Recenze siduru Sulam Ja’akov

V básni Jana Skácela Žebřík do nebe stojí: „Dole na zemi přidrží žebřík špatní kamarádi / a na nebesích andělé. / Budu počítat šprušle / a až si nebe prohlédnu, / tak zase honem slezu na zem, / abych vám pověděl, jestli jich bylo dost. / Slezu, i když dobře vím, / že dolů to jde vždycky hůř.“ Tyto verše mohou sloužit jako motto recenze nového šabatového a svátečního siduru Sulam Ja’akov, který vydalo sdružení Bejt Simcha v Praze roku 2022. Ja’akovův žebřík, kterým pomyslně stoupáme do nebeských výšin, přidržují dole na zemi Jiří Blažek, Ivan Kohout a David Reitschläger, trojice erudovaných znalců židovské modlitby a její praxe.

Ostatně právě praktičnost a uživatelská vstřícnost jsou hlavním charakteristickým znakem této modlitební knihy, která je opřená nejen o akademické znalosti, ale především o vlastní zkušenost. Všichni tři spoluautoři vedli či vedou komunitní bohoslužby (buď v úloze šeliach cibur, či chazan) a sidur pro ně není kniha, kterou by měli vystavenou v knihovně, ale prostředek každodenní, opakované a živé komunikace.

Judaista Jiří Blažek, díky jehož usilovné ediční a překladatelské činnosti se dnes máme ve většině našich synagog z čeho modlit, vydal úctyhodnou řadu modlitebních knih – sidury Adir ba-marom a Zichron David Jisrael, machzory Ateret Jisrael a Va-tomer Rut, pořádek pro předvečer svátku Jom Kipur (Seder Kol nidrej) či Pesachovou Hagadu. Mezi jeho překlady však nalezneme i několik odborných publikací z oblasti židovských studií (např. medievistickou práci M. Cohena Pod křížem a půlměsícem) či díla klasického židovského písemnictví (Mišna). Druhý z editorů dr. Ivan Kohout, který působí jako kurátor Židovského muzea v Praze, je autorem celé řady studií z oblasti židovské mystiky a heterodoxie, v kontextu siduru Sulam Ja’akov je však podstatné především jeho kantorské vzdělání, které získal v liberálním rabínském semináři Abraham Geiger College v Berlíně. Funkci chazana zastává v komunitách Bejt Simcha a v Židovské obci v Děčíně. Třetí z autorů je pak David Reitschläger, který stál u prvního progresivního šabatového siduru komunity Bejt Simcha Higjon Lev a spolu s Ivanem Kohoutem rovněž připravil k vydání Knihu Žalmů v překladu Viktora Fischla, k nimž přetlumočil vybrané Rašiho komentáře. Výčet aktivit autorského týmu není samoúčelný, naopak má ilustrovat jeho nespornou kompetentnost. 

V čem tedy spočívají specifika tohoto siduru a jeho praktičnost? Zaměřím se zde především na jeho formální podobu, naopak stranou ponechám diskusi o tom, zda jde o modlitební knihu denominačně progresivní či ortodoxní, anebo dokonce univerzální, vyhovující všem směrům judaismu. Pro mne osobně tato otázka totiž nemá valný význam. Bez ohledu na to, k jakému proudu židovství se hlásíme, jde výběr „osobního“ siduru za hranici škatulek a řídí se jinými, většinou subjektivními zákonitostmi. Nepopírám ale, že v rámci komunitního náboženského života jde o téma důležité a že diskuse o podobě liturgie patří k důležitým prvkům kolektivní identity. Tuto diskusi ale rád přenechám někomu jinému.  

Novum siduru Sulam Ja’akov spočívá v tom, že zachycuje tradiční podobu aškenázské liturgie doplněné nejen o český překlad, ale také o transkribovaný text hebrejských a aramejských modliteb latinkou. Podobný ediční postup zvolil Jiří Blažek již při kompilaci Sederu Kol nidrej a využití transkripce zde přesvědčivě zdůvodnil. Naprostá většina českých a moravských Židů, pokud vůbec zavítá na synagogální bohoslužbu, totiž nejen že originálním textům nerozumí, ale neumí hebrejské písmo ani přečíst. Tím jsou ovšem vyloučeni z aktivní participace na společném slavení, a pronášené modlitby se tak stávají majetkem jen několika málo vyvolených, kteří mohou nabýt mylného dojmu, že představují jádro židovských obcí. Toto lákavé duchovní elitářství může pak odradit od účasti na společných modlitbách ty, pro něž je z různých důvodů hebrejština „zemí neznámou“. Editoři siduru však neusilují ani o to, aby účastník šabatových bohoslužeb bezmyšlenkovitě drmolil transkribovaný text, kterému beztak nerozumí, ale snaží se mu vedle nezbytného českého překladu poskytnout transkripci pouze tam, kde má smysl, tedy kde je (či může být) daná pasáž recitována celou obcí nahlas. Tuto zásadu hezky ilustruje například večerní amida na erev šabat (s. 48–54), kde transkripce chybí. Jde totiž o amidu, kterou chazan neopakuje, a každý by se ji měl modlit v tichosti a usebranosti, ideálně v jazyku, který je mu blízký.

Přepsání hebrejských a aramejských textů do latinky má však i další důležitý rozměr – pedagogický a didaktický. Může být totiž velmi užitečnou pomůckou při studiu svatých jazyků: transkribované verše se nacházejí pod českým překladem a umožňují tak i začátečníkům snadnou orientaci v slovní zásobě modliteb. Po vzoru Skácelovy básně uvedené na začátku této recenze jsem „počítal jednotlivé šprušle“ Ja’akovova žebříku, tedy kontroloval jsem – jak mi to mé znalosti dovolily – jak autoři přepisovali jednotlivá písmena a punktační systém (nekudot). K jejich důkladné práci se musím vyjádřit obdivně, a objeví-li se někde nějaké chyby, lze je přičíst tiskařskému šotku (např. be-adama benej Cham namísto správného smichutového tvaru be-admat benej Cham na s. 41). Velkou pomocí, která byla uplatněna i při vydání siduru Zichron David Jisrael, je důsledné zvýraznění znaku kamec chatuf, který se v uzavřených nepřízvučných slabikách vyslovuje jako „o“ a který by byl jinak graficky od běžného kamec (vyslovovaného jako „a“) nerozlišitelný. Jde o jev, v němž dělají chybu nejen začátečníci, ale i mnozí pokročilí. V tomto kontextu trochu potměšile dodávám, že by si transkripci šabatových modliteb Sulam Ja’akov měli za domácí úkol povinně prostudovat všichni místní kantoři a předříkávači modliteb, aby se vyvarovali jejich ledabylé, anebo dokonce chybné recitace.

Nebudu zde vyjmenovávat všechny užitečné metatextové pomůcky (zvýraznění v šedé barvě, záhlaví apod.), které usnadňují orientaci v modlitbách, zastavím se ale stručně u nesmírně cenných úvodních textů k některým oddílům siduru. Ty pomáhají čtenáři, tedy tomu, kdo se modlí, proniknout nejen do kontextu (například vysvětlení lokálních liturgických zvyklostí), ale také se ponořit do hloubky modliteb. Například úvod k šabatovému šachritu je de facto duchovní mapou, která shrnuje učení rabína Jaakova Emdena a provází čtenáře topografií liturgie coby jeruzalémského Chrámu. Lze si jen povzdechnout, že editoři podobně osvětlující pasáže nedoplnili i před ostatní oddíly. Například kdo z nepoučených účastníků bohoslužeb alespoň rámcově rozumí intenzitě a významu přídavné modlitby musaf? Není právě chrámová bohoslužba a oběti jedním z kamenů úrazu rozdělujících tradiční a reformní směry a nezasloužilo by se zde ukázat, jak obohacující může být duchovní interpretace volání „po jejich obnově“? Anebo kdo z nás ví, proč jsou v odpolední modlitbě mincha pasáže, které tam ve všední dny chybějí?

Musím před závěrem zmínit ještě jednu věc a věřím, že mi mnozí dají za pravdu. Sympatický je na tomto siduru rovněž kapesní formát, který činí tuto knihu ještě intimnější a nostalgicky připomíná jedinečný sidur Sichat Jicchak S. A. Kaempfa s nádherným básnickým překladem Morice Krause. I díky takovéto formální drobnosti člověk cítí dojemnou kontinuitu a spojení s předchozími generacemi našich předků a souvěrců. V tomto duchu chci rovněž svoji pochvalnou recenzi zakončit, a to slovy vzácného učitele a rabína dr. Richarda Federa z roku 1964. I když ta slova zazněla téměř před šedesáti lety, mají stále svou platnost: „Za vlády nacismu utrpěli jsme hrozné ztráty, je nás dnes málo a my nejsme ani s to, abychom pořádali tak slavnostní bohoslužby, jako jsme byli na ně za svého mládí zvyklí. Nemáme slavné zpěváky, kteří by nás svým zpěvem dojímali, a vynikající kazatele, kteří by nás svými kázáními k nebesům povznesli. Co máme dělat? To, co dělali ještě před sto lety naši vlastní dědečkové a babičky. Ti bydlili roztroušeně v celé zemi po všech vesnicích, v každé byla jedna rodina a ani muž, ani žena neměli velké židovské vzdělání. Ale přesto se modlili, přesto myslili na Boha a na své souvěrce roztroušené po celém světě… Dělejme to právě tak! Máme modlitební knihy s českým překladem, pročítejme si je!“

AUTOR: DANIEL SOUKUP