Se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsme si u příležitosti premiéry divadelní hry Kabaret Winton ve Švandově divadle povídaly o tom, co ji přimělo věnovat se tématu Wintonových dětí, proč ji to v její tvorbě táhne k příběhům bezpráví, a také o její nové knížce pro děti.

Čím vás zaujalo téma Wintonových dětí natolik, že jste se ho rozhodla divadelně zpracovat? A co pro vás bylo stěžejním motivem, který jste chtěla do hry vnést?

Příběh Wintonových dětí je nesmírně silný, takže když mi Martin Františák nabídl spolupráci, neváhala jsem. Velmi důležité pro mě bylo ovšem narušit mylnou představu, že záchrana dětí byla jakýmsi happy endem jejich příběhu. Proto se děj hry odehrává nejen v čase jejich útěku z Československa, ale i v roce 1988, tedy po odvysílání pořadu BBC, kde přeživší, už dospělé děti, povstáním a potleskem děkují za svou záchranu Nicholasi Wintonovi. Právě tenhle moment přiměl hlavní protagonistku Ester vyrazit z Británie, kde se usadila, do Československa a vyrovnat se se svou ztrátou. Skrze Ester se pak divák může dozvědět, jak obtížně se některé z dětí později protloukaly. Tohle pro mě bylo stěžejní. A hodně důležité pro mě bylo také přivést na scénu další osobnosti, které se podílely na záchraně židovských dětí a o kterých se nemluví tolik jako o Nicholasi Wintonovi. Třeba pověřenkyni Britského výboru pro uprchlíky z Československa Doreen Warrinerovou, která k nám přijela pomáhat hned po mnichovské dohodě, nebo Marii Schmolkovou, která v Praze koordinovala pomoc německým uprchlíkům před nacistickým režimem už od chvíle, kdy se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler. To se ale během debat o hře ukázalo jako nemožné. Na jevišti by se pohybovalo příliš mnoho postav se stejnou motivací. Nakonec se tam tedy Doreen Warrinerová pouze mihne a stěžejním zachráncem zůstal Nicholas Winton. Odtud tedy také název hry.

Vaše poslední kniha se také týká nelehkého období naší historie a je spjatá s náboženskou komunitou. Má to nějakou souvislost, nebo je to jen náhoda?

Souvislost to má spíš volnou – obě ta témata spojuje můj zájem o perzekvované menšiny, o osoby, které pouhým svým rodem anebo příslušností (v případě Bílé Vody k řeholnímu řádu) musejí čelit šikaně nebo přímo likvidaci. Tenhle můj zájem vyvěrá z osobních zkušeností z raného dětství, které jsme s mámou a sestrou strávily s otcem násilníkem. Myslím, že právě kvůli této zkušenosti mě přirozeně oslovují případy bezpráví. Nesnáším totiž pohled na lidskou bezmoc, v dětství jsem jí byla svědkem až příliš intenzivně. A teď, když jsem dospělá, se jí můžu postavit tak, jak umím – alespoň slovem, popsaným příběhem.

V anotaci jste uvedena jako autorka námětu a jeho první verze scénáře. Jak přesně taková spolupráce vypadala? A jste s výsledkem spokojená?

Příběh, se kterým jsem přišla, jsme po celý čas debatovali s režisérem Martinem Františákem a dramaturgyní Martinou Kinskou. Hra se tedy rodila ve spolupráci a několikrát jsem ji přepisovala ještě před odevzdáním první verze. A pak se na svět nečekaně brzy probojovala moje dcera, takže k týmu místo mě přibyla scenáristka Markéta Nekolová a čerstvý absolvent režie Vít Kořínek. Scénář pak doznal ještě velkých změn, proměňoval se i během zkoušení, takže výsledek je opravdu kolektivní práce. Jsem s ní ale spokojená, a to hlavně proto že forma kabaretu, s níž přišel Martin Františák, to tísnivé téma nečekaně odlehčuje.  

Ví se o vás, že se do témat při psaní noříte do hloubky, jak jste se připravovala při psaní Kabaretu Winton? A jak dlouho vám napsání hry trvalo?

Myslím, že od Martinova prvního telefonátu po premiéru uběhly alespoň čtyři roky, po které jsme se tématem v pravidelných intervalech zabývali. I samotné psaní probíhalo v cyklech, něco se zkusilo, nefungovalo to, tak jsme to nahlédli zase odjinud, přepisovalo se, cizelovalo… Vlastně to na čas ani neumím vyčíslit. Ale byla to hezká práce. 

Měla jste možnost se s některým z Wintonových dětí setkat osobně?

Ne, ale načetla a nakoukala jsem snad všechno, co bylo k tématu dostupné. Většina příprav totiž probíhala v době covidu, kdy bylo setkávání obzvlášť se staršími lidmi nebezpečné, navíc jsem v té době na svět přivedla krátce po sobě dvě děti, takže jsem nebyla úplně mobilní.

Je příběh inspirovaný nějakým konkrétním příběhem, nebo je to čistá fikce?

Ten příběh je fiktivní, ačkoliv inspirovaný skutečnými událostmi. Když jsem shromažďovala materiály a hledala příběh, který by tu problematiku představil, všimla jsem si případů, kdy se museli rodiče rozhodovat, které z dětí do Británie pošlou. Důvody byly různé – sourozenců bylo více a rodina si nemohla dovolit vypravit je všechny, protože náklady na cestu byly vysoké, anebo byl mladší sourozenec příliš malý, aby mohl cestu podstoupit. A to mě právě zaujalo. V myšlenkách jsem se pořád vracela k představě, jaké to asi je, když se někdo celý život smiřuje se skutečností, že všichni jeho blízcí během války zahynuli, a při návštěvě Československa na sklonku totalitní éry zjistí, že tady měl celou dobu přeživšího sourozence. Mohou k sobě lidé, kteří většinu života prožili v úplně jiném kontextu, ještě najít cestu? A jak hluboké musí být zklamání, když se to nepodaří? Takže k vaší otázce – ten příběh sice vychází ze skutečných událostí, ne však z konkrétního příběhu dvou sester. Postavy ve hře jsou smyšlené, protože jsem se navíc chtěla vyhnout tomu, že bych privátní prožitky některého z tzv. Wintonových dětí vystavila pohledům publika.

Připravujete v tuto chvíli další projekt, nebo si dáte po premiéře chvíli zaslouženou pauzu?

No, musela jsem zpomalit hlavně kvůli dětem. Ale i to nese plody. Právě totiž vychází moje první knížka pro děti. Jsou to říkadla pro zhruba dvouletá batolata o tom, co skrývá les. Když jsem se do ní pouštěla, myslela jsem, že napsat něco, co nás bude spolu s mými dětmi bavit říkat společně, bude hračka, ale musím říct, že zkrotit lesní výjevy do veršů tak, aby byly hezky rytmizované, pochopitelné pro ty nejmenší a zároveň ne úplně infantilní, byl docela oříšek. Knížku vydalo nakladatelství Meander a já z ní mám radost nejen kvůli Albertovi a Arance, ale i kvůli krásným ilustracím jejich starší sestry Laury, která teď končí studia v ateliéru ilustrace a grafiky na pražské Umprum. Je to vlastně takový rodinný projekt, ke kterému nás ponoukla Iva Pecháčková z Meandru (děkujeme!), nicméně doufám, že přinese radost i do jiných domácností, nejen do té naší. 

Ptala se Radka Lím Labendz

Foto: Alena Hrbková