S Izraelkou Hoffit Binyamin Abramson, která se svou rodinou přestěhovala na rok do Prahy, jsme si povídaly o jejích jemenských kořenech, příchodu rodičů do Izraele a samozřejmě i o jemenské kuchyni.
Proč jste přijela do České republiky a jak se vám tu líbí?
Rozhodli jsme se v Praze strávit roční sabatický pobyt. Můj manžel je původně z České republiky, takže se nám to zdálo jako ideální řešení. Děti si užijí české prarodiče, nasají místní kulturu a zdokonalí se v češtině. Praha je navíc opravdu krásné město, tudíž je to perfektní spojení příjemného s užitečným.
Jak vám u nás chutná? Bylo těžké si na místní jídlo zvyknout?
Vzhledem k tomu, že jíme košer, neměla jsem moc šancí české jídlo ochutnat. Doma ho nevaříme a v místních košer restauracích se podává převážně mezinárodní strava. Užíváme si ale české pivo, to ano.
Řekněte mi něco o svých jemenských kořenech. Jak se vaše rodina dostala z Jemenu do Izraele?
Jsem Jemenka po obou rodičích. Maminka i tatínek přišli do Izraele během stejné aliji v roce 1950. A i když původně oba pocházeli ze stejné oblasti, potkali se až tam. Přijeli vybudovat vesnici, ve které jsem vyrostla, úplně od základů. Můj dědeček z maminčiny strany byl velice zámožný člověk, dařilo se mu, ale po vyhlášení Státu Izrael v roce 1948 bylo najednou těžké a nebezpečné být v Jemenu Židem. Židovská agentura organizovala přesun Židů do přístavního města Aden, místní šejk ale nedovolil Židům odejít, protože byli přínosem pro místní ekonomiku. Bylo opravdu riskantní Jemen opustit. Museli utíkat v utajení.
V Jemenu bylo běžné mít několik manželek. Dědeček toho využil, a když se cestou setkal s osamocenými ženami a dívkami, vzal je s sebou a vydával je za své. Tím jich spoustu zachránil před smrtí či znásilněním a pomohl jim dostat se do Izraele. Byl to velmi tichý, skromný člověk a nikdy se tím nechlubil. Dozvěděla jsem se to až po jeho smrti. V naší vesnici se o tom ale vědělo a všichni si ho za to velmi považovali.
Dědeček zemřel v poledne na Roš ha-šana. Sám svou smrt předpověděl a připravil se na ni.
Mluvili vaši rodiče o zážitcích z putování z Jemenu do Izraele?
Jen velmi málo. Když jsem se ptala, tak mi něco řekli, sami o tom ale nikdy nemluvili. Pro oba to bylo velmi citlivé téma. Maminka pocházela z bohaté rodiny, vyrostla ve velkém domě se služebnými. V Izraeli musela mít najednou tři různé těžké manuální práce zároveň. I přes to že tatínkova rodina byla velmi rozvětvená, on a jeho dvě sestry byli jediní, kteří v Jemenu přežili a komu se podařila alija. Navíc jeho příjezd do Izraele byl velmi stresující – z Jemenu nebyl zvyklý na nekalé jednání a po příjezdu byl okraden o veškeré zlato a peníze, které si s sebou přivezl. Pro oba rodiče byl tedy příjezd do Izraele velmi traumatizující.
A myslíte si, že tyto zážitky ovlivnily vaše dětství? Odrazily se nějak ve vaší výchově?
Určitě. Žili jsme v mošavu (tzn. na vesnici), kde rodiče měli hospodářství. Chovali dobytek, kuřata, pěstovali ovoce a zeleninu. Jako děti jsme museli každý den pracovat, neznali jsme volno ani prázdniny. Když mi bylo deset let, tatínek upravil jeden traktor tak, abych ho mohla řídit. Měli jsme spoustu povinností a museli tvrdě pracovat. Nebyli jsme rozmazlení. Když jsem potřebovala kapesné, musela jsem si ho vydělat. Od devíti let jsem si vydělávala vlastní peníze.
Samozřejmě bylo období, kdy jsem se za to styděla. Navíc jsem chodila do převážně aškenázské školy, kde si ze mě děti i učitelé dělali legraci. Až později jsem dokázala ocenit, co všechno mi rodiče dali. Moje maminka například velmi dbala na to, abychom se sestrami měly dobré zaměstnání. Tvrdě pracovala, aby nám poskytla vzdělání a abychom se v dospělosti nemusely dřít jako ona. Často na to myslím, když vidím dnešní děti, které lenoší a všechno berou jako samozřejmost.
Doneslo se mi, že jste skvělá kuchařka. Jakou kuchyni máte ráda a máte na vaření čas?
(Se smíchem.) To je nadnesené! Řeknu vám jednu rodinnou historku. Jsem nejmladší dítě, takže mě doma trochu rozmazlovali. Mým sestrám, které jsou skvělé kuchařky, šlo navíc vaření úplně samo. Když mi bylo asi dvanáct let, rozhodla jsem se před rodinou také trochu blýsknout. Říkala jsem si, že se předvedu a neudělám nic jemenského, ale něco zdravého a zajímavého. Rozhodla jsem se pro celozrnné bylinkové houstičky. No, úplně se mi nepovedly. A nejen že jsme je nedokázali pozřít my, ale nechtěla je ani naše kuřata a kozy. Celá rodina mi s oblibou tuhle příhodu připomíná.
Nakonec jsem se to ale přece jen naučila. Mám ráda mezinárodní kuchyni. Kdybych jela na opuštěný ostrov, vezmu si s sebou na cestu set na výrobu suši. To máme doma rádi všichni. Mám v oblibě i italskou, indickou a japonskou kuchyni. A jemenské jídlo samozřejmě také. V zimě vařím sytou jemenskou polévku s tradičním jemenským chlebem.
Jemenská kuchyně je u nás poměrně neznámá. Jak byste ji popsala? Co je pro ni typické?
Tradiční jemenská jídla jsou poměrně sytá. Jednou ze základních surovin jsou obiloviny a chleba a naše jídla jsou i hodně tučná. Přesto jste dříve téměř nepotkali obézního Jemence. Nemáme to v genech, lidé také dříve vedli aktivnější život, tvrdě pracovali. A mnohá koření, která používáme, jsou dobrá na trávení.
Při vaření používáme podobná koření jako v indické kuchyni – kumín, kurkumu, zázvor, chilli, kardamom, pepř, česnek. Typická je hilba (pískavice, řecké seno), která je pro lidské tělo prokazatelně blahodárná. Mimo jiné pomáhá při zažívacích obtížích, cukrovce, má protizánětlivé účinky. Z mas se připravuje hlavně hovězí, kozí, kuřecí. Připravuje se na mnoho způsobů. Oblíbené jsou polévky, které se podávají s několika druhy tradičních chlebů. Ty jsou však odlišné od toho vašeho. K polévce a chlebu se podávají i další mléčné a nemléčné pokrmy.
Vzhledem k tomu, že se blíží Chanuka, podělíte se s námi o nějaký tradiční chanukový recept?
Ano, ráda. Dám vám náš rodinný recept na zalabie, jemenské smažené koblížky. Dají se jíst naslano i nasladko. My je doma máme nejraději s izraelskou šakšukou, což je původně maghrebský pokrm z vajec pošírovaných v omáčce z rajčat, papriky, cibule a česneku, obvykle okořeněný kumínem, paprikou a kajenským pepřem. Můžete je ale také obalit v cukru a jíst je jako dezert.
PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto: archiv Hoffit Binyamin Abramson
Naama’s Zalabia (Jemenské koblížky)
Jemenská obdoba izraelských koblížků sufganijí, které se tradičně podávají na Chanuku, aby nám symbolicky připomínaly „zázrak oleje“ při znovudobytí Chrámu Makabejskými ve 2. století př. n. l. Podle Talmudu našli Židé po příchodu do Chrámu pouze jednu nádobu s čistým olivovým olejem. Toto množství oleje by stačilo pro chrámovou menoru pouze na jeden den. Zázrakem však v menoře hořel olej celých osm dní – přesně tolik času bylo potřeba k vylisování a posvěcení nového oleje.
Jemenské zalabie se můžou podávat nasladko i naslano, podle toho, jak je má kdo rád.
Ingredience:
1 kg hladké mouky
1 lžíce soli
3,5 hrnku teplé vody
1 lžíce sušeného droždí
olej
Postup
V míse smíchejte mouku, sůl a teplou vodu a uhněťte těsto. Poté přidejte lžíci sušeného droždí a těsto znovu důkladně propracujte. Hotové těsto přikryjte čistou utěrkou nebo fólií a nechte na teplém místě přibližně hodinu vykynout, dokud nezdvojnásobí svůj objem.
V hlubším hrnci rozpalte olej na 180 °C. Teplotu zkontrolujte speciálním teploměrem na smažení nebo vhozením kousku těsta do hrnce. Jestliže hned vyplave na hladinu a zhruba za minutu bude mít zlatohnědou barvu, je olej dostatečně horký. Dávejte však pozor, aby nebyl olej horký příliš, koblížky by se spálily a uvnitř by zůstaly syrové.
Odtrhávejte stejně velké kuličky těsta a vložte je opatrně do oleje a nechte je z obou stran smažit, dokud nejsou rovnoměrně zlatohnědé. Hotové zalabie přeneste na papírové utěrky, aby z nich vysály přebytečný tuk.
Způsoby servírování:
- S nakrájenými osolenými a opepřenými rajčaty nebo s rajčaty s pálivou kořeněnou jemenskou pastou šug, s natvrdo uvařenými vejci a se smetanou
- S izraelskou šakšukou
- Při podávání nasladko můžeme zalabie smažit tak, že v nich nejprve uděláme koncem vařečky kulaté dírky a vzniknou nám tak smažené kroužky, které po odsátí přebytečného oleje obalíme v míse s cukrem.