozici na to budu mít znatelně méně času.

Na sociálních sítích se docela často vyjadřuješ k různým nenáboženským tématům. Třeba podporuješ organizaci Bez trestu, která bojuje proti sexualizovanému a domácímu násilí, vyjadřovala jsi se k situaci kolem Alipro nebo reagovala na kardinála Duku. Jak vnímáš roli duchovních ve veřejném prostoru?

Ve veřejném prostoru mi chybí korektiv. Šíří se dezinformace, nenávist a netolerance. Pokud podobné věci navíc slyšíme nebo čteme z úst duchovních a vrcholných představitelů církve, tak je mi opravdu nelehko. Povinnost duchovního nekončí za dveřmi synagogy. Pokračuje i na ulici a v dnešní době také v online prostoru. Věřím, že bychom lidem měli předávat hodnoty, kterým sami věříme, a upozorňovat na netoleranci a dezinformace. Tím ale nemyslím kázat svrchu nebo média používat k čechrání vlastního megalomanského ega, ale prostě jít příkladem. Považuji za svou povinnost podporovat organizace, které usilují o nápravu toho, co v naší společnosti nefunguje, a upozorňovat na nepřípustné chování.

Co dalšího tě čeká?

Po Vysokých svátcích se chystám do ČR nejen kvůli prezentaci své knihy, ale hlavně kvůli dvěma mladým dámám, se kterými oslavíme bat micva. Jejich podmínkou bylo, že se na bat micva připraví, ale musí to být se ženou, a to se jim splnilo.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ