Lauderovy školy letos slaví 25 let svojí existence. V tuto chvíli je to jediná instituce v České republice, která nabízí vzdělávání s prvky židovské výchovy pro děti od mateřské školky, přes základní školu až po maturitu. S ředitelem školy Petrem Karasem jsem si povídala o začátcích a historii školy, jejím vývoji i o plánech jejího dalšího rozvoje.
Jedním z iniciátorů vzniku židovské školy v Praze byl rabín Karol Sidon. Kdo další u založení školy stál?
Pan rabín byl jednoznačně hlavním „otcem“ školy, jeho nápad vzbuzoval tehdy u většiny ostatních pochybovačné poznámky či pobavený úsměv. Ostatně i sám pan rabín byl po prvním školním zápisu zklamán, jak dokládá tehdejší novinový článek. Kromě něj se za školu postavil Leo Pavlát, který se stal v Česku zástupcem Nadace Ronalda S. Laudera, jež finančně významně podpořila založení školy. Ale nakonec je třeba ocenit odvahu celého vedení a reprezentace tehdejší Židovská obec v Praze (ŽOP), která nejistý projekt schválila.
Školu od začátku podporuje Nadace R. S. Laudera. Odráží se to na charakteru školy?
Především v prvních dvou třetinách existence školy se to kromě názvu a velkorysé finanční podpory neodráželo prakticky nijak. Vyplývalo to z principů nadace, která od počátku pomáhala vzniku a chodu škol ve střední a východní Evropě, ale příliš nezasahovala do směřování a kurikula. A tak síť Lauderových škol zahrnovala ortodoxní, sekulární, soukromé, církevní, komunitní i státní školy. Školy bez jasného směřování i jasně vyprofilované. Teprve zhruba před deseti lety došlo k významné proměně fungování nadace, která se zaměřila daleko více na vize škol v její síti, více pomáhala školám definovat cíle, ale především tlačila na propojování škol a místních židovských komunit. Jedním z výsledků bylo i zapojení se do projektu EFI (Educating for Impact), v němž nadace hrála prvořadou roli. Některé komunitní projekty, které během let vznikly – například Šabat v krabici – jsou výsledkem práce mnoha dobrovolníků, ale původní iniciativa vzešla právě z EFI a Nadace R. S. Laudera.
Vy jste v Lauderkách téměř od jejich vzniku, ředitelem od roku 2014. Jak vypadaly první roky vašeho působení a co z vaší vize při přebírání této instituce se vám povedlo zrealizovat?
Nastoupil jsem do Lauderových škol v roce 1999, nejprve jako učitel, třídní prvních maturantů, později jako zástupce ředitele. První roky Lauderek byly doslova punkové. Nadšení i chaos, naprosto heterogenní složení učitelského sboru, diametrálně odlišná očekávání rodičů i zakladatelů školy. Navíc do pomalého vzniku základní školy (v roce 1999 se otevírala 1. až 3. + 6. třída) přišlo založení gymnázia (ve školním roce 1998/99 dočasně lokalizovaného v rámci Gymnázia prof. Jana Patočky), což budování nějakého společného klimatu/smyslu v dané době rozhodně nepomohlo. Sledoval jsem vznik řady škol, bez ohledu na pečlivost příprav a míru propracovanosti konceptu vždy přišel tvrdý střet s realitou. Ale je pravda, že u Lauderek absence jakékoliv vize (kromě té, že budeme mít židovskou školu) a vyššího smyslu působila neobyčejně destruktivně a chybělo málo a celý projekt mohl skončit neúspěchem. Jen v letech 2000 až 2003 se vystřídalo ve vedení školy sedm (!) ředitelek a ředitelů (a moje tehdejší půlroční první ředitelování nebylo zdaleka nejkratší). Tehdejší konflikt na obci situaci jistě neprospěl a škola byla často zástupným „bojištěm“. Z druhé strany třeba říci, že mnozí absolventi hlavně gymnázia vzpomínají doslova na „revoluční kvas“ a nadšeně hovoří o dovednostech, které získali: sepisování petic, organizace stávek a demonstrací. Škola od té doby ušla opravdu velký kus cesty…
V roce 2014 jsem přebíral místo ředitele po Kateřině Dejmalové, která školu po roce 2006 stabilizovala, zachránila před koncem a vtiskla jí svou pečeť. Současně ustanovila „rekord“ v době ředitelování (ten letos žel překonávám), škola tak byla personálně a finančně konsolidovaná. Navíc výměna ředitelů se poprvé uskutečnila v přátelském duchu. Kromě toho jsem školu dobře znal, proto jsem mohl celkem brzy přejít k naplňování svých představ. Tedy více inkluzivní škola neboli prioritou bylo vybudování druhého stupně ZŠ, aby žáci, kterým nevyjdou přijímačky na osmileté gymnázium, nemuseli opouštět školu. Dále pak snaha posílit přijímání dětí z cílové skupiny. A za třetí podpořit komunitní rozměr školy. Již v roce 2016 se nám podařilo otevřít šestou třídu, nyní je již tři roky základní škola úplná, podíl dětí z cílové skupiny se zvýšil ze 68 procent na devadesát (v MŠ a ZŠ vyšší, na gymnáziu nižší), a to přes celkový nárůst počtu dětí a žáků z 250 na 403. A kromě mnoha akcí ve škole lze jmenovat také aktivity s přesahem, u nichž v počátku stáli rodiče žáků školy.
Jaké další milníky v historii školy byste rád zmínil?
Po konfliktu na obci a téměř likvidaci školy se reprezentace ŽOP rozhodla změnit vztah ke škole, maximálně se „odloučit“, svěřila takřka veškeré kompetence do rukou Rady školy a Školské rady a nechala školu, aby definovala své místo. Což jistě nějakou dobu trvalo, ale pomohlo to nejdříve zklidnit situaci ve škole, a posléze i najít jistý kompromis ve fungování jediné židovské školy u nás, která se z logiky věci musí potýkat s mnoha odlišnými nároky a nacházet styčné body.
Dalším mezníkem, byť neprávem trochu opomíjeným, bylo založení mateřské školy. Od počátku byla plánována, ale otevřela se až v roce 2009, jako poslední z židovských předškolních zařízení v Praze. Navíc do jisté míry jako reakce na aktivity rodičů (i první třída Bejachadu byla původně v Belgické ulici – v místnůstce dnešní šatny MŠ). Nicméně právě s ní se pojí růst obliby Lauderek, právě školka přinesla škole další a další zájemce.
Vaše mateřská školka je určena pro děti od tří let – máte tak šanci formovat vnímání židovství už u nejmenších dětí. Jako metodiku pro vzdělávání „školkáčků“ používáte program Začít spolu. Byla to jasná volba, a jak byste v krátkosti školku představil?
Minimálně posledních šestnáct let se vedení školy snaží dávat velkou míru autonomie jednotlivým částem. Školku měla na starosti Radka Sobolová a pro ni byl program Step by step (Začít spolu) jednoznačně první volbou, byť nás ostatní musela přesvědčovat. Program u dětí rozvíjí klíčové dovednosti, jako je schopnost komunikace, spolupráce a umění poradit si v řešení problémů. Principem je systém dopoledních center, která dávají dětem možnost výběru denní aktivity. Židovský a obecný program školky se úzce prolínají. Děti se během roku v týdenních cyklech setkávají s židovskými svátky, příběhy z Tóry nebo tématy spojenými se státem Izrael. Každé téma mají možnost uchopit všemi smysly při tvořivých výtvarných úkolech, zpívání písniček, vyprávění, při práci v kruhu a při společných oslavách svátků. Součástí každodenního programu je ranní modlitba vedená hravou a zábavnou formou, požehnání před a po jídle a společná páteční šabatová oslava.
Kdy se děti začínají seznamovat s hebrejštinou? A jaké další jazyky se ve škole vyučují?
Děti se seznamují s hebrejštinou od školky, vždy jeden učitel MŠ je z komunity, většinou rodilý mluvčí. Nejprve hravou formou, od první třídy pak dle programu TalAm, respektive na něj navazují další. Kromě hebrejštiny se ve škole učí angličtina od třetí třídy, která se ale záhy stává jazykem číslo jedna (loni více než třetina maturantů ukončila testem s úrovní C1 a C2, ostatní B2). A od osmé třídy/tercie přibývá němčina nebo francouzština.
Je skvělé, že se vám podařilo umožnit školákům, kteří se rozhodnou nejít na osmileté gymnázium nebo se na něj nedostanou, dochodit celou základní školu u vás. Zůstávají bývalí spolužáci základní školy a gymnázia během školní výuky nadále v kontaktu?
Naším záměrem je podpořit setkávání. Ale vždy záleží na konkrétní třídě/kolektivu. Celý druhý stupeň a gymnázium se propojují v angličtině, hebrejštině, často i v němčině a ve francouzštině, také při tělocviku a při všech školních projektech a akcích.
V tuto chvíli je velký přetlak zájemců o studium. Před několika lety jste proto zavedli e-školu, která dává zároveň šanci na židovskou výuku i pro mimopražské děti. Jak se vám tento nápad osvědčil?
Šlo i o impuls ze strany Nadace R. S. Laudera, která také plně projekt financuje. Je to dobrý nápad, ale od začátku jsme si vědomi, že nabízet odpolední hodiny hebrejštiny a židovské výchovy mladým lidem, kteří dopoledne strávili ve škole, není optimální. Je to náročné pro děti, které mají velkou motivaci a nemají jinou možnost, je to skvělá příležitost, ale limity jsou jasně dané. Dnes už nabízíme e-školu i pražským dětem, neboť nejsme schopni všechny zájemce přijmout do běžné denní školy. Paradoxně největší zájem zažívá naše e-škola pro dospělé, což už je pražská „licence“, její rozjezd byl motivován právě komunitním rozměrem Lauderek. Většinu studentů stále tvoří (pra)rodiče našich dětí a absolventi LŠ.
Jak se vám daří skloubit potřeby tak různorodé komunity, jako je ta naše? Do školy chodí děti ze zcela sekulárních rodin, až po ty z rodin ortodoxních. Jaká největší úskalí tento fakt přináší?
Již jsem o tom mluvil, že jde o jakýsi kompromis. Ale myslím, že největší problémy se již vyřešily, mnohdy ani ne tak naším přičiněním, jako spíše faktem, že rodiče oceňují další aspekty školy a uvědomují si, že i oni musí slevit ze svých požadavků. Tedy řekl bych, že faktor času a kontinuity je nejsilnější prvek v rámci řešení těchto „konfliktů“. Jsou věci, které musí být nastaveny dle ortodoxního přístupu (strava, modlitba, svátky), protože jejich nedodržení by znamenalo vylučování některých našich dětí. A to by šlo proti principům školy. Ale především s dětmi mluvíme, aby chápaly rozdíly, aby věděly proč, co a jak děláme, aby měly možnost najít si vlastní přístup k židovství. Před více než deseti lety budila velké vášně ranní požehnání ve školce, dnes už to prakticky nikdo neřeší. Dodnes někomu trochu vadí chod družiny zasahující v zimě do šabatu, ale i zde rodiče chápou, že škola je pro všechny a oni mají možnost si děti vyzvednout dříve. Sotva se někdy podaří vyladit vše, ale pokud by všechny obce, denominace a skupiny v Praze našly jen polovinu ochoty k propojení jako my ve škole, bylo by nám všem asi o dost lépe.
Jaká je vaše vize školy do budoucnosti a kdybyste měl kouzelný proutek, nebo spíš bezedný měšec, co byste si na Lauderkách přál vylepšit?
Cílem je nadále prohlubovat komunitní charakter a více se propojit s obcí (obcemi). Kolem sebe slýchám optimistické i pesimistické scénáře ohledně budoucnosti komunity. Nevím, řadím se v této otázce k mírným optimistům, ale jsem přesvědčený, že škola sice nemusí zabránit zániku obce v horizontu desítek let, ale bez ní je šance na záchranu minimální. Nyní v říjnu budu Reprezentaci ŽOP představovat různé varianty dalšího rozvoje. A je evidentní, že škola by se měla rozšířit. Jak školka (ze dvou na tři až čtyři třídy), tak základní škola (dvě paralelní třídy v ročníku). Otázkou je, kde na to vzít (nejde ani tak o jednorázovou investici, jako spíše o dlouhodobou podporu).
Kapacita v Belgické je vyčerpána, pro další rozvoj bychom potřebovali buď velký kampus, nebo další menší budovu a školu rozdělit. Na první pohled asi vypadá lépe jeden krásný areál, ale nejenže reálnější (levnější) je spíše sehnat další budovu, ale navíc po letech zkušeností cítíme, že pobyt ve stejném prostoru, se stejnými „tvářemi“ po dobu dvanácti či šestnácti let není pro pohodu žáků ideální. Potřebují změnu a nové podněty.
Tak v to doufám. A také věřím, že se to stane ještě za dobu docházky mých dětí do školy a že už to budu řešit jen z pozice rodiče.
Ptala se Radka Lím Labendz
Foto: archiv LŠ a Petra Karase
