Rozhovor s tajemníkem Federace židovských obcí v ČR Michaelem Pelíškem

Narodil se v Brně v roce 1980. Vystudoval Právnickou a Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity a absolvoval studijní pobyt ve Francii. Pracovní zkušenosti postupně získal v soukromém sektoru i ve státní správě. Tvrdí se o něm, že hodně sportuje, do práce jezdí na kole a na tento rozhovor přijel také v cyklistickém.

Co obnáší tvoje pozice tajemníka Federace židovských obcí?

Musím říct, že je to práce velmi různorodá. Já jsem to pojal tak, že zhruba polovinu času trávím v kanceláři a polovinu na různých akcích a schůzkách. Kdyby byl tajemníkem někdo jiný, tak by si to dost možná dělal jinak. Té práce je hodně, nedá se stihnout všechno a musím nějak prioritizovat, co je teď důležité a co ne. Rozhodování, na co se zaměřím, samozřejmě dělám v kooperaci s předsedou federace a s kolegy.

Jak jsi se k této funkci dostal, co tě k téhle pozici vedlo?

Pracoval jsem v Ústavu pro studium totalitních režimů jako ředitel kanceláře. Najednou přišla nabídka, jestli bych neměl potenciálně zájem o funkci tajemníka, že Tomáš Kraus se pomalu chystá na zasloužený odpočinek. Od toho prvního momentu oslovení do toho bodu, kdy jsem řekl, že teda jo, to trvalo asi rok a půl a několik dalších měsíců, než jsem nastoupil.

Byl to docela dlouhý proces. Prvně jsem si vůbec nebyl schopen představit, že bych byl schopen Tomáše Krause s jeho erudicí a zkušenostmi nahradit. Ale postupně jsem si říkal, že by to možná nebyl tak hloupý nápad, přece jenom toho není málo, co můžu komunitě nabídnout.

Co ti ve funkci pomáhá z dosavadních zkušeností?

Kromě vzdělání mi asi mi nejvíc pomáhá, že jsem schopen poslouchat lidi kolem sebe. A snažím se chápat věci v souvislostech a nedělat si o nich nějaký rychlý obrázek. Naučil jsem se, že věci nejsou jednoduché. To, jak něco vypadá na první pohled, nemusí vůbec odpovídat skutečnosti. Taky nejsem konfliktní typ a snahu o hledání konsensu mám tak nějak přirozeně.

Jaká je vlastně Federace židovských obcí a jaké problémy musíte řešit?

Ve federaci je nyní sdruženo deset obcí, a ještě přidružené organizace. Těch je také deset a v dohledné době jich možná bude jedenáct, protože o status přidružené organizace požádal spolek Ec chajim. Žijeme v době, která je pro židovskou komunitu v České republice velmi dobrá, židovská komunita není ohrožována na existenci a ve společnosti má v podstatě dobré postavení, to je dobrý základ. Nicméně situace ohledně antisemitismu se zhoršuje, a to dost výrazně. Sice ten stav u nás není tak špatný jako ve Francii, Belgii nebo v jiných západních státech, ale zhoršující se trend je jasný.

Jedním z dalších problémů je financování. V roce 2012 proběhla odluka státu od církve a federace nyní dostává, když to zjednoduším, finanční náhradu, která se postupně snižuje na nulu. Takže to je velký problém, protože současný stav je do budoucna neudržitelný. Budeme to muset společně řešit na půdě federace se všemi obcemi a přidruženými organizacemi.

Co mají obce a organizace společné a čím se odlišují?

Prvním faktem je, že všechny ty organizace sdružují Židy. To je na jednu stranu činí stejnými a současně je to činí strašně různorodými. Jak se říká, co Žid, to názor, a to vidím v naší federaci denně.

Ale vážněji, co se týče obcí, tak ty jsou velmi rozdílné – co do velikosti, zázemí, zdrojů i aktivit. Z pohledu člena pražské obce je často nepředstavitelné, jak fungují obce v regionech. Často se setkávám s tím, že tady v Praze si nedokážeme představit, jak bohatý a kvalitní program některé menší obce nabízejí pro své členy. Co se týče přidružených organizací, tak je to podobné. Některé organizace jsou aktivnější, schopné získat finance a nalákat členy na společné akce, a jsou organizace žijící spíš z podstaty, která ale pomalu vyprchává. Některé organizace a vlastně i obce tak stojí před zásadním a velmi náročným rozhodnutím, jak smysluplně dál.

Ještě donedávna byla hlavním tématem většiny obcí a židovských organizací péče o přeživší a oprava památek, mění se to nějak?

Péče o památky, to je nekonečný proces, není to tak, že bychom si řekli, tak už máme hotovo a můžeme si oddechnout. Památek je hodně, jsou to stovky objektů a hřbitovů, o které se staráme. Každý hřbitov někde v lesíku za vesnicí vyžaduje nemalé finanční prostředky a péči. Mohli bychom si říct, že ty památky jsou „jenom kameny“ a už nám nic nepřinášejí, ale je to něco, z čeho vychází česká židovská identita, a kdybychom se na památky vykašlali, časem by se to obrátilo proti nám.

Přeživších šoa bohužel ubývá, ale samozřejmě ještě jsou mezi námi a zaslouží si velkou péči. Pak tu máme další, druhou a třetí generaci po holocaustu. Při péči o tyto generace nemůžeme využívat zdroje z Claims Conference, ale jsou to členové našich židovských obcí a židovské obce vždy měly sociální činnost jako jednu ze základních aktivit. Doufám, že to takto zůstane.

Současně je dobře, že obce hledí i na mladou generaci a na svou budoucnost. Třeba co se podařilo vybudovat v Praze v podobě Lauderových škol, to je naprosto unikátní a teprve ještě doceníme, jak moc důležité. Federace se snaží dělat programy pro děti a mladé z celé republiky. Proto se dělá Limmud, což není jen pro tu naši střední generaci, ale taky pro naše děti, aby se poznávaly, zažily pocit komunitního života a mohly na něm pak stavět, až my budeme starší.

Pro děti školního věku dělá federace tábor Machanejnu, příměstské tábory, různé programy pro teenagery. Teď jsme spustili program pro teenagery, který spočívá v každoměsíčním setkávání a propojování. Olomoucká a brněnská obec společně pořádají dobře vymyšlený a postavený program pro mladé Machon Moravia. Zprostředkováváme také velmi oblíbený mezinárodní tábor v Szarvasi nebo program Taglit.

Jak v rámci federace fungují vztahy mezi směry judaismu? Mezi ortodoxií, reformními směry a třeba úplnou sekularizací?

Toto není zrovna jednoduché a asi ani nikdy nebude. Federace má ve svém statutu, že sdružuje židovské obce všech směrů. To znamená ortodoxní, konzervativní a reformní směr. Některé obce samy sebe definují jako ortodoxní, některé se definují jako částečně ortodoxní, ale pracují s členy podle práva návratu, některé obce se nedefinují vůbec nijak, což je vlastně zajímavé, ale ve fungování jim to nebrání. Některé obce se profilují jako čistě liberální. Je to tedy velmi různorodé. A taky se to mění a nesmíme zapomínat na to, že české židovství je tradičně velmi nenáboženské.

Obecně vidím trend odklonu od striktní ortodoxie. Obec se třeba deklaruje jako ortodoxní, ale členové s plnými členskými právy se definují podle práva návratu. Takto mohou být tedy i nehalachičtí Židé ve funkcích židovské obce. Tento vývoj považuji za nevyhnutelný vzhledem k demografické situaci. Nicméně se brzy začne ukazovat, že tenhle ústupek od halachického pravidla k pravidlu práva návratu přestane vzhledem k smíšeným manželstvím pomalu fungovat. A menší obce toto samozřejmě bude postihovat dramatičtěji.

Vidíš nějakou cestu v konverzích?

Konverze je určitě jedna z cest. Konverze ale není přijatelná pro všechny, i liberální konverze je veliký závazek a na ortodoxní giur si troufnou jen ti opravdu odvážní a velmi motivovaní. Takové věci se nemají a ani nedají dělat lehkomyslně. Konverze nám mohou výrazně pomoci, ale netroufnu si tvrdit, že zachrání české židovstvo. Ke konverzím (a nejen těm) je potřeba fungující a uznávaný bejt din, aby se nestávalo, že někdo udělá se vší vážností konverzi a pak zjistí, že ta konverze je neplatná nebo nějak problematická. Je dobře, že se podařilo v rámci federace ustanovit bejt din, který konverze dělat umí a dělá je tak, že jsou uznávány Státem Izrael a potvrzovány nejvyšším rabínským soudem v Izraeli. Fungující federační rabínský soud je velký úspěch. Je to zásluha zejména brněnského rabína Štěpána Klimenta, který ho dal celý dohromady a díky němu to funguje.

K čemu víc inklinuješ ty osobně? K ortodoxii, nebo k reformním směrům?

Já jsem taky prošel vývojem. Narodil jsem se v roce 1980, a že jsem Žid, jsem zjistil až někdy, když jsem chodil do první druhé třídy, někdy před revolucí. Máma mi to spiklenecky prozradila, ale s tím, že to je naše tajemství, abych neměl problémy. Pak přišla revoluce a máma mě s bráchou začala brát na brněnskou obec. To mi bylo asi deset a já začal pomalu objevovat doposud neznámé prostředí. Společné aktivity na brněnské obci, cesta do Izraele, Szarvas, to byly první milníky mé klikaté cesty k židovství.

A musím říct, že důležitý moment měla ta liberální větev. Měl jsem možnost strávit léto na táboře v Anglii, který pořádala londýnská liberální unie, a tam najednou židovství bylo více srozumitelné.      Všechny rituály v progresivním pojetí jsou prostě jednodušší a pro mě byly mnohem srozumitelnější. Ale postupně, jak jsem dospíval a seznamoval se s dalšími aspekty židovství, tak jsem se začal přiklánět k ortodoxnímu pojetí, které mi dává osobně větší smysl a je mi nějak bližší, a to i přesto že se nemůžu považovat za praktikujícího ortodoxního Žida. Myslím si, že všechny směry judaismu jsou důležité. Často se říká, že tyto proudy stojí proti sobě, ale já si myslím že ne, že stojí vedle sebe, jen to chce někdy trochu odvahy, nadhledu a respektu. Jinak by ta naše komunita byla mnohem menší a chudší, chudší, co se týče aktivit a programů a možností rozvoje.

Blíží se Pesach, co pro tebe tenhle svátek znamená? Jak slavíš?

Mně se na Pesachu nejvíc líbí první kousnutí do macesu. Pesachový příběh je velmi silný a není náhoda, že si ho pořád připomínáme a je to jeden z nejdůležitějších příběhů nejen pro nás jako Židy, ale i pro společnost obecně.

První sederovou večeři jsem zažil na obci v Brně pod vedením Arnošta Neufelda. To mně bylo asi těch deset. Pamatuju si, jak to pro mě bylo dlouhé a těžké, jako by to byla spíš připomínka egyptského otroctví než vysvobození. Pak jsem samozřejmě zažil sederů mnohem víc. A musím říct, že se mi líbí sedery, které tak nelpí na přesném čtení celé hagady, ale kde panuje uvolněná atmosféra, užíváme si bytí s přáteli nebo s rodinou. Myslím, že Pesach má za cíl být v tom svobodném přítomném okamžiku se svými dětmi a rodinou s tím, že jsme si vědomi, jak jsme k tomu dospěli – od Mojžíše přes naše předky, prarodiče a rodiče. Takto mi Pesach dává největší smysl.

Ptala se Kateřina Mikulcová

Foto: archiv Michaela Pelíška