K svátku Roš ha-šana se vážou různé tradice a zvyky. Mnozí během svátku před několika týdny přicházeli k řece, aby vykonali tašlich, jedli chalu s medem nebo poslouchali zvuk šofaru. Tyto zvyky a micvot jsou známy také mezi chasidskými židy, a nejinak je tomu i ve společenství braclavských chasidů.

Kromě toho však je jejich oslava svátku Roš ha-šana v jedné věci zcela jedinečná. Zatímco židovské rodiny po celém světě tráví svátky obvykle pospolu, rodiny braclavských chasidů se paradoxně o svátku Roš ha-šana rozdělují. Muži cestují i tisíce kilometrů daleko, aby slavili příchod nového roku společně se svým cadikem v ukrajinském městečku Uman, a ženy zůstávají doma, aby se nerozptylovaly od modliteb.

Nachman z Braclavi

Chasidské společenství, které dnes známe jako Braclav (případně Braslav nebo Bres- lov) založil pravnuk Jisraela ben Eliezera, Nachman z Braclavi, který se narodil roku 1772 v městečku Medžybiž na území dnešní Ukrajiny. Nachman z Braclavi vyrůstal v tradiční chasidské rodině, ve městě, které bylo známé jako působiště jeho pradědečka. Z matčiny strany patřil do rodiny samotného Ba’al Šem Tova a z otcovy strany do rodiny blízkého BeŠTova stoupence Nachmana Gorodenka. Těžko se lze podivovat nad tím, že se z něj stal chasidský rebe. Již v dětství a mládí prý také zkoušel některé asketické praktiky. Například v šesti letech se rozhodl, že aby z jídla neměl žádné potěšení, nebude nic kousat, ale bude sousta polykat celá. Jinou zvláštností v jeho životě je to, jak brzy se oženil. Svou manželku Šošu si vzal údajně již ve třinácti letech, záhy po své bar micva.

Podstatnou roli ve formování jeho podivuhodné osobnosti hrála nepochybně pouť do Erec Jisrael, kterou podnikl v mládí mezi lety 1798–1799. K této cestě se Nachman chystal velice dlouho. Měla pro něj hluboký mystický význam a váže se k ní celá řada legend. Na půdě „Svaté země“ stanul v předvečer svátku Roš ha-šana přesně před sto dvaceti lety a slavil zde i svátky Sukot a Simchat Tóra.

Když se po návratu roku 1802 Nachman rozhodl usadit ve městě Braclav, které dalo název pozdějšímu chasidskému společen- ství, jež zde začalo vznikat, jeho manželka onemocněla tuberkulózou. Roku 1807 Šoša nemoci podlehla a brzy na to propukla tuber- kulóza i u Nachmana. V té době se ve městě Uman, zhruba 200 kilometrů jižně od Kyjeva, scházeli stoupenci haskaly. Říká se, že jejich osvícenské myšlenky zaujaly Nachmanovu hloubavou mysl, podle jiných zdrojů mu však šlo o nápravu těchto lidí a měl touhu se s nimi setkat jako cadik, který sestupuje do říše zla. Ať tak či tak, poslední rok svého života strávil Nachman z Braclavi v Umanu. Věrní chasidé pak vyhověli i jeho poslednímu přání a když v říjnu roku 1810 zemřel, pohřbili ho na místním hřbitově vedle obětí pogromů z roku 1786.

Mrtví chasidé

Nachman měl jen jediného syna, který zemřel ještě jako dítě, a tak nebyl nikdo, kdo by jej v čele braclavských chasidů nahradil, jak to bývá v chasidských dynas- tiích zvykem. Charismatická osobnost rabi Nachmana z Braclavi však zapříčinila, že Na letošní oslavu Roš ha-šana dorazilo jen z Izraele do Umanu okolo 30 000 lidí a stala se tak akcí s největším počtem izraelských občanů mimo Izrael. se chasidé k němu upnuli i po jeho smrti a v duchu Nachmanova výroku „můj oheň bude svítit, dokud nepřijde mesiáš,“ jej dodnes považují za svého jediného a stále živého cadika. Právě kvůli vyznávání cadika, který je reálně po smrti, jsou někdy nazýváni také „tojter chasidim“ (םידיסח רעטיוט), tedy doslova mrtví chasidé.

Podle tradice mluvil Nachman za svého života nejen o významu pouti k budoucímu místu jeho posledního odpočinku, ale také zdůrazňoval důležitost společného slavení svátku Roš ha-šana: „Můj Roš ha-šana je větší než cokoliv (…) Nejen vy všichni – mí násle- dovníci – jste závislí na mém Roš ha-šana, ale dokonce celý svět závisí na mém Roš ha-šana. (…) Každý, kdo může být na mém Roš ha-šana, měl by být velice, velice šťastný.“ Poslední rok Nachmanova života v Umanu dal tedy vznik- nout tradici, jež přetrvala i během těžkých období obou světových válek a komunistic- kého režimu až do dnešních dní. To je tedy důvod, proč se každý rok braclavští chasidé z celého světa sjíždějí do jednoho městečka uprostřed Ukrajiny, aby byli blíže svému cadikovi.

Fakt, že od smrti Nachmana z Braclavi nestanul v čele braclavských chasidů žádný jiný cadik, zapříčinil, že celé hnutí se postupně rozdrobilo do mnoha menších a velice různorodých skupin, které však spojuje úcta k jejich jedinému cadikovi. Během oslav svátku Roš ha-šana tedy člověk může potkat v Umanu skutečně pestrou mozaiku poutníků.

Velký nárůst nových vyznavačů Nachma- nova učení nastal v šedesátých letech minu- lého století a jednou ze skupin, která se v té době zformovala, bylo i společenství brac- lavských chasidů kolem Jisraela Odessera (1888–1994). Ten prý obdržel dopis se zná- mou mantrou „Na Nach Nachma Nachman me-Uman“ přímo od rabiho Nachmana.

Už jako starého muže vyhledali Odessera v domově pro seniory noví mladí stoupenci braclavských chasidů a začali ho uctívat jako svého rebeho. Dali tak vzniknout novému hnutí, dnes známému jako „Nachnachim“, které se pro mnohé stalo synonymem brac- lavského chasidismu. Nejen v ulicích izrael- ských měst můžeme vidět tyto chasidy, kteří zpívají a tančí v rytmu hlučného techna, a na zdi píší grafity s textem „na nach“ mantry.

Izraelský Uman

Město Uman má necelých 90 tisíc obyvatel. V období okolo svátku Roš ha-šana se však jeho populace zvýší zhruba o polovinu a z Umanu se stává izraelské město upro- střed Ukrajiny. Drtivá většina poutníků jsou Izraelci, hebrejské nápisy na obchodech, heb- rejské reklamy ale i dopravní značení, s nímž se běžně setká člověk jen v Izraeli, jsou zde úplnou samozřejmostí. Místní obchůdky a restaurace jsou vesměs nadepsány hebrej- ským písmem. Avšak nutno přiznat, že jejich názvy trochu postrádají fantazii – nalezneme zde „Uman kafe“, „Uman pizza“ nebo „Shake Uman“. Z poutí do Umanu, které mnozí chasidé podnikají individuálně i během roku, se totiž stal obrovský byznys, z něhož místní profitují. Kdo se rozhodne vyrazit na svátky do Umanu, většinou nemá problém sehnat odvoz z letiště, ubytování, košer jídlo a mnoho dalších služeb. Kdo si netroufá „na vlastní pěst“, může využít služeb několika braclavských organizací, které se mimo jiné starají o všeobecnou informovanost a koordi- naci na místě. Ty nabízejí chasidům možnost společného jídla nebo organizovaných boho- služeb, ale také například služby holiče či leštění bot – aby byli na Roš ha-šana všichni připraveni jak se patří. Potřebám chasid- ských návštěvníků slouží v Umanu několik modliteben, velká braclavská synagoga, komplex mikve a návštěvnické centrum. To vše samozřejmě nemůže stačit mnohatisí- covému davu, a tak se během svátku Roš ha–šana městečko rozrůstá o další stany a pří- střešky, a i pod širým nebem jsou neustále k vidění hloučky modlících se, tančících nebo zpívajících chasidů. Uman na Nový rok praská ve švech. Jeho zaplněné ulice nejsou nepodobné běžným evropským hudebním festivalům. Podobná masová akce s sebou ale samozřejmě nese i mnohá bezpečnostní rizika.

Roš ha-šana 5779

Na letošní oslavu Roš ha-šana dorazilo jen z Izraele do Umanu okolo 30 000 lidí a stala se tak akcí s největším počtem izraelských občanů mimo Izrael. O jejich bezpečnost se na místě staraly mimo jiné zvláštní jednotky izraelské policie. Tímto způsobem zareago- vala izraelská vláda na zvyšující se obavy o bezpečnost během oslav a na některé inci- denty, k nimž došlo v minulých letech (napří- klad pobodání muže u hrobu Nachmana z Braclavi při oslavě roku 5778). Již tradičně zde byla také izraelská Magen David Adom připravena poskytnout potřebnou lékařskou péči. Přes všechny obavy však k vážnějším incidentům nedošlo a policie evidovala jen několik ztracených či odcizených cestovních dokladů. (V této souvislosti není bez zajíma- vosti, že podle statistik mnoho konvertitů k braclavskému chasidismu má kriminální minulost.). Izraelská záchranná služba v Umanu ošetřila okolo dvou tisíc lidí. „Velkou micvou je být stále veselý,“ zní jeden z nejznámějších výroků rabi Nachmana. Tisíce chasidů v Umanu jako by si jej vzali k srdci. Radost a veselí, zpěv a tanec zde neustávají ani v noci. Vzhledem k tomu, že se mnozí neostýchají sáhnout po alkoholu, aby tuto radost povzbudili, je možné mluvit o zázraku, že se skutečně nic vážného během svátku nestalo. Počet poutníků do Umanu navíc zpravidla rok od roku narůstá (ačkoliv loňský rekord čtyřicet tisíc návštěvníků zatím překonán nebyl) a ruku v ruce s tím přichází také ojedinělé antisemitské projevy některých Ukrajinců. Ukrajinská vláda si však uvědomuje pozi- tivní ekonomický dopad a vliv na prosperitu města, které mají pravidelné oslavy Roš ha-šana, a dokonce plánuje zprovoznit neda- leké vojenské letiště a otevřít ho pro přímé mezinárodní lety do Umanu.

Kromě chasidů hlásících se různým způsobem k braclavskému chasidismu přijíždějí do Umanu také stoupenci jiných chasidských dynastií, o čemž svědčí fakt, že na místě je možné navštívit také bohoslužby vedené satmarskými nebo lubavičskými chasidy. Mezi návštěvníky cadikova hrobu ale nalezneme také ortodoxní židy, americké „hippies“, různé duchovní „hledače“ nebo prostě jen zvědavce, a zvláštní skupinou jsou odsouzení trestanci. Ty všechny přitahuje zhruba dvě stě let staré zaslíbení Nachmana z Braclavi: „Pro kohokoliv, kdo přijde k mému hrobu, v mém jménu zde přispěje na charitu a bude se modlit deset předepsaných žalmů, překonám výšku a šířku vesmíru, abych ho zachránil. Vytáhnu ho za pejzy třeba z pekla, bez ohledu na to, kdo je, a bez ohledu na to, co udělal.“

Jak už bylo řečeno, obliba pouti do Umanu stále roste, vypadá to tedy, že Nachmanovi stoupenci jsou s plněním jeho zaslíbení prozatím spokojeni. Uvidíme, co přinese rok příští…

RÁCHEL POLOHOVÁ