Soluň – živoucí město řecké Makedonie. Místo, kde se mísí tolik kultur, že samotná atmosféra vám už pramálo bude připomínat Evropu. Při procházení místními trhy s ovocem a zeleninou, kořením a amulety na ochranu před ajin ha-ra si budete připadat, jako byste se ocitli na Blízkém východě. Město prošlo pod rukama Řekům, Římanům, Byzantincům i Osmanům a po dlouhou dobu bylo domovem významné sefardské komunity.
Původní jméno města je Thessaloníkē. Založil ho kolem roku 315 př. n. l. král Kassandros a pojmenoval ho po své ženě, makedonské princezně, která byla sestrou Alexandra Velikého.
Historie Židů v tomto městě sahá snad více než 2000 let zpět. Jejich přítomnost v Řecku je zmíněna již v knize Izajáš a Joel. Nicméně zde nenajdeme žádný konkrétní odkaz na příchod prvních Židů do Soluně. Někteří Židé tak mohli být i mezi vůbec prvními obyvateli po založení města. Jiné zdroje uvádějí, že první Židé mohli přijít z města Alexandrie v Egyptě kolem roku 140 př. n. l.
Romaniotes – Židé helénistické a římské doby
Po dobytí Římany v roce 168 př. n. l. se Soluň stala hlavním městem provincie Makedonia a po dokončení římské silnice Via Egnatia roku 120 př. n. l., vedoucí z Albánie do Turecka, z ní bylo největší centrum v helénském regionu. Proto se zde v tomto období také Židé začali usazovat ve stále větším počtu. Židovské komunity v Řecku se rozšířily a sloužily jako základny pro další usazování Židů na celém Balkánském poloostrově (tehdy zvaném poloostrov Haemus).
Starobylá židovská komunita v Soluni byla typickým příkladem komunit z helénistických a římských dob. Její členové postupně přijali řečtinu, ale zachovali si hebrejsko-aramejské písmo pro psaní. Později se jim začalo říkat Romaniotes, aby se odlišili od přistěhovalců, kteří sem přišli později ze západní Evropy. Právě tuto komunitu navštívil údajně Pavel z Tarsu kolem roku 50 n. l., aby po tři soboty kázal v její synagoze. Podle tradice byla nejstarší synagogou v Soluni, kde Pavel pravděpodobně kázal, „Ec ha-Chajim“ (Strom života). Nacházela se poblíž přístavu, mezi ulicemi Demosthenous a Kalapothaki, a zničil ji až velký požár v roce 1917, který zachvátil celé město.
Po rozdělení Římské říše roku 395 n. l. na východní a západní dosáhla Soluň díky své výsadní poloze velkého hospodářského, vojenského a politického významu a stala se vedle Konstantinopole největším městem Byzantské říše. Na Židy byly uvaleny zvláštní daně, došlo na částečné omezení jejich práv i na nucené konverze ke křesťanství.
První významnou osobností, kterou můžeme v rámci židovské historie Soluně zmínit, je bezpochyby Tobia ben Eliezer z Kastorie, talmudista a básník, který se v roce 1096 stal vrchním soluňským rabínem a je známý především svým dílem Lekach Tov, komentářem k Tóře a pěti megilot. Dále do Soluně zavítal i Benjamín z Tudely, španělský židovský cestovatel, který procestoval Evropu, Asii a severní Afriku a po návratu sepsal cestopis, ve kterém popisuje navštívené země ještě 100 let předtím, než tutéž cestu podnikne Marco Polo. Z návštěvy Soluně v roce 1160 si mimo jiné poznamenal: „Přijeli jsme do Soluně, velkého pobřežního města… Žije zde 500 Židů pod vedením rabína Samuela a jeho synů…“
Sefardský „zlatý věk“
Pod Osmanskou říši se Soluň dostala roku 1430 a v roce 1492 nadešla událost, která změnila podobu zdejší židovské komunity i města jako celku. V Soluni najde útočiště až 20 tisíc španělských Židů, kteří byli vyhnáni Isabelou Kastilskou a Ferdinandem II. Aragonským ze Španělska. Následovali další Židé – z Mallorky, Portugalska, Itálie, Sicílie, Provence, severní Afriky, ale také z Maďarska či z Německa. Sefardi dali nový impuls obchodu a průmyslu. Století, které následovalo po vyhnání ze Španělska, bývá označováno za zlatý věk židovské kultury. Soluň se stala centrem vzdělanosti – byli zde významní rabíni, básníci a lékaři proslulí po celé Evropě. Židovský básník Samuel Usque z Ferrary roku 1537 proto nazve Soluň „matkou Izraele“ (la madre de Israel).
Na počátku 17. století rozvoj komunity vlivem ekonomického kolapsu způsobeného požáry a morem postupně upadá. Učenci se začínají zabývat mystikou a studiem apokryfů a do Soluně přijíždí roku 1655 Šabtaj Cvi z Izmiru, který se prohlásí za mesiáše. Jeho kázání byla obyvateli dobře přijata, ale počet jeho následovníků začal znepokojovat osmanské úřady. Šabtaj Cvi byl nakonec zatčen a při výběru mezi konverzí a smrtí si vybral raději konverzi k islámu. V té ho následovalo na 300 židovských rodin v Soluni, čímž vznikla komunita židovsko-muslimských sektářů, kterým se začalo říkat Dönme (v turečtině konvertité). Ti žili nadále v Soluni až do roku 1922, kdy v rámci výměny obyvatel mezi Tureckem a Řeckem emigrovali.
Soluň jako vzor pro sionisty
Židovská komunita v Soluni značně utrpěla kulturním šokem z této masové konverze a vzpamatovala se z ní až v polovině 19. století, kdy pod vlivem evropského osvícenství a průmyslové revoluce dojde k jejímu „znovuzrození“. Město se začne rozšiřovat. Zbourá se část byzantského opevnění, je zavedena elektřina, tramvaje, železniční spojení do Evropy a vznikne moderní přístav. Mnohonárodní struktura města však zůstává zachována. Nejvíce zajímavé na tom ale je, že židovská populace v tomto období získá převahu, a to nejen demografickou, ale i ekonomickou. Ve městě žije na 70 tisíc Židů, což je zhruba polovina obyvatel města. Židé ovládají obchod a průmysl, mají své zástupce ve všech profesích a tvoří velkou část dělnické populace. Soluň se o šabatu a během židovských svátků stává vylidněným městem. Vzniká nová židovská čtvrť, více než 30 synagog a dalších institucí.
V roce 1912, po první balkánské válce, ovládli Soluň Řekové, a nakonec město integrovali pod svoje území. Vrchního rabína Jaakova Meira a vůdce komunity přijali král Jiří, korunní princ Konstantinos a premiér Eleftherios Venizelos a ujistili je, že budou rovnoprávnost Židů hájit. Řecká vláda byla pozitivní i vůči rozvoji sionismu a zřízení židovského domova v Palestině, protože v tom viděli šanci na rozdělení Osmanské říše. Soluň dokonce přijala návštěvu sionistických vůdců Davida Ben-Guriona, Jicchaka Ben-Zviho a Ze’eva Jabotinského, kteří v Soluni viděli židovský model, kterým by se mohli inspirovat při budování svého budoucího státu.
Velký požár v Soluni v roce 1917 byl však pro židovskou komunitu katastrofou. Soustředila se totiž v dolní části města a byla tak nejvíce postižena – požár zničil sídlo Velkého rabinátu a jeho archiv a polovinu synagog ve městě. 52 tisíc Židů zůstalo bez domova. Téměř polovina městských židovských domů a živobytí byla zničena, což vedlo k masivní židovské emigraci. Mnozí odešli do Palestiny, další do Paříže, zatímco jiní našli cestu do Spojených států. Úpadek soluňské komunity započal. Příliv desítek tisíc řeckých uprchlíků z Malé Asie a odchod dönmeských Židů a muslimů z regionu v důsledku řecko-turecké války a smlouvy z Lausanne ve 20. letech výrazně změnily etnické složení města. Židé přestali tvořit absolutní většinu a v předvečer druhé světové války jich bylo v rámci populace „pouhých“ 40 %. V tomto období také začala část obyvatel projevovat vůči Židům méně smířlivou politiku.
Válka, zmar a jen hrstka přeživších
Střední Makedonii včetně Soluně obsadili Němci 9. dubna 1941 a postupně začali zavádět antisemitská opatření. Židovský tisk byl postaven mimo zákon, gestapo začalo přepadat synagogy a zatýkat významné představitele židovské komunity.
Následující zima byla těžká. Komunity v Soluni i jiných řeckých městech trpěly těžkým hladomorem, protože nacistický režim nepřikládal žádnou důležitost řecké ekonomice, výrobě ani distribuci potravin. Podle odhadu zemřelo denně ve městě hladem 60 Židů.
Během „černého šabatu“ 11. července 1942 byli všichni muži z komunity ve věku 18 až 45 let shromážděni na náměstí Eleftherias v centru města. Čtyřem tisícům z nich bylo nařízeno postavit pro Němce silnici, která by spojovala Soluň s Katerini a Larisou, oblastí s výskytem malárie. Mnoho z nich zemřelo na vyčerpání a nemoci.
V roce 1943 německé úřady postupně poslaly 54 tisíc soluňských Židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů – Osvětimi, Treblinky, Bergen-Belsenu. Většina z nich byla okamžitě zplynována, na jiných se dělaly pokusy, některé osud dovedl až doprostřed varšavského povstání. Jejich majetek byl vydrancován, synagogy a starobylý hřbitov byly znesvěceny a zničeny. Více než 90 % židovské populace Soluně bylo během války zavražděno. Hrstku navrátilců, kteří byli často jedinými přeživšími ze svých rodin, navíc po návratu do Soluně čekal šok – jejich domovy byly obsazené řeckými rodinami, které je odkoupily od Němců. S restitucemi byl problém, a tak byly nakonec ve velké míře pozastaveny.
Primo Levi ve svém románu Je-li toto člověk řecké Židy popsal jako „nehybné a tiché jako sfinga“. Ti, kteří byli v roce 1944 v Osvětimi ještě naživu, na něj jistě silně zapůsobili. Popsal jejich silný smysl pro vlastenectví a poznamenal, že jejich schopnost přežít v táborech spočívala v jejich soudržnosti.
V Soluni můžeme na tuto kdysi vzkvétající komunitu nalézt nespočet odkazů – od památníků, street artu, jedné zachovalé synagogy přes budovy postavené židovskými architekty až po židovské muzeum, jehož stálá expozice zahrnuje náhrobní kameny ze starého židovského hřbitova zničeného nacisty, rodinné a synagogální předměty, židovské noviny i připomínky šoa. Město plné různých kultur a bohaté historie, které kdysi bývalo tak významným židovským centrem a dnes je možná trochu opomíjeným turistickým cílem, proto určitě stojí za návštěvu.
Anna Bendová
Foto: autorka