Velcí lidé dělávali kdysi velké zázraky…

Když v Praze jednoho dne oblehli ghetto a chystali se ženy zneuctít, děti na rožni upéct a ten zbytek také pobít; když už to bylo, jak stojí psáno: kolu kol hakicin, když už se konec přiblížil, odložil nakonec i velký Maharal na chvíli svazek Talmud a vyšel na ulici. Došel k první dost velké hromadě hlíny, která ležela přede dveřmi učitele z chejderu, a uhnětl z ní hliněné tělo. Pak tomu hliněnému golemovi zafoukal do nosu – a on se najednou začal pohybovat; do uší mu pak zastrčil šém a náš golem hned vyrazil ven z ghetta.

Maharal se vrátil do studovny ke svým knihám a golem zatím udeřil na naše nepřátele, kteří ghetto obléhali. Začal jim nakládat, jako by je tloukli cepem. Lidé padali jako mouchy! Praha se naplnila těly obětí. Takto se to – jak se vypráví – dělo celou středu, čtvrtek a už byl pátek. Už odbíjí dvanáct hodin, ale golem si pořád dál dělá tu svou robotu.

„Rebe!“ stěžovali si přední mužové společenství, „vždyť nám ten golem vybije celou Prahu! Nezbyde tu nikdo, kdo by nám na šábes zatopil v kamnech a zhášel hořící svíce!“

Maharal opět přerušil své studium, postavil se k pultíku na pódiu a začal „Mizmor šir lejom hašabat… žalm a píseň ke dni sobotnímu!“ Golem ihned přestal dělat svou práci. Vrátil se zpátky do ghetta, zamířil přímo do synagogy a předstoupil před Maharala. Ten mu chvíli něco dělal v  uších a tu se golemovi opět zavřely oči, duše z něj vyletěla a stal se z něj zase jenom kus hlíny…

A ten golem teď leží do dnešních dní v pražské synagoze na půdě, pokrytý pavoučími sítěmi, které jsou napnuté ze všech čtyř stěn a sahají přes celou půdu, aby tak golema žádné oko nespatřilo, hlavně nějaká těhotná žena aby ho nezahlédla z ženské galerie! Proto by se také člověk neměl dotýkat pavoučích sítí, a kdo by se jich přece dotkl – ten zemře…

Ani ti nejstarší z lidí už golema nepamatují, snad jenom Chacham Cvi, potomek Maharalův, ještě rozumuje, jestli by člověk takového golema mohl započítat k minjanu nebo jako třetího k požehnání po jídle.

Víte, ale přece jenom na golema lidé nezapomněli…  Je tady! Jenom ten šém, kterým by se v čase nouze golem oživil, ten šém zmizel, jako když kámen do vody hodíš!

A pavoučí síť dál roste a roste a lidé se jí nemohou dotknout.

Pak s tím něco nadělej!

Polský jidiš spisovatel Jicchok Lejb Perec (1852–1915) patří mezi největší klasiky evropské jidiš literatury. Jeho dílo se zabývá tematikou chasidismu a židovského folkloru, občas i s trochou ironie a humoru. Jeho pojednání o pražském golemovi bylo původně publikováno v roce 1893. Z jidiš originálu přeložil Petr Jan Vinš.

Z JIDIŠ ORIGINÁLU PŘELOŽIL PETR JAN VINŠ

Petr Jan Vinš je český teolog, starokatolický kněz, judaista a překladatel