Minule jsme se podívali na to, jak nedostatek archeologických důkazů pro východ Hebrejců z Egypta nemá zásadní vliv na naše slavení Pesachu.
Teď je na řadě další otázka, mnohem nebezpečnější – co udělá s naším židovstvím biblická kritika? Je možné přijmout jho micvot a zároveň zjištění moderní biblistiky? Je možné je přijmout zároveň, jako jeden celek, nebo si musíme v hlavě vytvořit mentální šuplíčky, jeden pro tradiční výklad, druhý pro kritický a nikdy jejich obsahy nesměšovat?
Biblická kritika přišla s několika teoriemi vzniku textu, který máme dnes v rukou. Zjednodušeně řečeno, máme teorii dokumentů (Pentateuch vznikl spojením nezávislých dokumentů), teorii zlomků (Pentateuch se skládá z malých úryvků a příběhů) a teorii doplňků (kdy základní text byl postupně doplňován). V teorii dokumentů jsou obvykle identifikováni autoři (nebo spíše skupiny autorů) označovaní jako E (Elohista), J (Jahvista), P (kněz a jeho podkategorie H) a D (Deuteronomista), jejichž texty byly do konečné podoby sloučeny redaktory (R).
Míchání vědy a náboženství je vždycky dost riskantní podnik, který obvykle škodí buď vědě, náboženství, nebo oběma. Nicméně, profesor Benjamin D. Sommer[1], tradičně praktikující Žid a biblista v jednom, se přesně o to pokusil a přišel s přístupem, který neškodí vědě a může prospívat náboženství. Jeho práce totiž nekončí jen prostým rozklíčováním, který autor napsal který verš, ale jde dál a snaží se pochopit, co chce který biblický autor říci, jaké je asi jeho teologické východisko a proč redaktor uspořádal text tak, jak ho uspořádal. K biblickému textu přistupuje tak, jako přistupujeme k mišně a Talmudu – tedy jako k diskusi, kde mají prostor různé, často i protiřečící si názory. Jen místo Hilela a Šamaje nebo Rava a Abajeho tady máme diskusi mezi P a E s D, do které se občas připojí i J a do kam se místy vkládá R v roli komentátora. Nekončící diskuse podle něj nezačaly s Talmudem a pokusy o autoritativní kodex, který vyřeší otázky jednou pro vždy, aby ve výsledku přinesly jen další a další stohy komentářů, a nezačaly ani s Maimonidovým Mišne Tora. Dalo by se říct, že jsou přímo ze Sinaje. Jeden příklad za všechny – 12. kapitola knihy Exodus, kde se střídá strohý příkaz s komentářem (v hebrejštině je to patrnější než v českém překladu rabiho Sidona, kvůli střídání 2. a 3. osoby plurálu). Když vynecháme text psaný kurzívou, pořád nám to bude dávat smysl, jen nám budou chybět detaily:
1. A ještě v zemi Micrajim řekl Hospodin Mošemu a Aharonovi: 2. Tento měsíc máte za počátek měsíců,
máte ho za první z měsíců roku!
3. Povězte celé obci Jisraele. Desátého dne tohoto měsíce vezmete každý pro svou rodinu jehně, jedno jehně na každý dům! 4. A pokud by na jehně byla rodina malá, dohodnou se soused se sousedem
podle počtu osob a podle toho, co každá rodina sní, aby jehně stačilo pro všechny. 5. Vezměte jehně bez vady, ročního samce, z ovcí nebo koz je vezměte. 6. A střeste je až do čtrnáctého dne tohoto měsíce
a v podvečer je celá obec Jisraele zařízne. 7. A vezmou z té krve a dají na obě veřeje a na překlad nad dveřmi domů, kde je budete jíst. 8. Této noci jezte jen maso pečené na ohni a jezte je na macesech a na hořkých bylinách!
9. Syrové z něj nebo vařené ve vodě nejezte, jezte je upečené v ohni s hlavou na nožkách a na břiše! 10. Do rána z něj nic nenechte, co by zbylo, spalte do rána v ohni! 11. Jíst ho budete takto: bedra opásaná, střevíce na nohou a v rukou hole, a jezte je ve spěchu,
je to oběť Hospodinova přeskoku!
Dobře, z toho plyne, že písaři a redaktoři, kteří dávali dohromady biblický text, používali v jádru stejné metody jako pozdější rabíni. A protože rabínský judaismus dává rabínům právo aktualizovat Halachu svými komentáři a výklady, můžeme bez problému považovat i tyto proto-rabíny za autoritativní. Ale pořád je otázka zjevení alespoň toho základu, ze kterého se pak další interpretace odvíjí – darování Tóry.
Každý z autorů – E, J, P a D – mají vlastní verzi událostí na Sinaji.[2] Pro E jde o zjevení zvukové, byť není zcela jasné, zda lid Izraele slyšel všechna slova Desatera, jen první dvě přikázání nebo jen zvuk. D jde stejným směrem, ale s výjimkou glosy (která nejspíš pochází od nějakého pozdějšího komentátora) ve verši 5:5 explicitně říká, že lid Izraele slyšel Desatero. V obou případech Moše obdrží desky Desatera, které po incidentu se zlatým teletem rozbije a následně dostane druhý set. Navíc v D Moše předá zbytek přikázání lidu až těsně před vstupem do Kenaánu, tedy 40 let po zjevení. Pro P je naopak zjevení vizuální, ve formě ohnivého mračna (kavod) a Moše vystoupí na horu Sinaj proto, aby získal plán na stavbu Miškanu a blíže nespecifikované svědectví (edut). Poté, co je Miškan hotov a svědectví v truhle, sestoupí kavod do nejsvětější svatyně a tam předává Mošemu jednotlivé zákony. I J se domnívá, že šlo o vizuální zjevení a na rozdíl od ostatních se nebojí ani antropomorfismů. Jinak z jeho popisu jsou zlomky a vypadá to, že zákony Hospodin Mošemu komunikoval při jiné příležitosti.
Zjevení, rozebrané biblickou kritikou na součástky, vypadá jako vyprávění úplně jiných příběhů. Ale co když se místo hledání toho, co autory rozděluje, podíváme na to, co je spojuje? Koneckonců, pokus o popis zjevení Svatého, budiž požehnán, prostě musí skončit neúspěchem. Zásadní bod, který spojuje všechny biblické autryi i pozdější redaktory, je, že výsledkem zjevení, naší odpovědí na něj, jsou závazné zákony – halachický systém micvot. Záměrně říkám systém. Jednotliví autoři se neshodnou na tom, jaké přesně ty zákony (byť samozřejmě mají mnoho styčných bodů) jsou a redaktoři se nesnaží tento jejich nesoulad zamaskovat. Vraťme se zase k pesachové oběti. P i D jsou naprosto zajedno, že přinést pesachovou oběť je povinnost, stejně tak jako slavit Pesach. P (Ex. 12:8) se ovšem domnívá, že obětí má být jehně nebo kůzle a musí být upečeno na ohni. D (Deut. 16:2) připouští i oběť ze stád (tj. hovězího dobytka) a trvá na tom, že oběť má být uvařena (16:7)! Druhá kniha letopisů (35,13) se pokouší o zajímavý kompromis, když popisuje, že pesachová oběť byla nejprve pečena na ohni a pak vařena, což ale stále odporuje názoru P, že se pesachová oběť nemá za žádnou cenu vařit.
Kdyby se kdysi redaktoři rozhodli z biblického textu všechny rozpory vymazat, Tóru bychom dneska nejspíš nečetli a studovalo by ji maximálně pár odborníků na starověký Blízký východ. Zachování různých názorů umožnilo „taktickou flexibilitu“ ohledně specifických zákonů, ale texty nikdy nezpochybnily nutnost zachovávat halachický systém jako celek. Díky tomu se mohla halacha i naše chápání textu Tóry po staletí vyvíjet a zůstaly stále aktuální. Výklady a inovace, které přetrvaly, získaly „schválení z nebes“, jak se píše v Pirkej Avot (5,20): „Ten spor, který je veden ve jménu nebes, bude mít trvalý význam, avšak spor, který není veden ve jménu nebes skončí bez účinku. Co je to za spor, který byl veden ve jménu nebes? To je spor mezi Hilelem a Šamajem. A ten, který nebyl veden ve jménu nebes? To je spor Koracha a celé jeho tlupy.“ Svátost Tóry nespočívá v tom, že by ji Hospodin doslova a do písmene nadiktoval Mošemu, ale že zachovala různorodost odpovědí na setkání se Svatým, budiž požehnán, zasadila je do společného rámce a nechala je dýchat během staletí a tisíců diskuzí a komentářů a každodenního života Židů. Halacha se nezhroutila, když rabíni znemožnili kamenování neposlušného syna, ani když v podstatě vyloučili aplikaci trestu smrti, ani když Hillel vymyslel prozbul a ve středověku rabíni vymysleli „prodej“ chamecu. Halacha se nezhroutí ani s návrhem počítat ženy do minjanu, jen na to schválení z nebes si budeme muset ještě pár set let počkat.
Karolína David
[1] Prof. Benjamin D. Sommer Revelation and Authority: Sinai in Jewish Scripture and Tradition. New Haven, CT: Yale University Press, 2015 (Anchor Bible Reference Library)
[2] Prof. Baruch J. Schwartz https://www.thetorah.com/article/what-really-happened-at-mount-sinai