Mnichovský masakr – takto bývají jinak nazývány události během Letních olympijských her v Mnichově roku 1972. Hry, které měly být oslavou sportu a ukázkou nového, poválečného Německa, byly zneužity palestinskou teroristickou skupinou Černé září, která během her zavraždila 11 izraelských sportovců a jednoho německého policistu.

Moše Weinberg, Josef Romano, Zeev Friedman, David Berger, Jakov Springer, Eliezer Halfin, Josef Gutfreund, Kehat Šorr, Mark Slavin, Andrej Spitzer, Amicur Shapira – to jsou jména izraelských olympioniků, kteří se stali oběťmi masakru v Mnichově. V Německu se konala olympiáda poprvé od roku 1936, tedy od doby, kdy jím zmítal nacismus a Hitler ji zneužil k propagandě Třetí říše. 20. olympijské hry v roce 1972 měly být jejím opakem, ale bohužel je ovlivnil jiný konflikt – izraelsko-palestinský, který zde nabyl tragického rozměru. Opět umírali Židé, tentokrát rukou Palestinců.

Před zajetím rukojmích trvaly olympijské hry už druhý týden a v olympijské vesnici panovala otevřená přátelská atmosféra. Spolu s tím zde byla patrná určitá rozvolněnost a na bezpečnost se nedohlíželo tak, jak by bylo třeba. Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské delegace byl touto skutečností znepokojen už před tím než jeho tým dorazil do Mnichova. Ubytováni byli navíc v relativně izolované části olympijské vesnice, ve které byli vůči útoku zranitelní.

Účast izraelského týmu byla na těchto olympijských hrách v Německu zvláště významná. Od konce války uplynulo pouhých 27 let, hrůzy nacismu byly stále v živé paměti a mnoho izraelských olympioniků ztratilo v holokaustu své příbuzné. Jejich účast měla být symbolem vzdoru vůči minulosti a ukázkou odolnosti židovského národa. Samotné hry se konaly pouhých 16 km od koncentračního tábora Dachau a sportovci zde před zahájením her přišli uctít památku obětí.

4. září večer vyrazili sportovci do města podívat se na představení muzikálu Šumař na střeše. Do vesnice se vrátili krátce po půlnoci, o 4 hodiny později začal útok. Členové teroristické skupiny Černé září se na akci připravovali dva měsíce. Strůjce masakru Abú Daúd, který měl zkušenost ze služby Fatahu, vybral dva velitele útoku – Latífa Afífa a Júsufa Nazzála. Ti spolu s dalšími šesti Palestinci překonali dvoumetrovou zeď do olympijské vesnice a pomocí ukradených klíčů se dostali domu na Connolly Strasse 31, kde byla ubytovaná část izraelského týmu.

Zvuky u dveří probudily Josefa Gutfreunda, rozhodčího řecko-římského zápasu, který se pokusil svou vahou zabránit útočníkům rozrazit dveře a varoval své spolubydlící. Díky tomu se podařilo trenérovi vzpěračů Tuviovi Sokolovskému utéct oknem. Po chvíli ale teroristé Josefa přemohli a vrazili do pokojů, kde spali zápasníci a vzpěrači. Dva z nich se pokusili únoscům postavit – trenér zápasníků Moše Weinberg a vzpěrač Josef Romano, veterán ze šestidenní války. Oba byli při útoku zastřeleni. Díky jejich zásahu ale mohl utéct další – zápasník Gad Tsobari. Zbylí sportovci byli zajati a spoutáni spolu s dalšími členy izraelské výpravy z jiné části domu, kteří k nim byli přivedeni později. Palestinci jim nechali ležet tělo Josefa Romana u nohou pro výstrahu. Tělo Moše Weinberga pohodili na ulici a požadovali, aby Izrael propustil 234 Palestinců z vězení, a to do 9:00 téhož dne, jinak každou hodinu zastřelí jednoho z rukojmích.

Sestavování krizové komise a následné vyjednávání šlo pomalu a několikrát došlo k prodloužení ultimáta. Celou věc navíc komplikovaly dvě věci – Izrael prostřednictvím premiérky Goldy Meirové odmítl přistoupit na vydírání a odmítl požadavky teroristů, nabídl ale vyslat speciální protiteroristické komando Sajeret Matkal. Federální zákon Německa ale tuto intervenci zvenčí neumožňoval, a tak bylo toto řešení zamítnuto.

Ostatní sportovci mezitím dále závodili. Hry byly přerušeny až na nátlak veřejnosti 12 hodin od útoku. O únosu již tehdy díky televizi věděl celý svět. Stejně tak ale kvůli ní věděli i teroristé, že se na střeše domu objevilo narychlo sestavené policejní komando. Zásah se tak musel zastavit.

Únosci nakonec přistoupili na plán, který je měl spolu s rukojmími dostat z Německa do některé arabské země. Vyžádali si autobus, helikoptéry i letadlo. To na ně čekalo po 22. hodině na letišti ve Fürstenfeldburcku. Stejně tak tam na ně čekali odstřelovači. Po zahájení palby se únosci schovali za helikoptéry a rozstříleli všechny světlomety, čímž zahalili celé letiště do tmy. Když kolem půlnoci vjelo na letiště sedm obrněných policejních vozů, teroristé se rozhodli Izraelce zmasakrovat. Hodili granát do jedné z helikoptér, který zabil čtyři z nich, zbytek rukojmích postříleli. Naplnil se tak nejhorší předpokládaný scénář – nikdo z rukojmích nepřežil. Němci ani Izraelci nebyli na takovou událost dostatečně připraveni, bezpečnost byla zanedbaná a během akce došlo k mnoha chybám, které byly pro život sportovců zásadní. Izraelci na tento incident reagovali leteckým útokem na základny Fatahu v Libanonu a Sýrii. Později provedli operaci s názvem “Boží hněv”, jejímž cílem bylo všechny, kteří se podíleli na mnichovském masakru, zlikvidovat.

Jako připomínka na tuto událost uspořádalo Německo v září pietní akce. Německý prezident se na nátlak pozůstalých, kteří by se jinak odmítli pietních akcí zúčastnit, omluvil za nedostatečnou ochranu izraelských atletů na olympijských hrách v Mnichově a za nedostatečné objasnění událostí v následujících letech. Německo přislíbilo otevření archivů s informacemi a nabídlo pozůstalým odškodnění ve výši 28 milionů eur. Dojít k tomuto smíření trvalo celých 50 let.

Anna Bendová