Výstava izraelského fotografa a hudebníka Nachiho Weisse Svobodní nebo uvěznění je souborem fotografií zobrazujících mladé lidi, kteří se rozhodli opustit ultraortodoxní židovskou komunitu v Jeruzalémě a vybudovat si společenství s vlastním pohledem na svět. Před vernisáží jsem měla možnost si s Nachim o jeho fotografické i hudební tvorbě popovídat.
Odkud pochází tvoje rodina? V jakém prostředí jsi vyrůstal?
Babiččina rodina se po válce pokusila vrátit domů, ale když požádali místního souseda, aby jim jejich domov vrátil, viděli, jak jeden z místních vytáhl zbraň a jiného Žida zastřelil. Pochopili, že v Evropě domov nemají, a okamžitě emigrovali do Izraele. Já jsem první generace narozená v Izraeli, vyrůstal jsem v Židovské čtvrti v Jeruzalémě, ve velmi konzervativním prostředí. Jako dospívající kluk jsem začal snít o dalekých zemích, o Mississippi, New Orleansu a o mých oblíbených evropských zemích.
Před rozhovorem jsi mi říkal, že tě to od dětství táhlo k umění. Vystudoval jsi uměleckou školu?
Ne, pokud jde o umění, jsem samouk. Učil jsem se skrz pohyb, pozorování, múzy a z knížek. Od dětství jsem prostředky k projevu nacházel v psaní, zpěvu a v hraní hudby.
Cítíš se víc jako fotograf, nebo hudebník?
Vidím svět jako fotografické kompozice a slyším ho skrz písně Boba Dylana.
Odkud se vzala myšlenka na tento projekt? Proč si myslíš, že je důležitý?
Tyto podklady jsem zdokumentoval v touze ukázat kulturní projev těch, kteří komunitu opustili, vnímal jsem to jako něco víc než sociální dokumentaci, byť to tak bylo dosud vnímáno. Chtěl jsem ukázat i jejich inovativní a odlišnou stránku, jak jsou propojeni s přírodou, jak se zabývají uměním, tvorbou a osobním rozvojem.
Jak sis vybíral lidi, které jsi fotil?
Většinu fotografií jsem pořídil spontánně v místech, kde se pohybuji, nemusel jsem zdolávat žádné překážky, abych se k nim dostal…
Jak dlouho jsi na projektu pracoval?
Přibližně dva roky.
Jak focení vypadalo? Bylo něco, na co jsi sis musel dávat pozor?
Zaprvé jsou to velmi autentičtí lidé a nejde tu jen o to, že našli odvahu spojit se sami se sebou a provést ve svých životech velké změny. Proto je potřeba k nim přistupovat velmi korektně, nerežírovat je a nezasahovat do probíhající situace. Věřili mi, pracoval jsem s tichým fotoaparátem a citlivě, nijak jsem do dění nezasahoval.
Jak se stalo, že budeš mít v Praze výstavu? Byl jsi tu už někdy?
Mám s Prahou dlouhotrvající spojení, a to jak na mystické úrovni, tak díky tomu, že jsem tam dlouho žil. Praha je dvojče Jeruzaléma. Je to můj druhý domov. Za ty roky jsem v Praze potkal úžasné lidi, kteří mi otevřeli možnosti uměleckého vystupování a projevu.
Pracuješ na nějakém novém projektu?
Nahrávám album a píšu scénář pro film. Sním o tom, že v Jeruzalémě vytvořím kosmopolitní centrum, které bude mostem mezi autentickou (nenáboženskou) židovskou kulturou a dalšími kulturami a nebude založené na politickém ani náboženském diskurzu. Budu jako biblický Josef, syn Jákobův, který si uchoval svou identitu a pracoval na královském dvoře sousední říše, a tak dělal svět lepším. V tuto chvíli hledám pro tento projekt sponzory a jsem si jistý, že bude majákem, který v této oblasti zoufale chybí.
Stát Izrael slaví narozeniny, a tak bych se tě ráda zeptala, co bys Izraeli k narozeninám popřál?
Přál bych Izraeli, aby šířil i kulturní dědictví judaismu a nestyděl se za něj. Židovský judaismus Abraháma, ne náboženský nebo sionistický judaismus. Kéž by tato země byla hrdá na hloubku a krásu židovské literatury a filozofie, a nepyšnila se jen úspěchy v oblasti high-techu a stíhačkami. Naším úkolem je přinášet do světa světlo prostřednictvím dávání, lásky a jednoty. To je účelem všeho konání.
Děkuji moc za rozhovor a připomínám, že výstavu Nachiho Weisse v prostorách OVK Židovského muzea bude možné zhlédnout do 30. června.
PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ