Každý rok navštíví Izrael okolo 4 milionů turistů. V roce 2019 – tedy před pandemií koronaviru – to bylo dokonce rekordních 4,5 milionu turistů. Mezi „turisty“ se však počítají i cestovatelé, kteří přijíždějí navštívit rodinu a přátelé (až 30 %) nebo přijíždějí za byznysem, volnočasovými aktivitami, sportem, studiem apod. Na turisty jako takové tak připadá necelých 45% přijíždějících cizinců. Necelá polovina z nich pak do Izraele míří jako (křesťanští) poutníci. A co ten zbytek? Co je cílem oněch „obyčejných“ turistů? Co jim může Izrael nabídnout a co je zajímá?

Většina lidí, kteří přijíždějí jako turisté na dovolenou směřuje na známá místa a jedinečné atrakce Izraele – jaMrtvé moře, Judská poušť a Negev, historické město Jeruzalém, Tel Aviv a jeho fúze moderního a starého, východního a západního světa nebo pláže a korálové útesy v Eilatu atd. A pak jsou tady Golany, se svou surovou přírodou poznamenanou nedávnými válkami, jejichž stopy najdete na každém kroku a samozřejmě Galilea a obrovské sladkovodní jezero, které lákají nejen křesťanské turisty a poutníky, ale i mnohé milovníky túr a výšlapů také z řad izraelských turistů.

Celosvětově je oblast severní Galileji samozřejmě známá především jako působiště Ježíše z Nazareta a jeho následovníků, a právě z toho důvodu také do oblasti míří množství křesťanských poutníků, ale i jiných zvědavců a badatelů. Méně se však ví o tom, že Galilea skýtá i historická tajemství mnohem starší a možná neprávem opomíjená nejen židovskými či křesťanskými turisty.

Posvátné kameny?

Dolmen je jednoduchý typ megalitické stavby – zpravidla jde o překlad jednoho horizontálně položeného kamene přes dva vztyčené balvany. Dolmeny někdy tvoří celé struktury a jejich vznik se obvykle datuje do období zhruba 3 000 tisíce let př. o. l. Nejznámější takovou stavbou je patrně britský Stonehenge. Málokdo však tuší, že právě severní Galilea a Golanské výšiny jsou mezi vědci a archeology vyhlášenou oblastí právě pro množství dolmenů, které zde můžeme nalézt. Údajně jde až o neuvěřitelných 6 000 kamenných struktur, o jejichž vzniku a původním účelu toho víme stále velmi málo.

V první řadě je potřeba zdůraznit, že žádná z teorií zatím nebyla úspěšně prokázána (ani vyvrácena). Vesměs jde o dohady a domněnky. Hlavně v minulosti jsme často slýchali, že by dolmeny obecně mohly být součástí nějakého typu kalendáře – respektive zařízení pro pomoc s orientací v čase a určení dat. Dnes asi nejrozšířenější teorie uvádí, že kamenné překlady jsou pozůstatky pohřebních mohyl. Jiní badatelé mluví o přechodech – respektive branách do jiného světa. Vesměs všichni se ale shodují na tom, že jde o nějakým způsobem posvátná místa s duchovním rozměrem a vysvětlují to nejen přírodně zajímavými lokalitami, v nichž bývají dolmeny postaveny, ale také neskutečným úsilím a odhodláním, které musel někdo vynaložit, aby postavil monument z tak obrovských kamenů.

Nic z toho nám však dodnes nedává uspokojivou odpověď na asi nejpalčivější otázku: proč a především jak tehdejší společenství vytvořila stavby z gigantických kamenů vážících až několik desítek tun, jejichž vznik si lze technicky jen stěží představit i v dnešní době.

Kruh obrů

Ze zmíněných oblastí severního Izraele pochází hned několik jedinečných nálezů ze světa megalitických staveb. Nedaleko Kirjat Šmona u kibucu Šamir najdeme vůbec největší dolmen na celém Blízkém východě. O několik desítek kilometrů směrem na jih uvnitř přírodní rezervace Jehudija archeologové rozluštili část jedinečných maleb na vnitřních stěnách tamních dolmenů, které tak dávají alespoň zlehka nahlédnout do světa tehdejší kultury, který nám nadále zůstává z větší části skryt. A konečně, na Golanských výšinách nedaleko syrských hranic a poblíž kibucu Jonatan se nachází „izraelský Stonehenge“ – Gilgál Refaim.

Odhadem 50 000 tun čedičového kamení tvoří soustředné kruhy se stěnami vysokými několik metrů. Průměr vnějšího kruhu je 156 m a na celou stavbu lze tedy pohodlně nahlédnout jen ze vzduchu. Tak byl ostatně megalitický útvar nacházející se před šestidenní válkou na syrském území také objeven. Izraelský vojenský pilot si při přeletu nad územím všimnul zvláštních archeologických struktur ve volné oblasti. Izraelští archeologové se tak k místu dostali až po válce a místo poprvé navštívili v zimě 1967-1968. První, kdo místo prozkoumali, byli Shmarya Guttman a Claire Epsteinová. Svou archeologickou práci zasvětil Gilgálu Refájců také Jicchak Gal, který je rovněž autorem útlé knížečky věnované tomuto jedinečnému fenoménu a jeho výzkumu. Ve zmíněné publikaci najdeme také kapitolu s názvem: „Žili na Golanech obři?“, která odkazuje k hebrejskému jménu místa.

Refájci

Národ Refájců je v Bibli zmíněn hned několikrát. Poprvé už v 1. knize Mojžíšově v 15. kapitole, když Hospodin zaslíbil zemi i se všemi národy (včetně Refajců) Abrahamovým potomkům. Ve 2. kapitole 5. knihy Mojžíšovy pak najdeme popis lidu Refájců jako obrů – resp. neobvykle vysokého vzrůstu, přirovnávaných k Anákovcům – jinému národu taktéž obrovského vzrůstu. Ve 3. kapitole najdeme popis bášanského krále Óga, který byl prý (v přepočtu na dnešní jednotky) přes 4 metry vysoký. Óg, jak známo, i Refájci jsou pak několikrát zmiňováni ještě v knize Jozue. Izraelci měli podle biblického vyprávění místní původní národy vyhladit. Tzv. Údolí Refájců, jako místopisný název odvozený podle původního „národa obrů“, se v bibli objevuje ještě na několika místech.

Původní hebrejské označení pro Refájce  רפאים vychází z kořene רפא který v moderní hebrejštině známe v souvislosti s lékařem. Tak i Refájci jsou někdy překládáni jako „uzdravovači“, jindy jako duchové nebo jednoduše obři – právě v 5. knize Mojžíšově najdeme zmíněné Anákovce ענקים od kořene ענק – v biblické i moderní hebrejštině překládáno jako „obři“. V 5. knize Mojžíšově najdeme pro Refájce také označení Zamzumci, což bývá vykládáno jako pojem onomatopoického původu podle zvuku, který příslušníci tohoto národa zdánlivě vydávali – do češtiny bychom to dnes mohli přeložit jako „bručouni“.

Tolik tedy ve zkratce k původu hebrejského názvu Gilgál Refájim, které pro místo bylo vybráno. (Pro úplnost dodejme, že je zde také arabský název, kterým místo označovali dříve ve svých mapách Syřané – Rujúm al’hirí – lze přeložit jako „Val divokých koček“). Obrovský kruh nesmírného počtu kamení různé velikosti navršených do valů tvořících přesný složitý geometrický útvar, jehož komplexnost lze pojmout jen z výšky, evokoval izraelským objevitelům a prvním návštěvníkům biblické příběhy o gigantických bytostech známých jako Refájci.

Stáří Gilgálu se odhaduje na 2000-3000 let př. o. l. (existují ale i mnohem starší odhady – archeologové se zde neshodnou hned v začátku). Uprostřed je menší stavba připomínající obdobné megalitické stavby – dolmeny – které najdeme na jiných místech nejen v Galileji a Golanských výšinách (viz výše). Někteří vědci se domnívají, že tato stavba připomínající dnes spíše navršenou mohylu je o něco mladší a také se dohadují, že snad mohla sloužit jako hrobka.

Při snaze zjistit, k čemu vlastně místo sloužilo a za jakým účelem vzniklo přitahují pozornost archeologů také dva vstupy – brány umístěné na vnějším kruhu jihovýchodně a severovýchodně (tato brána zdánlivě ukazuje k místu východu slunce o letním slunovratu). Bez povšimnutí nenechávají badatelé ani fakt, že kruh je umístěn s výhledem na přilehlé hory třeba nejvyšší horu Hermon vidíte na severu a tábor zase v místě východu slunce při zimním slunovratu. Takové umístění je, jak poznamenává dr. Michael Freikman z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, velmi typické pro místa, která mají být branou do jiného světa.

Jednalo se snad skutečně o místo pro uctívání božstev (ať už jakýchkoliv)? Rituální pohřebiště? A pro koho a proč? Nebo prostě nějaký typ kalendáře pro astronomické pozorování za účelem určení významných období v roce? Toto je výčet jen několika teorií, které všechny zůstávají stále otevřené a nevysvětlené, stejně jako to, kdo a jaká civilizace vlastně Gilgál zbudovala – mohli to skutečně být bibličtí Refájci, jak otevřeně napovídá hebrejský název? A budeme na tyto otázky vůbec někdy znát odpověď?

Nedostupná tajemství

Zkusme nyní přijmout teorii, že národ Refájců, tak jak je popsán v Bibli opravdu chodil po této zemi a že by struktury Gilgálu skutečně zbudovali právě oni. Pak si připomeňme, že podle kusých informací z biblického příběhu zde mluvíme o národu, který měl být spolu s dalšími vyhlazen izraelským lidem při vstupu do Zaslíbené země. Proč? Hrajme si ještě chvíli na jakési biblické archeology… Možná se zde dělo něco, co bylo „v Hospodinových očích ohavností“. Možná tak Hospodin neviděl jinou možnost než tento národ vyhladit, aby byl zapomenut a vymazán. A možná součástí tohoto vymazání měl být také (a snad i především) jejich kult – ať už byl jakýkoliv. A nakonec, možná právě jako důsledek toho nám není dopřáno porozumět tomuto místu až do dnešních dnů a najít odpovědi na všechny výše zmíněné otázky.

Ale možná bylo všechno také úplně jinak…

Jak je vidět, Gilgál Refájim skýtá mnoho tajemství a nejasností nejen pro archeology, ale také pro biblisty a teology. Přesto, nebo možná právě proto, že si s ním a jeho původem badatelé tak neuvěřitelně stále lámou hlavu, jde o neprávem opomíjené místo v řadě jiných izraelských zajímavostí, které turisté a poutníci každoročně v Izraeli navštěvují.

Gilgál Refájim je volně přístupné, ovšem poněkud těžko dostupné místo. Ačkoliv leží jen několik kilometrů od silnice a v těsné blízkosti kamenného kruhu vede cesta značená jako turistická trasa, po níž se můžete vydat, připravte se na trochu náročnější a opravdu nepřehledný terén. Už nějakou dobu se mluví o změně a o nápadech třeba poblíž postavit vyhlídkovou rozhlednu, z níž by bylo možné lépe nahlédnout na Gilgál v celé jeho šíři. Přesto však Izraelské ministerstvo turismu z území Gilgálu dosud neudělalo žádné oficiální turistické místo ani ho nezačlenilo do skupiny národních parků – a snad je to tak i dobře.

Ráchel Polohová

Foto: wikimedia a autorka