V Brně se od roku 2021 nachází sbírka liturgických knih. Jedná se o zhruba třináct tisíc knih, jejichž velká část pochází z ghetta Terezín. Jedná se o knihy, které nacisté ukradli Židům, než je deportovali na smrt do vyhlazovacích táborů. Podle předběžného výzkumu asi třetina až polovina knih nese nějakou osobní stopu.

Často se jedná o podpisy, razítka, adresy, vpisy, dopisy nebo třeba fotografie. V rámci festivalu Štetl Fest vznikla inscenace o jedné z těchto knih. Jedná se o machzor Cornelia Stracha, jenž žil v Brně, byl deportován s rodinou do Terezína a později zavražděn v Osvětimi. Z celé rodiny přežil jen jeho syn Erik, kterému se podařilo emigrovat a po válce se usadil v Anglii. Erik měl vlastní rodinu a jednou z jeho dětí je dcera Angela. Před několika lety se dostal Corneliův machzor během jomkipurové modlitby do ruky Aleši Weissovi, ten si vzpomněl na někoho z rodiny, koho znal a podle jména Strach poznal, a machzor se podařilo rodině vrátit. O celém příběhu vzniklo divadelní představení, jež se jmenuje Příběh knihy. Na začátku června bylo uvedeno v Českém centru New York a ohlas byl velmi silný. Jedná se o vyprávění příběhu o konkrétních lidech, na základě skutečné události. Pouhý artefakt, kniha ležící mezi tisíci dalšími knihami, najednou dostal sílu. Pouhý předmět se stal zdrojem emoce, která nadchne, zamrazí a vyděsí – dokáže předat příběh, vyprávět za ty, kteří už dlouhá desetiletí nemohou.

Myslím, že sbírka liturgických knih a projekt na jejich zpracování, prozkoumání a zachování – Knihovna ztracených nadějí – jsou jedním ze střípků, jak uchovat a aktivně udržet paměť. Ohromné množství příběhů, jednotlivých lidských osudů, které se v této sbírce nacházejí, si zaslouží svá vyprávění. A myslím, že to i navazuje na tradici židovství, které vypráví své příběhy a umí si pamatovat i těžké osudy a chvíle a náležitě je připomínat.

Na začátku července připadá půst sedmnáctého tamuzu. Jedná se o menší půst, tedy o půst, který začíná ráno a končí večer a jehož pravidla jsou mírnější než u velkých půstů – například Jom Kipuru nebo půstu devátého avu. Podle mišny Taanit 4:6 si sedmnáctého tamuzu připomínáme pět různých událostí, které byly pro Izrael velmi nešťastné a byly předzvěstí dalších pohrom. Tohoto dne Moše rabenu rozbil desky desatera, když sestoupil z hory Sinaj a viděl, že se lid izraelský spustil k modloslužbě a vyrobil si zlaté tele. To byla událost, jež přerušila proud vykoupení a Boží milosti. Izrael se hned zkraje po exodu z Egypta v záchvatu tísně a nevíry dopustil nejhoršího možného prohřešku. Další smutnou událostí, která připadla na tento den, bylo zrušení pravidelné oběti tamid. Jednalo se o základní oběť, jež byla přinášena v Chrámu a která určovala celý rámec každodenního fungování chrámové bohoslužby. Podle jednoho zdroje v Talmudu byly oběti v Chrámu přerušeny už tři a půl roku před jeho zničením na základě výnosu okupujících římských vojsk. Podle jiné verze byla oběť tamid zrušena až ve chvíli, kdy byl Jeruzalém obléhán a ve městě nezůstaly žádné ovce, které by bylo možné do Chrámu přinést. To byl faktický konec obětí v Chrámu, které se nikdy až do dnešních dnů neobnovily. Sedmnáctého tamuzu byly také prolomeny hradby Jeruzaléma, a to byl počátek konce, o tři týdny později byl dobyt vlastní Chrám a židovské síly byly poraženy Římany. Mišna dále uvádí, že jedním z důvodů pro půst sedmnáctého tamuzu je, že Apostemos spálil svitek Tóry. Není úplně zřejmé, kdo Apostemos byl a proč zrovna na jeho čin, který se naneštěstí v židovské historii opakoval až příliš často, je pamatováno tak výrazně. Podle některých komentátorů se jednalo o řeckého generála, a tudíž by se celý incident odehrál v době chašmonejské. Nemělo se jednat jen o obyčejný svitek Tóry, ale o Tóru, kterou našel Chilkijáš v době panování krále Jošajáše, velkého reformátora a obnovitele židovské víry v době prvního Chrámu. Tuto Tóru měl napsat samotný Moše na hoře Sinaj. Podle jiných výkladů se ale jednalo o svitek, jejž napsal Ezra (Ezdráš). To by původ svitku posunulo do doby vzniku druhého Chrámu. Tóra, kterou sepsal Ezra, byla používána jako nejpřísnější vzor pro další opisy a byla tak nejvzácnějším židovským textem. Řekové se snažili zničit židovskou vzdělanost a tradici a Tóry pálili. Jiní rabíni identifikovali Apostema s římským vojákem, o kterém píše i Josef Flavius. Římský oficír měl vzít Tóru a za obzvlášť nechutných podmínek ji měl znesvětit a následně veřejně spálit. Jeho skutek téměř zažehl válku, kterou se římským velitelům podařilo oddálit jen díky tvrdému potrestání svého vojáka. Vidíme, že text mišny a následných komentářů se potýká s těžkostmi s přesným určením, kdo byl Apostemos a jakou Tóru vlastně zničil. Možná že to je právě zamýšlené poselství mišny, která se snaží naznačit, že každé spálení Tóry při každém jednom pogromu, válce a vyhnanství, jimiž židovský národ prošel, by si zasloužilo svou vlastní silnou připomínku. Každá obec a každá Tóra jsou natolik vzácné, každý člověk výjimečný, že je naším úkolem na nikoho z nich nezapomínat. Poslední událost, kterou mišna zmiňuje jako důvod pro půst sedmnáctého tamuzu, je vnesení modly do Chrámu, které se odehrálo za doby krále Menašeho, jinak nejhoršího a nejzkaženějšího židovského krále.

Mišna Taanit shrnuje důvody, proč truchlíme o sedmnáctém tamuzu a proč držíme půst. Tímto dnem začíná třítýdenní období smutku, které končí devátým avem, což je naopak půst velmi přísný a možná nejsmutnější den židovského kalendáře vůbec. Rabíni dokázali ustanovit pořádek vzpomínkových dní, vybudovat připomínku závažných a těžkých událostí. Myslím, že měli pocit, že se nehodí, aby téma smutku a vzpomínání ovládlo jiné židovské svátky. Halacha navíc říká, že o šabatu a svátku nemůžeme trýznit své duše smutkem a připomínat si hrůzy a utrpení doby minulé. Přesto se i ve slavnostních okamžicích ozývá nota smutku, ať už je to během šabatové modlitby av harachaman složené na paměť obětí křížových výprav, nebo během jizkoru – vzpomínkové modlitby za zesnulé recitované na tři poutní svátky a na Jom Kipur. Spojit smutek a vzpomínku na zlé a špatné události, udržování paměti a schopnost přiblížit vzdálená témata a dramata lidí, kteří již dávno nežijí, je ovšem velmi obtížné.

Podle mého názoru se dostáváme do doby, kdy budeme řešit podobné dilema jako rabíni dávných dob prvního a druhého Chrámu. Palčivá otázka dneška je, jak udržet emocionálně nabitou vzpomínku na něco, co si už skoro nikdo nepamatuje? Jak připomínat holocaust v době, kdy svědectví přeživších jsou čím dál vzácnější? Pouhé povídání nebo čtení učebnic myslím nebude stačit. Budeme potřebovat inovativní přístupy a nové cesty, jak paměť udržet. Můžeme se inspirovat moudrostí naší tradice a postupy, které zvolili naši moudří před dávnou dobou. Myslím, že potřebujeme nacházet způsoby, jak artefaktům vdechnout příběhy, jejichž jsou němými svědky. Vyprávění příběhů pomocí něčeho, co je schopné vzbudit emoci, je hlavní dovedností naší tradice.

RABÍN MENAŠE KLIMENT
rabín Židovské obce Brno