V neděli v podvečer 18. prosince (25. kislevu) zapálením prvního světla v chanukiji zahajujeme osmidenní svátek CHANUKA – ח נ ו כ ה. Poté každý následující den v podvečer zapalujeme jedno světlo navíc, až nakonec v neděli v podvečer 25. prosince zapalujeme všech osm chanukových světel. Svátek končí v pondělí 26. prosince večer.
Chanuka je kromě Purimu svátkem, jehož původ nenalezneme v Tóře, ale ustanovili jej rabíni. Pravda, některé náznaky na Chanuku nalezneme i v Tóře. Pramenem pro události spojené s oslavou Chanuky jsou texty apokryfních knih 1. a 2. Makabejských, z nichž První byla napsána hebrejsky kolem roku 100 př.o.l. a Druhá Makabejská byla napsaná řecky a do určité míry je zkratkou obsáhlejšího díla židovského autora Jásona z Kyrény a pochází z poloviny 1. stol. př.o.l.
Z pozdějších pramenů to jsou například aramejsky psané krátké dílo Megilat ta’anit (Postní svitek) z konce epochy 2. Chrámu a talmudický traktát Šabat 21b, v němž se popisuje zázrak s olejem, nebo Megilat Antiochos (Antiochův svitek), zvaný též Midraš Chanuka, který představuje legendární líčení doby Makabejských až k ustanovení svátku Chanuka. Je psán aramejsky a vznikl asi v 8. – 9. století.
Chanuku slavíme na památku dvou událostí. Oslavujeme hrdinný boj Matitjáše Hasmonejského a jeho pěti synů Jonatana, Jochanana, Judy, El’azara a Šimona proti politickému a náboženskému útlaku seleukovského krále Antiocha IV. Epifana (175–164 př.o.l.), součástí, jehož království byla i naše vlast, Judsko. Kromě toho si po osm dní zapalováním chanukových světel připomínáme znovuzasvěcení Řeky znesvěceného a Makabejskými očištěného a zrekonstruovaného jeruzalémského Chrámu. To se stalo 25. kislevu roku 164 př.o.l. Osvobození Jeruzaléma a znovuzasvěcení Chrámu bylo prvním velkým vítězstvím Judy, zvaného Makabi (Kladivo). Nutno připomenout, že naši předkové nebojovali jen proti vnějšímu nepříteli, ale i proti nepříteli vnitřnímu, kterým byli helenizovaní Židé (mitjavnim – מתיוונים) podporovaní králem Antiochem, kteří ovládali s králem dosazeným, veleknězem‘ Menelaem Jeruzalém.
Osvobození Jeruzaléma a znovuzasvěcení Chrámu bylo první velké vítězství na dlouhé cestě k osvobození země od cizí pohanské nadvlády. V doplňku modlitby amida a birkat ha-mazon, který pronášíme během Chanuky, se uvádí: „… Ale Ty jsi ve Svém velkém milosrdenství stál za nimi… hájil jsi jejich právo, vykonal jsi jejich odplatu, vydal jsi silné v moc slabých, četné v moc malého hloučku, nečisté v moc čistých, bezbožné v moc spravedlivých…“
Chanuka byla a je svátkem, který již více než dva tisíce let dokazuje, že pokud bojujeme proti útlaku fyzickému či duchovnímu, náš vítězný boj nezávisí pouze na počtu bojovníků a na kvalitě zbraní, ale především na myšlence, s níž jdeme do boje proti nepříteli. V této souvislosti prorok Zacharjáš cituje Hospodinova slova (4,6): „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“
Nyní se podívejme na dva odlišné chanukové příběhy. Hlavní osobou prvního příběhu o velkých chanukových svících je rabín Chajim Chizkija Medini (1833–1904), autor řady knih s názvem חמד שדי.
Na Krymském poloostrově bývala velká židovská pospolitost. Pro mnohé Židy byl Krym útočištěm, když prchali před pronásledováním a pogromy. Na Krymu se také rozhodl usadit jeruzalémský rodák rabín Chajim Chizkija Medini. Rabínovo rozhodnutí vyvolalo radost krymských Židů a jednohlasně jej zvolili rabínem své pospolitosti.
Když nastoupily dny svátku Chanuka, rabín zjistil, že chanukové svíčky, které obchodníci prodávají, jsou velmi malé, které po zapálení nevydrží hořet ani minimální dobu, což je podle halachického ustanovení půl hodiny. Rabín Chajim Chizkija přikázal zdvojnásobit velikost svíček a zároveň objasnil souvěrcům halachickou povinnost, když uvedl, že „každý, kdo dbá na správné zapalování šabatových a chanukových světel, bude mít syny učence“.
Když však podle rabínova rozhodnutí zdvojnásobili velikost chanukových svící, zdvojnásobila se i jejich cena. Připomeňme, že krymští Židé byli velmi chudí, ale ani jeden z nich nic nenamítal proti jejich dvojnásobné ceně. Tak moc si všichni přáli mít syny – učence zběhlé v Tóře. Počínaje touto Chanukou se na Krymu začaly zapalovat velké svíce.
Druhý příběh, který bychom mohli nazvat Chanukový zázrak ve stínu smrti, nás zavede do relativně nedávné doby, do období holokaustu. Hlavní osobou a též vypravěčem příběhu byl rebe chasidů Sanz-Klausenburg (Kolozsvár – Cluj) r. Jekutiel Jehuda Halberstam (1905–1994).
Během holokaustu se snažili nacisté vyvraždit židovský národ. Avšak i v černočerné tmě pokrývající údolí smrti se objevily jiskry hrdinství a odhodlání plnit micvot, které vnesly do husté tmy trochu vnitřního světla a naděje pro židovský národ, že se ho žádnému nenávistníkovi nepodaří zahubit.
Sanzští chasidé dodnes vyprávějí příběh o zapalování chanukových světel rabiho ze Sanzu-Klausenburgu Jekutiela Jehudy Halberstama a jeho chasidů v koncentračním táboře Mühldorf v Bavorsku na Chanuku 1944. Těžkou prací a hladem vyčerpaní Židé nevěděli, kdy vlastně začne první den Chanuky. Samozřejmě že tam neměli kalendář a byli zcela odříznuti od zbytku světa. Rabi Jekutiel se posadil v baráku, v jedné ruce měl kousek uhlíku, který mu sloužil jako tužka, a v druhé svíral útržky papíru, na který začal postupně psát čísla a po paměti si vybavoval uplynulé dny, až se mu nakonec podařilo určit, kdy bude 25. kislev, první den svátku Chanuka. (Byl to večer 10. prosince 1944). V době, kdy se přibližovaly dny Chanuky, rabi Jekutiel pracoval v táborovém skladu dříví. To dalo jemu a ještě několika Židům výjimečnou příležitost tajně vyrobit dřevěnou chanukiju. Jak ale seženou olej na zapalování světel? I to nakonec vyřešili. Židovští vězni občas dostávali každý po malém kousku margarinu, který znamenal doplněk energie pro vysílené tělo každého z nich. Před Chanukou však tyto kousky schovávali, aby posloužily jako olej k zapálení chanukových světel. Knoty pak udělali z nití, které vytáhli z látky chatrných oděvů, které měli na sobě. Když nastoupil první den Chanuky, mohli židovští vězni zapálit první chanukové světlo tak, jak předepisuje halacha. Srdce rabiho Jekutiela a všech ostatních se naplnila obrovskou radostí. Když rabín Jekutiel vzpomínal na oslavu Chanuky v táboře, řekl, že v jednom z následujících večerů od hořících chanukových svící chytl dřevěný barák a shořel. Němci začali vyšetřovat, co bylo příčinou požáru a kdo ho způsobil. Normálně by ihned zastřelili toho, o kom by si mysleli, že požár způsobil, „ale tehdy nás neopustilo Boží milosrdenství a my jsme byli zachráněni z jejich rukou“. Rabi Jekutiel dodal: „Celý život, dnem i nocí budu děkovat Hospodinu za to, že jsem tehdy, pod nadvládou hříšníků, byl hoden vyplnit micvu a zapálit chanukové světlo tak, jak to halacha předpisuje. Ale i za to, že jsem odtamtud vyvázl živý a bez úhony, i když se nad mou hlavou vznášelo obrovské nebezpečí.“
Rebemu Halberstamovi nacisté zavraždili ženu a deset z jedenácti dětí. Holokaust přežil jen jeho nejstarší syn. Po druhé světové válce, roku 1946, podnikl cestu do New Yorku, aby sbíral dobrovolné finanční dary na podporu přeživších holokaustu, pro še’erit ha-plejta. Při své druhé cestě do USA se rabi Halberstam usadil v New Yorku, aby posílil newyorskou obec a nadále pomáhal přeživším holokaustu, kteří se vystěhovali do USA.
Roku 1947 se znovu oženil s Chajou Nechamou Ungarovou, dcerou nitranského rabína, r. Šmuela Davida Ungara, s níž měl pět dcer a dva syny. Usadil se v Brooklynu ve čtvrti Williamsburg. Ještě do své aliji založil roku 1957 v Netanii čtvrť s názvem Kirjat Sanz. Roku 1960 se přestěhoval do Izraele a usídlil se v Netanii. Celý život se rebe Halberstam věnoval dobročinnosti ve prospěch svých chasidů, ale nejen jich. Například sbíral peníze a hledal sponzory na stavby chlapeckých a dívčích škol, ješiv, sirotčince a domova seniorů ve čtvrti Kirjat Sanz. Položil základní kámen pro stavbu všeobecné nemocnice Laniado v Netanii.
Všem souvěrcům a příznivcům Maskilu přeji חנוכה שמח – veselou Chanuku. Nechť nám chanuková světla osvětlují cestu, po níž se ubíráme při službě Hospodinu.
Rabín Daniel Mayer