Dvacátého sedmého ledna si připomínáme osvobození koncentračního tábora Osvětim. Toto datum se stalo významným dnem českého kalendáře v roce 2000, a to z iniciativy České rady pro oběti nacismu, Federace židovských obcí v ČR a dalších organizací, následně byl v roce 2004 zákonem ustanoven jako „Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti“. Na slavnostní událost oficiální připomínky tohoto dne v roce 2004 si živě pamatuji. Bylo to ve Státní opeře a kromě mnoha významných politiků se tenkrát sešlo mnoho přeživších a dalších členů židovských obcí.

Jedním z přeživších, kterého jsem ovšem osobně nikdy nemohl potkat, byl pan rabín Feder. Na brněnské obci na něj mnozí vzpomínají a obzvlášť dojemná je fotografie z chanukové oslavy, kde s panem rabínem stojí skupina dětí. Jedním z nich je Jindra Bauer, což je jeden z bývalých funkcionářů obce, kteří mě přijímali do funkce rabína. Fotografie rabína Federa visí u mě v kanceláři, na chodbě je umělecky ztvárněná bysta a mnoho let na obci funguje KVC – kulturně vzdělávací centrum – rabína Federa, pod které spadá například knihovna brněnské obce (skvělé místo, pokud byste se někdy chtěli zastavit).

Rabín, doktor filozofie a spisovatel Richard Feder se narodil ještě v Rakousku-Uhersku. Před válkou byl rabínem v Kolíně. V roce 1942 byl s rodinou a velkou většinou své obce deportován do Terezína. V ghettu dále působil jako rabín a snažil se udržovat židovství mezi svými spoluvězni. Během holocaustu zahynula celá jeho nejbližší rodina. Manželka v Terezíně, děti v Osvětimi. Po válce se rabín Feder vrátil do Kolína, ale již po pár letech se stal rabínem moravskoslezských obcí a následně vrchním zemským rabínem. V této pozici zůstal do své smrti v roce 1970. Bylo mu 95 let. Pohřben je na židovském hřbitově v Brně.

Jak jsem již zmínil výše, na památku na rabína Federa na Moravě a určitě v židovském Brně narazíte poměrně často. Jeho odkaz je chován v úctě a mnohé, co se dnes v Brně děje, je nějakým pokračováním snah pana rabína. V naprosto tragické situaci a s velmi povážlivým výhledem do budoucna se rabín Feder nevzdal. Nejen připomínal minulost a zasadil se o neuvěřitelné množství památníků zavražděným po celém Česku, účastnil se ohromného množství pietních setkání a psal texty připomínající židovskou tragédii. Rabín Feder pokračoval v předávání židovství své obci a jeho obec na něj pamatuje i více než padesát let po jeho úmrtí.

Příběh rabína Federa mi připomněl talmudický příběh o rabi Jochananu ben Zakajovi, jenž žil v době prvního židovského povstání proti Římu. Povstání začalo roku 66 a po třech letech obléhání Jeruzaléma se situace ve městě prudce zhoršila. Mocné a bohaté město se utápělo ve vnitřních šarvátkách a kvůli sabotážím zélotů se obyvatelstvo dostalo do situace, kdy ve městě propukl hladomor. Rabi Jochanan ben Zakaj pochopil, že osud Jeruzaléma je zpečetěný, a rozhodl se město opustit. Nebylo to snadné. Talmud vypráví, že musel naplánovat celou krycí operaci. Nejdříve se prohlásil za nemocného a začal přijímat návštěvy. Postupně rozšířil zprávu, že umírá, a nakonec se nechal vynést z města v rakvi s mršinou, která okolo jeho těla šířila mrtvolný puch. Jeho doprovodu se podařilo přesvědčit stráže, aby tělo rabína ben Zakaje neprobodly, jak bylo zvykem u všech těl opouštějících město. Rabi Jochananu ben Zakajovi se následně podařilo dostat se na audienci k veliteli římské armády a budoucímu císaři Vespasiánovi.

Rozhovor těchto dvou mužů zaznamenává talmudický oddíl Gittin. Možná pobavený nebo zaujatý Vespasián svolil k rozhovoru a sám se rabi ben Zakaje zeptal, proč by ho neměl nechat zabít. Rabínovi se podařilo římského velmože přesvědčit k dalšímu hovoru, zaujal jej svou moudrostí a důvtipem, a nakonec dostal možnost přát si něco, co mu Vespasián může dát, přičemž mu Vespasián řekl, že osud Jeruzaléma je rozhodnut a bavit se o tom nebude. Rabi Jochanan ben Zakaj požádal, aby Římané nezničili město Javne, ušetřili rodinu rabana Gamliela a poslali doktory, kteří zachrání rabi Cadoka.

Jeruzalém byl skutečně dobyt, chrám zničen a obyvatelstvo nemilosrdně vyhlazeno. Poklady z chrámu byly vyloupeny a odtaženy do Říma. Triumfální pochod vítězných Římanů je zachycen na Titově oblouku. Židy z Jeruzaléma potkal mimořádně krutý osud. Jednalo se o jednu z největších katastrof židovské historie a tvrdost a dopady této pohromy neblaze překonal právě až holocaust.

Rabi Jochananu ben Zakajovi se podařilo v Javne, místě, které už před válkou bylo jedním z center židovského učení, vybudovat zásadní místo židovské vzdělanosti a zachovat či obnovit činnost důležitých vzdělávacích a právních institucí. V rodině rabana ben Gamliela byla zachována královská linie, a tedy i naděje na obnovení židovské státní suverenity. Mnohá zásadní rozhodnutí o budoucí podobě judaismu se odehrála právě v Javne a do dnešního dne ovlivňují každodenní praxi židovského náboženství. Javne bylo následně zničeno za druhé římsko-židovské války a stejně jako skoro celý zbytek Izraele na mnoho staletí zaniklo. Javne bylo jako město obnoveno v roce 1948 a stalo se jedním z míst integrace Židů přicházejících do obnoveného židovského státu.

V samotném Talmudu se nachází určitá kritika rabi Jochanana ben Zakaje. Možná mohl udělat více, pokusit se zachránit víc lidí nebo udělat nějakou obecnější záchrannou akci. Obhájci rabi ben Zakaje říkají, že se bál, aby nepřestřelil a nedostal nic, a proto se soustředil na cíl, jenž mu přišel dosažitelný. Nesporné je, že záchrana Javne naprosto zásadním způsobem přispěla k záchraně judaismu. Myslím, že podobně jako v případě holocaustu je možné vést historickou diskuzi o tom, kdo měl co udělat a jestli to, co se událo, bylo to nejlepší možné řešení tragických situací a nemožných voleb. Rabi Jochanan ben Zakaj a rabín Feder určitě dělali to nejvíce, co dokázali. Jeden zachránil judaismus, druhý přispěl k zachování a obnově českého židovstva. Myslím na ně na oba. Naše situace je mnohem snazší než jejich a jejich odkaz nám myslím může dodat sílu a povzbuzení do nových začátků a prohlubování a zlepšování toho, co v rámci židovského prostředí u nás máme.

Rabín Štěpán Menaše Kliment

foto: archiv ŽO Brno