S vrchním pražským rabínem Davidem Peterem jsem si povídala o halaše, roli rabína v moderním světě i o jeho lásce k učení.

Na úvod bych se ráda zeptala, čtete Maskil?

Ano, obzvlášť rozhovory s duchovními z ostatních českých komunit si se ženou rádi čteme. Ale i jiné články. Nedávno jsem u vás našel reportáž o židovské komunitě v portugalském Portu, kterou vede otec mého kamaráda. To bylo milé.

Kdy ve vás dozrálo rozhodnutí stát se rabínem?

V devatenácti letech. Moje představa byla značně zromantizovaná, nevěděl jsem úplně do čeho jdu. Můj prastrýc byl před válkou rabínem v Michli se sídlem v Nuslích, takže v rodině jistá rabínská tradice byla. V době, ve které jsem se rozhodoval, v Čechách bylo málo pestrobarevného duchovního života.

Kde jste se na práci rabína připravoval?

Studoval jsem na několika školách a jedna z nich je ješiva Merkaz HaRav, která patří mezi deset nejvýznamnějších škol v židovském světě. Někomu se to sice nemusí líbit, protože je moc politická. Jde o národně-náboženskou školu, kterou ve dvacátých letech minulého století založil rav Abraham Isaac Kook, jehož přístup k judaismu se tam stále odráží.

V čem pro vás spočívá podstata být rabínem?

To je opravdu na delší rozpravu. Historicky je nejjednodušší odpověď, že rabín má okolním lidem připomínat, že jsou Židé a vést je k úctě k Tóře, zbytek už je jen vývoj daný děním v komunitách. Ve své podstatě by měl rabín pomoci každému židovskému člověku, aby měl vztah ke kulturně-historickému odkazu judaismu. Jak chce tento odkaz pojmout nechávám na každém jednotlivci, já můžu jen nabídnout pomocnou ruku. Přiznám se, že nejsem pro velkou medializaci, neboť duchovní život a víra je intimní a soukromá věc.

Je dobré si také připomenout to, že rabín je jen jeden článek v živé a fungující komunitě. Moji učitelé humorně nazývali rabína jako „vedlejší produkt náboženských škol“. Neboť podstatné a důležité je duchovní obroda a poznání každého židovského člověka jako takového, aniž by musel být rabínem.

Co všechno obnáší práce vrchního pražského rabína a co z toho je vám nejbližší?

Nejhlavnější bylo a je předávat duchovněnárodní hodnoty. To je podle mne jeden z mých hlavních úkolů. Jak už jsem zmínil, jeden z pilířů judaismu je úcta k Tóře, úcta ke kulturně-historickému odkazu a ty se musí poznávat – ideálně v náležité šíři a hloubce. Já mám rád halachu, která vůbec není statická, jak se často prezentuje. Samozřejmě některé „základní kameny“ jsou dané – šabat je šabat, kašrut je kašrut, ale jsou oblasti, kde záleží na dané situaci, názoru, vývoji. Je to daleko složitější, než jak se na první pohled zdá. Moderní doba přináší nové výzvy a pak záleží na erudici daného rabína a také na tradici jeho učitele, jak rozhodne. A třeba i okrajovým názorem. Tradičně halacha statická nikdy nebyla.

A co dalšího tedy ještě děláte?

Učení je velmi důležité, ale samozřejmě dělám i mnoho dalších věcí. Například administrativu, která zrovna nepatří k mým oblíbeným činnostem, je ale nutná. Na obci dělám i kašrut, snažíme se poskytovat základní duchovně-náboženské potřeby. Poradenství. Rabinát není velký, ale snažíme se obsáhnout mnoho úkolů židovského života. Setkávám se s lidmi, naslouchám jejich problémům. Sice nejsem psychoterapeut, ale při řešení problémů je někdy pro ty, kteří mají problém, potřeba slyšet i duchovně-náboženský pohled.

S vývojem technologií vyvstávají nové otázky, například uměle vytvořené maso, jak potom probíhá proces vývoje halachy v těchto případech? A vyvstala v Čechách někdy taková zdánlivě halachicky neošetřená otázka?

Ne, v Čechách jsem se s tím ještě nesetkal. Většina situací, se kterými se na mě lidé obrací, jsou v halaše přesně popsané. Velké moderní věci jsou opravdu na velká rabínská esa. A kdo to je? Na to nejsou volby. To jsou rabíni „machři“, kteří mají opravdu počítač v hlavě. Mají obrovské znalosti. Ty ale samozřejmě nestačí. Responsoriální literatura je přibližně tisíc let stará. Už v době gaonské jsou response, které původně nebyly podřízeny Talmudu, jednalo se vlastně o samostatnou literaturu, která se mnohdy Talmudem inspirovala, někdy ale také ne. Až později se situace změnila. Tradičně je to ale tak, že každý daný rabín „tady a teď“ rozhoduje v danou chvíli, jak nejlépe umí. A daný člověk, který přichází se složitou životní situací či otázkou se musí modlit, že najde toho správného rabína. A každý rabín se zase musí modlit, že se rozhodne správně. Taková vzájemná modlitba.

A s jakými nejpalčivějšími otázkami se ve své praxi setkáváte?

Jak už jsem řekl, většina problémů se opakuje po několik století a odpověď je známá. Nejčastější nepopsané otázky se týkají umělého oplodnění. To je oblast, do které jsem měl šanci jenom nahlédnout. To jsou opravdu velká bezprecedentní rozhodnutí, která nemají přesnou oporu v halaše, protože se v historii tato situace nikdy řešit nemusela. Existuje jen jistá podobnost s jedním midrašem a dělat v této otázce rozhodnutí je opravdu velká odpovědnost. Pro zajímavost před covidem jezdilo do Čech, hlavně do Brna, až 400 párů z Izraele ročně. Čechy byli jejich poslední naděje. A samozřejmě s nimi z Izraele jezdili i rabíni, kteří jim pomáhali otázky kolem umělého oplodnění a halachy řešit. Na mojí škole vznikl medicínsko-halachický institut PUAH, který založil rabín Menachem Burstein.

Další zajímavá otázka, se kterou jsem se setkal, byla problém s darováním orgánů. Protože, jak identifikujeme smrt? Je to konec mozkové činnosti? Jsou ale případy, že se člověk ještě probudil. A i když se to stalo jen jednou nebo dvakrát, ta šance tady je. A potom ten, kdo odebere orgány od takového člověka, se podle halachy stává vrahem. To je také veliké morální dilema. Protože nemůže zachránit člověku život na úkor života někoho jiného. Lidi nejsou čísla. Mám někdy pocit, že dnešní společnost pomalu začíná lidi jako čísla vnímat. V Izraeli se z toho důvodu zkouší naklonovat orgány z matečních buněk. Židovská etika tak ovlivňuje vědce.

Jaká je situace v českých nemocnicích? Může se na vás pacient obrátit? A funguje u nás ve zdravotnictví instituce kaplanství?

Pravidla kaplanství v rámci judaismu nejsou v České republice jasně nastavená. Jistá snaha o to byla, ale nepodařilo se ji prosadit. Je vždy jen na vůli dané nemocnice či věznice, kde kaplané také působí, zda mě k pacientům či vězňům umožní přístup.

A když se vrátím ke vzdělávacím aktivitám, co všechno na obci zájemcům o studium nabízíte?

Učím každý den od neděle do pátku. Vyučuji mišny, vyučování směřuji do halachy, dělám biblistiku (výběr z Tanachu). Střídám mezi biblickou literaturou a rabínskou literaturou. Hodně času mi zabere příprava učebních materiálů. Nepřekládám, to jsem dřív dělal, ale věřím, že člověk by se měl vrátit k původnímu textu. Ten připravuji a upravuji podle toho, jestli je určen pro děti nebo pro dospělé. Nově zkouším pracovat s jednadvacítkou (Bible21 – překlad 21. století, poznámka autorky), přesto, že je to nepřesný překlad, chci poukázat na objem informací, ne na konkrétní přesnost překladu. Nejlepší český překlad je podle mě Bible kralická, ta je skoro skvěle přeložená, má správný slovosled. Je zajímavé, že některá stará česká slova, kterým už dneska nerozumíme, přesněji odpovídají hebrejštině. Dříve jsem se věnoval i porovnávání několika překladů, to je ale časově náročné. Principiálně vyučuji na základě své vlastní zkušenosti. Za posledních deset let, během kterých se vyučování věnuji, jsem vyzkoušel různé přístupy. Dnes skoro vždycky začínám mišnou a pak hlavní učivo daného dne. Učím žalmy, které představují velkou studnici duchovní tradice modlitby člověka. Dále vyučuji přísloví, etiku, kašrut,… Vedu také nedělní školu pro děti.

Učím hodně a rád. Nedávno jsem slyšel záznam o mém již zmiňovaném prastrýci, který se jednou omluvil z výročního zasedání chevra kadiša, tedy setkání v den úmrtí Mojžíše, z důvodu výuky. To mě pobavilo.

Připravujete chlapce na bar micva?

Ano, ale záleží na rodičích, co si přejí a vyberou. Já nevyučuji čtení Tóry, tomu se věnují v Praze jiní a mnohem více erudovaní, než jsem já, díky Bohu. V Šulchan aruchu se dokonce na jednom místě řeší zajímavá otázka, komu má chudá obec dát přednost, jestli rabínovi nebo chazanovi. Kdo má přednost, když nemůže zaplatit oběma? Nakonec se Šulchan aruch rozhodl pro chazana. Otázka zní, proč by nemohl být rabín chazanem? V dnešní době vidíme často, že rabín na sebe přebírá různé role, je poskytovatelem náboženských úkonů, v tom můžeme vidět patrný vliv křesťanství. Rabín většinou nemůže být chazanem a chazan rabínem. Z povahy jsou obě role značně rozdílné a přitahují jiné typy lidí. Židovství je o společenství. Čím víc lidí je do dění v synagoze vtaženo a zapojeno, tím lépe. Rabín tradičně nevede bohoslužbu, je bohoslužbě přítomný a je jistým „garantem“, je symbolem duchovních hodnot. Vypadá to pasivně, ale přítomnost rabína vytváří klid. Pro mě bylo toto poznání zajímavá zkušenost.

A vy? Máte vlastní studijní partnery?

Ano, měl jsem po světě několik lidí, se kterými jsem se studijně setkával. Bohužel jsem o několik z nich během covidu přišel. I když samozřejmě nějaké možnosti stále mám a vzdělávám se neustále.

Jaká je pro vás esence judaismu, co předáváte svým dětem?

Každé dítě je jiné, ale všechny se snažíme s manželkou aktivně do židovského života zapojit, brát je na šábes, na svátky do synagogy. Mám v ní skvělého parťáka. Výhodou mojí ženy je, že má vazbu na Francii, a tak máme širší možnosti. Český pohled na židovství je velmi endemický a je vzdálený od světového židovství. Doma se děti snažíme co nejvíce vzdělávat. Na starších dětech zkouším Tanach, mišnu. Písničky a melodie jsou také důležité. Na Lauderových školách se je děti učí s paní učitelkou Diveckou, se kterou mají hezký vztah. Několik let chodím v pátek do Bejachadu, tam jsem se naučil s dětmi improvizovat.

Souhlasíte, že aktivní zapojení děti do jakékoliv činnosti je pro ně nejlepší způsob, jak si danou věc osvojit?

Přesně tak. V Německu je taková zajímavá stará tradice. Kluci se po třetím roce života, pokaždé v den výročí svojí obřízky, uvedli do synagogy a s pomocí otce svázali po skončení čtení svitek Tóry. Ve Staronové synagoze se jeden takový wimpel, tedy povijan k ovinutí sefer Tóra, zachoval. Je to vlastně pás tkaniny, dlouhý až několik metrů, který vznikl rozstříháním a vhodným sešitím pleny, do níž byl chlapec zabalen při obřízce. Obvykle se na něj zaznamenaly i matriční informace daného chlapce. Ženy byly do obřadu zapojeny tím, že potom ten wimpel správně zamotaly, protože to je veliké umění. To je něco, co si nejspíš chlapci celý život připomínají.

Jak vnímáte pluralitu a rozdílné přístupy k judaismu, vidíte je jako přínos?

I v tradičním judaismu je pluralita. Zakladatel mojí školy rav Kook tvrdil, že i na liberálních, reformních směrech můžeme vidět něco pozitivního. Říká, že šli ve svém učení do univerzálna. Ale je to podle mě tak trochu na úkor židovské identity, toho svébytna. Na druhé straně ortodoxní svět je někdy zahleděn sám do sebe a na to univerzálno zapomněl. Podle mého názoru musíme usilovat o rovnováhu.

A řekl byste, že existují nějaká specifika Prahy?

Každé místo má svá specifika. Odnáboženštění, odduchovnění je podle mě pro českou společnost typické. Papírově jsme ateistická země. Zdůrazňuji, že jen papírově. Protože, když nastane nějaký problém, tak se v lidech často něco probudí. V Čechách je větší nebezpečí osamění, protože tady není duchovní základ společnosti, v lidech kolem nás. Pokud má najednou člověk duchovní potřebu, je v tom často moc sám. Cítit se osamocený je velmi těžké. Obzvlášť ve větších městech, jako je Praha, je odcizenost a vytržení z kořenů patrná. A to se odráží i ve vnímání judaismu. Ten ale nelze praktikovat osamoceně.

Ptala se Radka Lím Labendz
Foto: archiv rabína Davida Petera