Ve slovenském povstání bojovali i Židé
Svým způsobem unikátní, protože ve svém oboru patrně první s tímto zaměřením a navíc psaná půl slovensky a půl česky, je nová, dokonce dvojjazyčná kniha Zlatice Zudové-Leškové (a kolektivu) Židia v Slovenskom národnom povstaní/Židé v Slovenském národním povstání, kterou vydalo Múzeum Slovenského národného povstania Banská Bystrica ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR Praha a Spolkem akademiků Židů v Praze. Jde o společné dílo slovenských a českých historiků zabývajících se tématem SNP.
Kniha přináší řadu překvapujících faktů, včetně velmi početného seznamu židovských účastníků SNP v závěru publikace. Přeci jen však ve sborníku nenajdeme tematicky ucelený výklad. Pod taktovkou editorky Zudové-Leškové, Oddělení 20. století Historického ústavu AV ČR, se v sedmnácti kapitolách knihy vystřídá patnáct autorů, přičemž v medailoncích na závěr jsou uvedeni jen odborní pracovníci, kteří přicházejí s dílčími pohledy na některý z úseků daného tématu. Každý z nich přitom píše ve svém vlastním jazyce, což může být možná trochu náročnější pro mladší čtenáře, kteří se v běžném životě už skoro třicet let se slovenštinou nesetkávají.
Čtení je to velmi zajímavé, objevné. Sem tam najdeme i tvrzení, o které by bylo zajímavé vést diskusi. Třeba taková nenápadná věta: „Postoje Židů ke vzniku samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 pod záštitou Třetí říše byly obezřetné, ale i akceptující novou státoprávní situaci.“ No, hádám, že ty Židy, kteří onu změnu přijali kladně či s jásotem, bychom asi spočítali na prstech jedné ruky… A i ti optimisté si názor na Tisův štát jistě záhy opravili. Vždyť následoval masivní útěk Židů do zahraničí.
V této souvislosti je výmluvná stať mladého českého historika Milana Hese v 5. kapitole: „Ukrývaní Židé během a po Slovenském národním povstání. Dny strachu“, kde autor zdůrazňuje permanentní obavy o život zdecimovaného židovského společenství.
Zajímavá fakta se dozvíme i ve III. části knihy nazvané Důkazy. Přímí účastníci povstání či jejich potomci podávají ve svých vzpomínkách autentické svědectví o proběhu akce a o své účasti v ní, ale i o pobytu v koncentračním táboře Mauthausen či Nováky. Jedna dílčí vzpomínka za všechny z epilogu Petra Weisse: „(Otec, lékárník) … po celou válku schovával na půdě budovy lékárny ve vybudovaném bunkru oba své rodiče. Po potlačení povstání s nimi musel odejít k partyzánům do hor nad městem.“ Osud podobný s Annou Frankovou…
Vzhledem k tomu, že v minulém režimu i při mohutném oslavování SNP se na účast Židů záměrně zapomínalo, jde o novum, které by si zasloužilo i literární zpracování. Pokud by se ovšem mezi nimi našel nějaký nový Laco Mňačko…
Největší rakouský koncentrák pod drobnohledem
Opravdu rozsáhlá, důkladně zpracovaná publikace Historie koncentračního tábora Mauthausen, kterou vydalo nakladatelství Academia, pochází z pera „domácího“, tedy rakouského autora. Nenechme se zmást tím, že Hans Maršálek má české příjmení, odkazující k jeho kořenům.
Mauthausen, to je až příliš známé jméno otřesného koncentračního lágru v Horním Rakousku, kde186 schodů rozhodovalo o životě a smrti vězňů. Schody vedly z kamenolomu, kde vyhublí a podvyživení vězni těžce pracovali – a museli pak vynášet ty kameny nahoru! Fyzicky zničení vězni, kteří pod tíhou kamenů padli, byli rovnou ze schodů shazováni dolů do kamenolomu, kde dopadali do jezírka na úpatí skalní zdi. Strážní jim cynicky říkali „parašutisti.“ I to byl jeden ze způsobů nelidského týrání nespravedlivě internovaných vězňů místními nácky…
V předmluvě knihy, která v Rakousku vyšla už ve čtvrtém vydání, z něhož vychází i česká verze, hodnotí onu doby jednoznačně a výstižně sám rakouský spolkový prezident Heinz Fischer: „Jak se jen mohli lidé, mezi nimi i Rakušané, takto chovat ke svým bližním? … O tom, co se stalo, je možné hovořit jen se studem. Přesto nesmíme o hrůzách a nelidskosti té doby … nic zamlčet a nic přikrášlit.“
Kniha je ucelenou historickou studií o tomto největším koncentračním táboře na území Rakouska, jimž prošlo přes dvě stě tisíc lidí. Více než sto tisíc z nich zde bylo zavražděno, ať už udušeno, nebo podlehlo nelidskému zacházení.
Kniha je velice pečlivě a podrobně zpracována, autor vycházel z archivních pramenů, ze sekundární literatury, ale i z vlastních vzpomínek, který byl od roku 1942 až do osvobození v květnu 1945 mauthausenským vězněm! Hans Maršálek totiž pocházel z české rodiny žijící ve Vídni a po anšlusu Rakouska 11. března 1938 emigroval do Prahy. Moc si však nepomohl. Poté, co se zapojil do odboje, byl v roce 1941 zatčen gestapem, prošel řadou věznic a rok poté skončil v Mauthausenu. Se štěstím přežil, podílel se pak na vybudování zdejšího archivu, i jako penzista vedl Památník a muzeum Mauthausen. Tento statečný vídeňský Čech, levicově orientovaný, se dožil vysokého věku (1914–2011) a celý svůj poválečný život zasvětil odhalování válečných zločinů.
Možná každý neví, že po osvobození koncentračního tábora Američany se Mauthausen stal až do jara 1946 ubytovnou (!) pro sovětské vojáky. Dodnes se lágr, jehož výstavba začala v roce 1941, zachoval dalším generacím jako varovný památník zla zásluhou dvou spolků, které se o něj starají. Navštívil jsem Mauthausen osobně a dodnes vzpomínám nejen na docela ostrý výstup po kamenných schodech, ale nikdy nezapomenu ani na Karla Hašlera, slavného českého písničkáře, herce, skladatele a spisovatele, který zde ukončil svůj život, když byl krutými žalářníky vystaven venku na placu uprostřed zimy a poléván studenou vodou… Bylo to 22. prosince roku 1941.
LUBOR FALTEISEK