Jak často posloucháme, co nám jiní říkají, jen potud, abychom nepropásli ten správný okamžik, kdy budeme mluvit zase my…

Michail Ščigol patřil k těm vzácným lidem, kteří pozorně naslouchají tomu, co říkáte, trvale vás při tom pozorují a vy cítíte, že stojí o to, vám hlouběji porozumět a pochopit, jak vlastně věci vidíte. Jako byste dostávali dar, nebo čas, nebo dostávali čas sami na sebe. Zřejmě i proto si Michail získával řadu přátel a vzbuzoval úctu i u těch, kteří se ním jen krátce setkali. Přitom jeho mírnost a přemýšlivost byla u něj pozoruhodně provázaná se skálopevnou vytrvalostí a nepoddajností. Byl-li tento útlý, tichý muž přesvědčen, že potřebné a správné je nutno uskutečnit, pak skutečně nebylo možné jej nijak zastavit. Michail Ščigol byl obdařen schopností si pamatovat sny, nezapomínat jak nedávné, tak vzdálené dějiny a darovat tomuto bezbřehému živlu nový život ve svých výtvarných novelách. Tyto nabízejí divákovi aktivní dialog, v němž se autorovo „Já“ stává myšlenkou a pocitem „jiného“.

Malíř, sochař, architekt a renesanční člověk Michail Ščigol se narodil 26. srpna 1945 v Čeljabinsku v tehdejším Sovětském svazu ukrajinským rodičům. Vystudoval Kyjevskou národní univerzitu stavebnictví a architektury a nástavbu urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě. Už z počátku devadesátých let našel svůj druhý domov v Železnici na Jičínsku. Pobyt v Čechách obohatil jeho rozsáhlé malířské dílo o řadu zdejších námětů. (Malířské cykly: Noci v Železnici, Se Šporkem a Braunem, Jsem Tančící dům,Návraty Valdštejna, Deníky Franze Kafky). Zachytil je svou zjitřenou vnímavostí pro zdejší publikum nezvykle, dodal jim jinakost svého uměleckého uchopení, nového měřítka a začasto monumentálního vidění. Jak potřebné.

V neděli 24. července 2022 na Novém židovském hřbitově vyprovodili Michaila Ščigola na jeho poslední pozemské cestě jeho blízcí, přátelé, známí. Všichni s pocity vděčnosti, že mnoho dostali, že jim hodně bylo nabídnuto a že jejich životy byly obohacené. Díky, Michaile.

Jaromír Gottlieb